V čele Evropské komise je poprvé žena. Má von der Leyenová šanci Evropu sjednotit?

Když se po několikadenním handrkování lídrů členských zemí Unie o nového šéfa Evropské komise objevilo jména Ursuly von der Leyenové, zavládla někde radost, jinde zděšení. Jedni kvitovali, že neprošel původní hlavní favorit do čela komise, její dosavadní první místopředseda Holanďan Frans Timmermans. Jiní ale varovali před posílením německé hegemonie a v neposlední řadě se objevily hlasy, že von der Leyenová je volbou z nouze a že svou roli nezvládne. Jaká jsou tedy její slabá místa a kde hledat její přednosti?

Například bývalý předseda Evropského parlamentu a někdejší šéf německé SPD Martin Schulz o von der Leyenové pro deník Spiegel prohlásil, že byla „nejslabší ministryní spolkové vlády“. Bezprostředně po její nominaci také řekl, že jde o „vítězství Viktora Orbána a Východoevropanů“.

Evropa má prý být spravedlivá a jedním z kroků k této spravedlnosti by mělo být zavedení minimální mzdy ve všech unijních státech.

Pravdou je, že český premiér Andrej Babiš neskrýval podporu von der Leyenové před hlasováním v Evropském parlamentu a také Viktor Orbán ji počátkem srpna chválil za to, že rozumí Maďarům a chápe, co je pro ně důležité. Vzhledem k tomu, že zejména ze zemí Visegrádské čtyřky žádný návrh na nového šéfa (či šéfku) Evropské komise nezazněl, dá se skutečně zvolení Ursuly von der Leyenové chápat jako jistý druh vítězství. Tedy dalo, než promluvila.

Až moc zelená Evropa?

Co tedy od ní můžeme opravdu čekat? Bývalá několikanásobná ministryně vlády Angely Merkelové vzbudila rozpaky hned při svém nominačním projevu před europoslanci. Rozruch vyvolala pasáž, kde představovala své plány v oblasti životního prostředí. Hodlá prý navrhnout nový evropský klimatický zákon, ve kterém bude stanoveno, že se Evropa stane do roku 2050 uhlíkově neutrálním kontinentem. To bude mimo jiné znamenat ještě rychlejší snižování emisí skleníkových plynů v automobilovém průmyslu a dalších odvětvích, než bylo doposud stanoveno.

Říká se o ní, že hodně spoléhá na diplomacii i dlouhá jednání a má schopnost lidi nakonec na svou stranu získat.

Zejména pro Německo může být naplňování takové strategie střelbou do obou nohou. Země chce do poloviny století vyrábět osmdesát procent elektřiny z obnovitelných zdrojů a ještě o deset nebo dvacet let dříve má v plánu skoncovat se spalovacími motory v automobilech. Jenže 20 procent „nezelené“ energie je pořád dost. A auta se spalovacími motory budou v zemi v roce 2050 podle všeho ještě pořád jezdit.

Výměna stráží na Evropu: Jean-Clauda Junckera vystřídá Ursula von der Leyenová

Podobně ambiciózní je Ursula von der Leyenová také v sociální oblasti. Evropa má prý být spravedlivá a jedním z kroků k této spravedlnosti by mělo být zavedení minimální mzdy ve všech unijních státech. Přitom šest z osmadvaceti zemí (Dánsko, Itálie, Kypr, Rakousko, Finsko, Švédsko) dosud minimální mzdu nemají stanovenu vůbec, Německo ji zavedlo teprve v roce 2015.

Jak se stát nekonkurenceschopnými

Jen v těchto dvou oblastech by se von der Leyenová, bývalá ministryně za Křesťansko-demokratickou unii, mohla bez problémů ucházet o členství v některé z evropských levicových stran. Jistě, šlo o její nominační projev a chtěla jím získat přízeň europoslanců také z levého křídla politického spektra s tím, že tím neztratí středo-pravicové hlasy. Pokud by ale takové plány měly být skutečně prosazeny silou (tedy prostřednictvím směrnic či nařízení), nevypadá budoucnost Evropské unie nijak růžově. Obzvláště ve srovnání se Spojenými státy, Čínou nebo dalšími regiony, které se začínají hospodářsky zvedat. Je pak na místě otázka, do jaké míry má smysl taková opatření prosazovat doslova za každou cenu.

Bundeswehr se i pod jejím vedením potýkal s nefunkčními ponorkami, provozu neschopnými letadly nebo zbraněmi, z nichž se nedalo střílet.

Pravomoci Evropské komise, natož její šéfky, jsou naštěstí omezené. V konečném důsledku bude záležet na tom, jak se na podobné návrhy bude dívat Evropský parlament, jehož složení není jasně vyprofilované, a není tudíž jisté, jak o potenciálně předkládané legislativě rozhodne. A pak jsou tu samozřejmě členské země a jejich zástupci v radě. Von der Leyenová to tedy s prosazováním své vize rozhodně nebude mít jednoduché.

Jenže to ji vůbec nemusí znervózňovat. Říká se totiž o ní, že hodně spoléhá na diplomacii i dlouhá jednání a má schopnost lidi nakonec na svou stranu získat. Ostatně potvrzením toho může být její dlouholeté působení ve vrcholné politice. Poprvé se ministryní stala už v roce 2005, když v Německu šéfovala resortu pro rodinné záležitosti.

Kauza s plagiátorstvím

Pozornost na sebe tehdy strhla, když usilovala o školky zdarma nebo o přímé finanční podpory pro rodiče v domácnosti. Dokonce se kvůli svým návrhům dostala do křížku s tehdejším spolkovým ministrem financí první vlády Angely Merkelové Peerem Steinbrückem, který odmítal financování jejích nápadů zahrnout do návrhu státního rozpočtu.

Hovořilo se o ní jako o možné nástupkyni Angely Merkelové nejen v čele CDU. Postrádala ale potřebný vliv pro získání dostatečné podpory uvnitř strany.

Von der Leyenovou jistě zocelila i skoro čtyři roky stará kauza, ve které hrála především o svou čest. Lidé, kteří stojí za serverem VroniPlag, totiž političku obvinili, že se v roce 1990 při zpracování své disertační práce na Lékařské vysoké škole v Hannoveru dopustila plagiátorství. Informoval o tom mimo jiné deník Die Welt. V březnu 2016 však senát hannoverské školy rozhodl, že se von der Leyenová dopustila pouze chyb a nikoli závadného jednání, což je prý „zásadní rozdíl“.

V té době už von der Leyenová řídila ministerstvo obrany, mimochodem jako první žena v německé historii. Hned po svém nástupu do úřadu musela řešit řadu problémů, jež jí zanechali její předchůdci. Nicméně podle kritiků si s nimi příliš neporadila, neboť Bundeswehr se i pod jejím vedením potýkal s nefunkčními ponorkami, provozu neschopnými letadly nebo zbraněmi, z nichž se nedalo střílet.

Přesto se o ní hovořilo jako o možné nástupkyni Angely Merkelové nejen v čele CDU. Postrádala ale potřebný vliv pro získání dostatečné podpory uvnitř strany. Její spolustraníci totiž prý velmi kriticky vnímali její snahu dosáhnout politického vrcholu. To se jí stejně nakonec podařilo a stala se první ženou v čele Evropské komise. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak se své nové a zdaleka nejdůležitější role v politické kariéře zhostí a zda se jí podaří Evropskou unii přiblížit federaci, o níž dlouhodobě sní.