Neplodnost je ve společnosti stále tabu. Chceme to změnit, říkají Indiánky

Tento text je především pro ženy, ale ne výhradně pro ženy. Jde tu totiž o jejich zdraví. Pokud žena mívá psychické problémy, bývá unavená, trpí na akné nebo nepravidelnou menstruaci, může být příčinou některé z „ženských“ onemocnění, jako jsou například endometrióza či syndrom polycystických vaječníků (PCOS). Přestože se o těchto nemocích, které jsou spojeny s hormonální nerovnováhou a mohou vést až k neplodnosti, běžně nemluví, v populaci rozhodně nejsou výjimkou.

„Myslím si, že v určité fázi života se s jistou formou hormonální nerovnováhy setká každá žena. A dokonce začínám mít pocit, že jsou výjimečné ty, kterých se to za celý život nedotklo,“ říká Karolína Krejčová, která spolu s kamarádkou Annou Sedlákovou založila v říjnu roku 2019 neziskovou organizaci Indiánky. Cílem neziskovky je nejen šíření osvěty ohledně neplodnosti, předčasné menopauzy, endometriózy a dalších podobných „životních překvápek“ (jak diagnózy samy zakladatelky označují), ale také budování podpůrné komunity.

Oběma ženám byl diagnostikován PCOS, tudíž se dokážou do příběhů ostatních dobře vcítit. A samy vědí, jak důležitá je vzájemná podpora. „Doteď tady vlastně žádné podobné zázemí nebylo a každá žena si to řešila sama. Snažíme se ukázat, že o tom dívky i ženy mohou mluvit beze studu, dodávat si odvahu, že zdaleka nejsou jediné,“ vysvětluje Anna Sedláková. „Zároveň ale chceme naším webem působit lidsky. Protože plno zdravotních webů nás tenkrát spíš vyděsilo, než uklidnilo, což je dost důležité. Tyto nemoci se často prezentují jako beznadějné a nevyléčitelné, ale my známe spoustu případů, které skončily dobře.“

S Indiánkami jsme si přes Skype povídaly o tom, s jakými největšími mýty ohledně neplodnosti se v Česku setkaly, jak se s diagnózou vyrovnávaly a zda se jim daří nad projevy nemoci vítězit. A rozhovor to byl opravdu otevřený, protože holky se o sobě nebojí říct prakticky cokoli. „Jsme ve fázi, kdy v sobě téma plodnosti už pár let zpracováváme. Ten prvotní šok už zmizel. Kdybychom v této fázi nebyly, neziskovku založit nemůžeme. Musely jsme jít s kůží na trh bez větších obav, že nás bude trápit, když nás někdo odsoudí, nebo že ztratíme ženský šarm. Co si totiž budeme povídat, nálepka ,neplodnost‘ moc přitažlivě nepůsobí. A možná právě proto se o ní ženy bojí mluvit.“

Jak jste zjistily, že trpíte PCOS?

AS: Už v pubertě. Začala jsem trpět na akné, padání vlasů, občas jsem měla sklony k depresím nebo úzkostem, což patří k příznakům PCOS. Šla jsem tedy k doktorce a ta mi na všechny ty problémy nasadila hormonální antikoncepci. Diagnózu nestanovila, ale já věděla, že tím syndromem trpím. Asi deset let jsem o tom ale nikomu neřekla a trauma bylo na světě. Když mi pak bylo přes dvacet, příznaky se začaly projevovat i přes prášky. Tak jsem šla za gynekoložkou a řekla jí, že mám PCOS a chci vyšetření. To nejdříve odmítla s tím, že na to nevypadám. Nenechala jsem se však odbýt a posléze se to opravdu potvrdilo. Doktorka mi jako jediné řešení nabídla opět antikoncepci, ale to jsem odmítla a místo toho se vydala cestou přírodní léčby.

Můj současný přítel je první, který to ví. S těmi předchozími jsem nebyla schopná o tom mluvit, stejně tak ani s přáteli a rodinou.

KK: U mě to bylo trošku jinak. Asi ve dvaceti jsem po rozchodu s přítelem vysadila antikoncepci. Jenže potom se mi hrozně zhoršila pleť a hlavně ani několik měsíců poté nepřišla menstruace. Šla jsem tedy na vyšetření, kde mi gynekoložka našla na vaječnících velké množství cyst a doporučila antikoncepci s tím, že lék na to stejně není a tohle je jediná možnost, jak vaječníky „zmrazit“, než se někdy v budoucnu začnu pokoušet o miminko. Prášky jsem tedy potom brala asi dalších pět let, než se zjistilo, že mám poruchu srážlivosti krve a musím je vysadit. Tentokrát se vysazení prášků projevilo hlavně psychickými problémy a nespavostí, což negativně působilo na fyzické projevy onemocnění. Hodně intenzivně jsem to řešila asi tři čtvrtě roku. Vzhledem k tomu, že hormony už jsem brát nemohla, snažila jsem se hledat pomoc přírodní cestou, stejně jako Anička.

Podle popisu na internetu zní diagnóza PCOS dost děsivě. Jak se vám dařilo se s ní vyrovnat?

AS: Vyrovnávání se s každou diagnózou je, řekla bych, celoživotní proces. Říkáš si, že už je to za tebou, ale často je to pouze fáze. Člověk si dost dlouho myslí, že je jediný na světě. Máš málo informací, které jsou pro mladou holku navíc dost náročné na to, aby je „pobrala“. Trávíš hodiny na internetu a kupuješ různé přípravky, které by mohly pomoci, ať to stojí, co to stojí. Když je člověk zoufalý, udělá cokoli.

Pořád dokola se ptáš sama sebe: Proč se to stalo? Jaký je důvod? Máš tendenci si říkat, že je s tebou něco špatně, když nemůžeš přivést na svět život, a kolem se neustále mluví o tom, co je „přirozené“. Ten proces přijetí sama sebe, když mám nějaký problém, který se přímo dotýká lidské podstaty, může být velmi dlouhý. Záleží však na člověku. Nyní jsem ve fázi, kdy už i tohle téma dokážu nějakým způsobem převést do humoru a pomáhat ostatním. To pro mě bylo před těmi deseti lety nemyslitelné.

KK: Já jsem se nejdřív zděsila toho, že jednou nebudu moct mít děti. Jinak jsem řešila hlavně ten vzhledový aspekt, jelikož tou dobou jsem měla hodně akné, které mě trápilo nejvíc. Stejně jako Anička jsem si myslela, že jsem na to sama. V mém okolí to totiž žádná z kamarádek neřešila, což mi přišlo nefér. Když mi však lékařka znovu předepsala antikoncepci, tak jsem byla ráda, že zmizelo akné, a také jsem si řekla, že to nikomu nepovím, dokud to nebude nevyhnutelné.

Taky jsem si ale připadala sama proti všem a komunita mi v tomhle ohledu hodně chyběla. Tím víc, že jsem to měla spojené s psychickými problémy, myslela jsem si, že nic nebude jako dřív. Ale dopadlo to naopak, přestože cesta přijetí trvala poměrně dlouho. Teď si daleko víc vážím, když moje tělo funguje, a neberu to jako samozřejmost.

Na webu dáváte hodně tipů na přírodní metody léčby. Pomáhají vám nebo ženám kolem vás?

KK: Určitě ano. Myslím, že to nejhorší už jsem překonala, a normálně funguji, tedy menstruuji, pleť mám vcelku dobrou, vlasy už mi skoro nepadají a i po psychické stránce se cítím dobře. Zároveň to ale neznamená, že bych s přírodními prostředky přestala.

Dřív jsem dost přísně dodržovala low-carb dietu, v tom jsem trochu ubrala, ale hormonální józe a sportu se věnuji pořád. Je potřeba se udržovat v rovnováze a přijít si na to, co komu vyhovuje. Je možné, že pokud bych začala holdovat nezdravému životnímu stylu, projevy by se vrátily. Ta obava mě dost motivuje a samozřejmě také to, že vidím pozitivní výsledky.

AS: Mně třeba vlasy padají dodnes, někdy je to lepší, jindy horší. Záleží na spoustě faktorů, jako je stres, strava s hodně cukry, pracovní nasazení, cvičení jógy a tak dále. Ale ty projevy určitě nejsou v takové míře, jako bývaly. U každé ženy je průběh i řešení PCOS opravdu jiné, některé ani příznaky nepociťují, jiné mají všechny a potřebují nejen gynekologickou pomoc, ale také třeba psychologa. Jedné mohou pomoci bylinky, jiné třeba hormonální jóga. Každopádně je nutné říct, že je to běh na dlouhou trať. Vždyť třeba i jen po vysazení antikoncepce může trvat měsíce i roky, než tělo začne fungovat samo.

PCOS i endometrióza mají status nevyléčitelných nemocí. Co si o tom myslíte?

AS: Neexistuje na ně lék, který by plošně zabral všem. Myslíme si ale, že kdo chce, cestu vždycky najde. Příběhy, které k nám chodí, jsou často neuvěřitelné, tedy teď myslím v tom pozitivním slova smyslu. Kolikrát už nám napsaly ženy nebo dívky s diagnózou „nikdy nebudete mít děti“. Nakonec však i přesto otěhotněly, některé například poté, co první dítě adoptovaly, nebo dítě prostě přestaly plánovat. Myslíme, že to hodně souvisí s tím, že to žena přestane řešit. Naše tělo je na stres opravdu hodně citlivé.

Jsou nějaké další polopravdy či vyloženě mýty, se kterými jste se ohledně neplodnosti setkaly?

AS: Internet je mýtů plný, tak jako u všeho. U PCOS se například často říká, že ženy, které jím trpí, mají nadváhu, jiný hlas... Tu představu měla i má gynekoložka, a proto mi nechtěla udělat testy. Na naše setkání ale chodí krásné duše, dívky i ženy, kterých se často nadváha vůbec netýká. Velmi důležitý je také psychický aspekt, tedy zmírnění stresu. S tím lékaři bohužel většinou nepracují. I když se ale na našem webu zaměřujeme spíš na přírodní metody, tak v žádném případě neříkáme, že jiné jsou špatné.

KK: Hodně lidí si taky myslí, že musí mít všechny příznaky, které jsou u jednotlivých nemocí vypsány. Z našich zkušeností i ze zkušeností ostatních indiánek ale víme, že to tak není. U každé ženy jsou projevy jiné a stejně tak se pak liší přístup k nastolení hormonální rovnováhy.

Jak tyto problémy podle vašich zkušeností ovlivňují partnerské vztahy?

AS: Můj současný přítel je první, který to ví. S těmi předchozími jsem nebyla schopná o tom mluvit, stejně tak ani s přáteli a rodinou. Když jsem to ale nakonec tajit přestala, došlo mi, že ty obavy byly zbytečné. Ta úleva se nedá popsat. A lidé to buď neřešili, nebo mě hodně podpořili. Nesoudil nikdo. Nebo možná soudil, ale nikdy jsem se o tom nedozvěděla.

KK: Mě můj partner také neuvěřitelně podržel, takže je to takové prověření vztahu. A je super, že i ostatní ženy prý mají podobně pozitivní zkušenosti.

Když už mluvíme o mužích, řeší oni svou neplodnost také?

AS: Ano a překvapilo nás, jak moc. Jen nezakládají neziskovky, nemluví o tom s kamarády na pivu nebo při fotbale, ale řeší to asi především sami v sobě. I podstatná část mých kamarádů se mi svěřila, že se nechali otestovat, protože měli o své plodnosti pochybnosti. Takže to řeší také a docela ve velkém.

KK: Zároveň nás zaujalo, že muži leckdy řeší neplodnost partnerky sami v sobě. Chtějí si o tom také promluvit, jen často nemají s kým. Takže se nám začínají svěřovat nejen muži z našeho okolí, ale i ti neznámí prostřednictvím webu.

Jak se vaše práce v neziskovce vyvíjí? Co na webu hlavně řešíte?

AS: Aktuálně shromažďujeme pozitivní příběhy žen, které slouží jako motivace ostatním. Také bychom si jednou přály najít ambasadorku neziskovky, která by v tomto duchu chtěla šířit osvětu. V okolních státech už o tom mluví několik známých osobností, u nás toto téma také pomalu začíná vylézat na povrch. Dále plánujeme spolupráci s odborníky a chceme o těch tématech informovat i jinou formou než písemnou na webu. Náš prvotní cíl se nám však splnil – být prvním webem o neplodnosti v Česku, který tu mladou holku, jako jsme byly i my, nevystraší.

KK: Nedávno jsme založily i profil na portálu Darujme.cz. Ten slouží k podpoře od těch, kterým je toto téma blízké. Indiánky děláme totiž jako koníček, dobrovolně v našem volném čase.

Reklama

foto: Filip Starý, archiv Indiánek, zdroj: Indiánky