Dvakrát byl na své domovské 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy zvolen učitelem roku a už ve 41 letech se stal profesorem anatomie. Přestože podstatnou část jeho práce tvoří práce s mrtvými, David Kachlík je za ni rád. „Nedělalo mi dobře, když jsem třeba u píchání injekcí věděl, že lidem sice pomáhám, ale zároveň působím třeba i malou bolest. Proto jsem se rozhodl, že raději budu učit ty odvážnější,“ vysvětlil mi v kavárně Neustadt na Karlově náměstí a zároveň si pochvaloval, jak rád se svými studenty pracuje.
Hlavním tématem našeho rozhovoru každopádně byly pitvy. Téma nikterak populární, avšak velmi důležité. Vždyť právě nehybná lidská těla jsou pro studenty lékařských fakult ideálním učebním materiálem. Přestože jsem se ze začátku tak neobvyklého tématu trochu obávala, pan profesor Kachlík o všem mluvil tak přirozeně, že se mi za celou strávenou hodinu udělalo slabo snad jen jednou. A to možná spíš proto, že jsem ten den zrovna vstávala v půl páté ráno a nestihla se nasnídat.
Zrovna nedávno jsem viděla film Ranhojič, kde se mimo jiné řeší, že pitvy byly v Evropě ve středověku zakázány kvůli náboženství. Je to pravda?
Znalost anatomie v raném středověku vycházela z poznatků starověkého Řecka a Říma, kdy starověký lékař Galén pitval zejména zvířata. Později měly nejhlubší medicínské i anatomické vzdělání arabské země, nejznámějším lékařem byl tehdy Avicenna. Ve středověké Evropě církev pitvám opravdu soustavně bránila.
Pro některé je samozřejmě pitvání náročnější, ale jak se traduje, že na pitevně vždycky někdo omdlí, tak nám se to ještě nestalo.
A v raném novověku byl za prvního velkého anatoma křesťanského světa považován Andreas Vesalius, který působil v 16. století v italské Padově, a jeho nástupci dokonce vytvořili takzvané Theatrum Anatomicum. To byla místnost, v jejímž středu se nacházel anatomický stůl s ochozy, z nichž se na pitvu mohli dívat studenti. Pod ním bylo propadlo, a když se blížil někdo z církevní hierarchie, otevřelo se, tělo spadlo do stoky a protékající voda ho odplavila. Právě Vesalius napsal první moderní anatomickou publikaci, v níž vyvrátil mnoho bludů, které do té doby kolovaly v odborných kruzích jako následek pitev zvířat.
U nás pak pitvu v roce 1600 proslavil Ján Jesenský, který byl mimo jiné rektorem Karlovy univerzity, takže tradice na naší škole je opravdu dlouhá. Pitevny dokonce bývaly v prostorách dnešního Karolina, jimiž se prochází do auly, ve které se dnes pořádají promoce.
Kde se tenkrát těla k pitvě brala?
Často to byla těla kriminálníků, kteří byli odsouzení na smrt. Ale třeba v Anglii se pro účely pitev kradla i těla z hrobů.
V současnosti se u nás pitvy mohou provádět jen na tělech dobrovolníků. Prý jich ale máte nedostatek, je to tak?
Druhá lékařská fakulta až teď, po 65 letech existence, otevírá svůj první vlastní anatomický ústav, do té doby jsme byli vždy v nájmu a spolupracovali s jinými fakultami univerzity. Právě proto teprve zahajujeme náš dárcovský program a zatím máme v registru přibližně jen sto dárců, ačkoli bychom jich potřebovali asi 10 tisíc. Pořád mnoho lidí vůbec neví, že by jejich tělo mohlo být prospěšné i po smrti pro výuku budoucích lékařů.
Jaké důvody vedou lidi k tomu, že se vám tělo rozhodnou darovat? Finanční odměna za to prý není…
Ne, žádná finanční odměna z toho pro dárce neplyne. Někoho vede čistý altruismus, touha pomáhat i po smrti. Někomu jinému třeba zemřel blízký člověk a on by rád lékařské obci přispěl tím, že své tělo daruje na vědecké a výzkumné účely. Další je sám a nemá nikoho, kdo by mu chodil na hrob. Anebo k tomu může vést i skutečnost, že se v takovém případě jako škola postaráme o veškeré výdaje na pohřeb a poté předáme příbuzným urnu s popelem dárce, nebo ho rozptýlíme na rozptylové loučce. Motivace dárců jsou opravdu různé...
Mohou tělo poskytnout i pozůstalí bez vědomí mrtvého?
Pitvy, které provádíme, se řídí evropským právem, což znamená, že mohou být prováděny pouze a výhradně na tělech od dárců, kteří s námi dobrovolně sepsali smlouvu o tom, že nám po smrti své tělo poskytnou pro vědecké a vzdělávací účely. Smlouvu je možné kdykoli vypovědět bez udání důvodu. Příbuzní do toho ale nemohou žádným způsobem zasahovat.
Říkal jste, že těla se používají k výukovým a vědeckým účelům. Co to přesně znamená?
Když tělo přiveze pohřební služba, je konzervováno speciálním roztokem a uloženo na půl roku až rok, aby se dobře profixovalo. Studenti se pak na tělech seznamují s velikostí a konzistencí jednotlivých orgánů a částí těla a učí se jejich vzájemné vztahy.
Pitvy mají pro studenty i velký etický rozměr, říká profesor David Kachlík
Tato výuková část přitom není určena jen pro studenty prvních ročníků anatomie, ale i pro starší studenty, kteří se pak vracejí, aby se podívali na určité podrobnosti, které jsou specifické v jejich oboru. Pro vědecké účely se pitvy používají třeba v případech, v nichž je potřeba vyzkoušet nějaký nový chirurgický přístup nebo postup, například zavedení nové dlahy.
Zkoušejí si studenti na tělech také operace nanečisto?
Zatím těl není dostatek, ale do budoucna plánujeme, že by studenti ve vyšších ročnících nebo mladí lékaři před atestací tuto možnost měli. Oproti běžnému pacientovi je zde jen minimální rozdíl, a to v barvě, konzistenci a samozřejmě v tom, že fixované tělo nekrvácí. Každopádně každé tělo lze opakovaně použít jen omezeně, proto je dárců potřeba tolik.
Nepomohla by tady třeba virtuální realita? Jaký potenciál ve vašem oboru má?
Je to výborná pomocná metoda, kterou také využíváme. Máme virtuální pitevní stůl, který funguje jako velký počítač, v němž je tělo složeno ve vrstvách, na které bylo předtím rozřezáno, vyfotografováno, naskenováno. Do těla tak můžete nahlédnout a doslova až „vstoupit“. Díky tomu získáte určitou představu, kterou si pak ovšem musíte přenést na tělo skutečné. Ve Spojených státech amerických a ve Velké Británii, kde se od pitev výrazně upustilo, se k nim zase teď vracejí. Stále platí, že na co si nesáhnete rukama, to pořádně neumíte. A hmatatelná realita je v tomto případě nenahraditelná.
Jak studenti pitvy zvládají?
Pro některé je samozřejmě pitvání náročnější, ale jak se traduje, že na pitevně vždycky někdo omdlí, tak nám se to ještě nestalo. Pro laika je to možná obtížně představitelné, ale když jdou studenti postupně od modelů ke kostem a pak k jednotlivým částem těla, tak právě díky tomuto dávkování to zvládají velmi dobře.
David Kachlík (1974)
Je absolventem oboru Všeobecné lékařství s preventivním zaměřením a doktorského studia v oboru Experimentální chirurgie. Věnuje se morfologii cévního řečiště a pohybové soustavy lidského těla, jejich variabilitě a klinické aplikaci a také terminologii a nomenklatuře v anatomii, histologii a embryologii. Ve svých 41 letech se stal profesorem anatomie, histologie a embryologie, působí jako vedoucí Ústavu anatomie 2. LF UK v Praze a rovněž vyučuje na Katedře zdravotnických oborů Vysoké školy polytechnické Jihlava. Je také senátorem Univerzity Karlovy i 2. lékařské fakulty. Profesor Kachlík patří v ČR i ve světě mezi největší odborníky na anatomickou terminologii. Je autorem celé řady publikací a mimo jiné také hlavním autorem moderní učebnice Memorix anatomie.
Ale pozor, nejde jen o samotné pitvání. Pitvy mají pro studenty i velký etický rozměr, protože studenti se vlastně poprvé setkávají s pacientem, i když neživým, a učí se k němu přistupovat s úctou, bez posměšků i beze strachu. Což je pro ně velmi podstatný mezistupeň přípravy na komunikaci se skutečným pacientem.
Kdyby chtěl někdo tělo darovat, jaký je postup?
Velmi jednoduchý. Na našich webových stránkách jsou všechny důležité informace včetně samotné smlouvy, také telefonní i emailový kontakt a poštovní adresa. Stačí napsat nebo zavolat a my všechno rádi vysvětlíme. A kdo by měl zájem dozvědět se víc, ať se přijde podívat přímo k nám do Ústavu anatomie v Plzeňské ulici, kdy tu mimochodem 27. září taky proběhne Noc vědců. Budeme se těšit a nebude se třeba ničeho obávat. Půjde jen o komentovanou prohlídku prostor ústavu...
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: 2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy
