Nadměrná citlivost se týká až 20 % lidí. Většina o tom ale neví, říká odbornice

Jste extrémně citliví na hluky a světlo, máte sklony k úzkostem a z každé hádky se dlouho vzpamatováváte? Pak možná patříte do skupiny hypersenzitivních jedinců. Podle studie psycholožky Elaine Aronové z 90. let sem spadá asi 20 procent populace, přičemž podíl mužů i žen je poměrně vyrovnaný.

Pokud jste o hypersenzitivitě nikdy neslyšeli, rozhodně nejste výjimkou. Podle Aleny Wehle, která se tímto tématem zabývá, je totiž osvěta v této oblasti stále velmi malá. „Dokonce ani sami hypersenzitivní lidé většinou nevědí, že takoví jsou. To má bohužel za následek, že se k sobě snaží přistupovat stejně jako většina ostatních a nerespektují své specifické potřeby. Potom jsou samozřejmě více unavení a dostávají se do energetických propadů,“ vysvětluje mi Alena. „Někteří si pak dokonce myslí, že mají sociální fóbii, protože se dostanou do stavu takového přetížení, že mají tendenci veškerý kontakt s lidmi blokovat.“

Že je sama hypersenzitivní, zjistila Alena asi před pěti lety. „Když jsem četla svou první knížku o tomto tématu Přecitlivělost není slabost, měla jsem pocit, že je napsaná o mně,“ říká a pak popisuje, proč se vysoké citlivosti začala věnovat i profesně. „Chtěla jsem chodit na přednášky, semináře, potkávat se s lidmi, kteří to mají podobně. Zjistila jsem ale, že se tomuto tématu u nás nikdo nevěnuje. Že pro vysoce citlivé lidi neexistuje ani speciální terapie. Tak jsem s tím začala sama. Zjišťovala jsem si informace a začala o tom psát blog, také pořádám semináře Terapie v přírodě a kurzy pro hypersenzitivní lidi.“

S drobnou brunetkou jsme si v Andělské cukrárně povídaly o tom, jak se hypersenzitivita projevuje v běžném životě, proč jsou vysoce citliví lidé magnetem na narcisy a manipulátory a v čem se jejich potřeby liší od zbytku populace.

Jak se hypersenzitivita liší od přecitlivělosti?

Přecitlivělost je stav, který lze změnit. Dejme tomu, že přecitlivělá je žena v šestinedělí. Přecitlivělí jsme, když zažijeme nějaké trauma, když nám třeba někdo zemře a potřebujeme se s tím vyrovnat. Jsme plačtiví, věci se nás víc dotýkají. Ale pak se zase srovnáme do normálu. Hypersenzitivní člověk se ale citlivý narodí, je to dědičný povahový rys.

Dobré jsou například pauzy během dne. Pokud nejsme kuřáci, často nás nenapadne věnovat několik minut jen sobě, přitom je to nesmírně důležité.

Tito lidé vnímají v životě mnohem více detailů než ostatní. Silněji reagují na podněty a cokoli, co přes den prožijí, je většinou nenechává chladnými. Vstřebávají mnohem víc vjemů a potřebují více času na to, aby se s tím vyrovnali.

Jak se vysoká vnímavost projevuje konkrétně?

To záleží na tom, o jaký typ hypersenzitivity se jedná. Existují tři typy. První skupina jsou fyzicky vnímaví jedinci. Jsou to lidé, kteří vnímají emoce a pocity druhých lidí skrze vlastní tělo. Když například nějaký člověk vedle nich fyzicky trpí, můžou se příznaky bolesti nebo nemoci projevit na jejich vlastním těle. Bývají také citlivější třeba na světlo nebo hluk.

Druhým typem jsou emočně vnímaví lidé, takové „houbičky“, které vnímají emoce a nálady ostatních a nedokážou příliš rozlišovat, co je jejich a co cizí. S tím je třeba samozřejmě pracovat a zabere nějaký čas, než v tom najdeme cvik. Je to jedna z věcí, které učím na svých kurzech.

Třetím typem jsou pak intuitivní jedinci s telepatickými schopnostmi, kteří dokážou rozmlouvat třeba s rostlinami, se zvířaty, s lidmi z druhého břehu, což je pro spoustu lidí z okolí nepředstavitelné. Ale i takoví lidé za mnou někdy chodí. Znám několik jedinců, kteří třeba mají velmi silné předtuchy. Než se sebou začali pracovat, tak to pro ně bylo velmi zatěžující a nevěděli ani, odkud tyto informace pochází. Teď už své předtuchy berou jako výhodu. Existují samozřejmě i tací, kteří mají kombinaci několika uvedených typů a prožívají od každého něco.

Jak takové kurzy a terapie vypadají?

Kurzu říkám tichý pochod – je to částečně putování v tichu, které je zaměřené na sebeuvědomování. Protože citliví lidé mají většinou obrovskou touhu poznávat sebe sama. Během pochodu pak mají možnost získávat i zpětnou vazbu od ostatních účastníků, nové pohledy a vjemy.

Terapie také probíhají v přírodě a trvají čtyři hodiny. Vlastní zkušenost mě totiž naučila, že do hloubky se člověk dostane třeba až po dvou hodinách, na což většinou na běžných terapiích není prostor. Po této době tedy většinou začneme zjišťovat, proč tomu člověku není dobře, proč se mu daná věc děje. Ve zbylém čase pak vyvozujeme závěry a třeba i vytváříme způsob nových návyků, řešení situace. Je dobré u toho chodit a být venku, protože se díváme každý před sebe, je tam větší volnost a prostor.

Mají hypersenzitivní lidé podle vašich zkušeností větší sklony k syndromu vyhoření, depresím a úzkostem?

Určitě. Intenzita našeho prožívání je extrémně vysoká. Na jedné straně je tedy krásné, jak silně dokážeme prožívat radost. Je to často euforie, která je pro mnoho lidí nepochopitelná. Ale potom se stejnou intenzitou prožíváme i to negativní. A když jsme k tomu současně ještě unavení a máme málo energie, je pak už jednoduché spadnout někam hodně hluboko.

Vy sama jste si syndromem vyhoření prošla...

Ano a až zpětně jsem si uvědomila, jak málo jsem se sama sebe ptala, co vlastně v životě chci. Zjistila jsem, že dělám spíš věci, které pro mě chtěli jiní, ale sama o ně vlastně vůbec nestojím. Byla jsem tak extrémně frustrovaná a zahlcená vším zvenčí, že jsem se dostala do stavu, kdy jsem nebyla schopná čtyři měsíce dělat vůbec nic.

Hypersenzitivní lidé celkově většinou potřebují dělat něco smysluplného s přesahem. Nemohou do práce chodit jen za tím účelem, že na tom firma vydělá a oni se budou mít dobře. Mají obrovskou touhu pomáhat lidem a měnit svět. Navíc je pro spoustu z nich také zatěžující pracovat v klasické kanceláři, kde na sebe lidé neustále mluví a kde jsou přehlceni vnějšími podněty. Kde na ně proudí umělé světlo, hluk a emoce ostatních lidí, proto je pro ně ideální například práce z domova či rituály, které jim během dne pomáhají vjemy filtrovat.

Jaké rituály fungují?

Dobré jsou například pauzy během dne. Pokud nejsme kuřáci, často nás nenapadne věnovat několik minut jen sobě, přitom je to nesmírně důležité. Určitě výrazně pomůže například každé tři hodiny odejít a na chvíli jen tak pobýt v klidu. Někdo to může zvládnout venku před budovou, někdo v parku a pro jiné je jedinou možností zavřít se na záchodě. Ale i to hypersenzitivnímu mozku výrazně pomůže.

Taky je mimochodem vhodné udržovat stabilní hladinu cukru v krvi správnými stravovacími návyky a pitným režimem. Tak se vyhneme energetickým propadům, které jsou v našem životě větší než u ostatních lidí. Někomu také může pomoci, když se obklopí kameny či rostlinami.

Jak se hypersenzitivita promítá do partnerských vztahů?

Mnoho hypersenzitivních jedinců se i ptá, zda vůbec partnerský vztah zvládnou. Bereme totiž za své to, co partner prožívá, ať už je to radost, smutek či vztek. Všechno s ním často i nevědomky prožíváme, a to je velká zátěž. Pak samozřejmě také záleží na tom, jaký typ hypersenzitivního člověka jsme. Já jsem hodně emočně vnímavá, proto je pro mě zatěžující mít vedle sebe partnera, který často prožívá agresi, protože je pro mě toxické to vnímat.

A což teprve věční stěžovatelé, manipulátoři, narcisové...

Problém je, že tyhle typy se na hypersenzitivní lidi vyloženě lepí. Jsme terčem energetických upírů, protože se na ně umíme nacítit, chápeme je. Mají to s námi jednoduché. Neustále je omlouváme a pak si třeba až po roce uvědomíme, že máme vedle sebe manipulátora nebo narcistu. Tihle lidé totiž umí úplně mistrovsky skrývat svoje záměry. Vyvolávají v nás pocit, že je zajímáme, že je zajímá celý svět, zdají se být velmi empatičtí. Přitom je to jen zástěrka k tomu, aby od nás dostali, co chtějí – naši energii. Takové vztahy jsou ale velmi zničující, pokud tedy takového člověka odhalíme, je nejlepší vzít nohy na ramena a utíkat, dokud je čas.

Doteď jsme řešily spíš nevýhody. Má hypersenzitivita i něco pozitivního?

Já považuji za výhodu to, že máme obrovské množství informací o ostatních lidech. A pokud sami sebe pochopíme a najdeme způsoby, jak hospodařit se svou energií, máme možnost mít mnohem pestřejší život než ostatní. Pak dokážeme pomoci druhým, aby i oni sami sebe lépe pochopili.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Alena Wehle