Když se snažíte udržet emoce na uzdě: Čtyři rady, co v době krize rozhodně nedělat

Většina lidí má za to, že emoční inteligence je dovednost, která se dá v praxi vytrénovat. Něco na tom je, ale většina lidí netuší, že si emoční inteligenci zlepší spíš tím, když něco dělat přestanou, než tím, co dělají. Proto je podle psychologa Nicka Wignalla jednodušší vyjmenovat věci, které by člověk zvlášť ve vypjatém období, které nyní panuje po celém světě, dělat neměl.

Nick Wignall pracuje s mnoha lidmi, kteří vypadají, jakoby emoční inteligenci ani neměli. Za své problémy obviňují jiné lidi, neustále se zmítají v návalech stresu a úzkosti, a i když někteří z nich zaznamenají pokrok, tak si ho sami odsabotují s tím, že "to stejně k ničemu nevede".

Přílišná kritika, tedy zejména zvyk být kritický vůči ostatním, může vést k opaku objektivity.

Emoční inteligenci má vrozenou každý, ale mnoho lidí se jí právě těmito špatnými návyky v praxi zbavuje. "Pokud tedy chcete zlepšit svou emoční inteligenci," radí Wignall, "naučte se tyto návyky identifikovat ve svém vlastním životě a snažte se je eliminovat." Prý takto zjistíme, že nejsme úplně emočně na dně. Které návyky to tedy jsou?

1. Kritizování ostatních

Kritizovat ostatní je často nevědomý obranný mechanismus, jehož cílem je zmírnit naše vlastní nejistoty. Všichni jsme někdy kritičtí. A není to nutně špatná věc. Přemýšlet kriticky o světě kolem nás je zásadní dovednost. Pomáhá nám chápat svět a naše vztahy. Ale přílišná kritika, tedy zejména zvyk být kritický vůči ostatním, může vést k opaku objektivity. Může nás přimět k tomu, abychom byli úzkostliví a slepí zejména vůči sobě samým.

Když se tiše smějete tomu, jak hrozný má někdo vkus, říkáte tím zároveň, jak rafinovaný je váš módní styl. A to je přece... dobrý pocit.

Jedním z důvodů, proč je tak snadné zabývat se kritikou ostatních, je fakt, že se při tom cítíme dobře. Když upozorníte, že je někdo jiný hloupý, tak tím také naznačujete, že vy jste ten chytrý. A to je dobrý pocit. Když kritizujete někoho jiného, ​​že je naivní, říkáte sami o sobě, že jste velice moudrý a nenecháte se jen tak obalamutit. A to je dobrý pocit. Když se tiše smějete tomu, jak hrozný má někdo vkus, říkáte tím zároveň, jak rafinovaný je váš módní styl. A to je přece... dobrý pocit.

Existuje samozřejmě i konstruktivní kritika. Té ale jde o zlepšení světa. Kritika "nekonstruktivní" se používá proto, aby se člověk cítil lépe. Jenže on se daný kritický člověk cítí lépe jen dočasně. Dlouhodobě se cítí hůř. Být negativní nikomu trvale neprospívá. Proto je kritika druhých pouhá ztráta času a energie. Jde totiž o čas a energii, které se neinvestují do zlepšování sebe a světa kolem.

2. Obavy z budoucnosti

Pokud máme obavy z budoucnosti, snažíme se tím popřít samotnou nejistou povahu života. Jistě, jako lidské bytosti požadujeme pořádek a jistotu. A z dobrého důvodu: Naši předkové, kteří si dokázali udělat svůj život méně nejistý, pravděpodobně přežili déle než ti, kteří to neudělali. Ke snižování nejistoty jsme tedy biologicky motivováni.

Existuje však velký rozdíl mezi tím, když přijímáme nějaké kroky ke snížení nejistoty, a tím, když jsme vyděšeni k smrti tím, že už nikdy nebude tak dobře, jak bylo "předtím". A přesně to chroničtí "obávači" dělají. Bojí se natolik nejistoty a nechtějí s ní žít, že se přimějí k tomu, aby na ni neustále mysleli s tím, že pokud na ni budou neustále myslet, tak se budoucnost stane méně nejistou. Zní to trochu zamotaně a taky to tak je. "Obávači" se do svých obav zkrátka zamotají. 

Když zkrátka přestanete trvat na tom, aby svět jednal tak, jak chcete zítra, bude mnohem snazší pracovat se světem, který máte dnes.

Chroničtí obávači totiž žijí s iluzí, že myšlení na problémy problémy vyřeší a že plánování vždy vede k vyšší úrovni připravenosti. Ale nic z toho není pravda. To, že přemýšlíte o problému, neznamená, že o něm přemýšlíte produktivně. A jen to, že plánujete, a projdete tak nesčetnými hypotetickými scénáři budoucnosti, neznamená, že jste na budoucnost lépe připraveni. Často se prostě jen tak cítíte. Obava vám dává iluzi jistoty, která neexistuje. A nakonec vám stejně všechno krachne.

Emocionálně inteligentní lidé na druhou stranu chápou, že život je ze své podstaty nejistý. A taky chápou, že je lepší této realitě čelit na přímo než žít v tom, "co se asi stane". Když zkrátka přestanete trvat na tom, aby svět jednal tak, jak chcete zítra, bude mnohem snazší pracovat se světem, který máte dnes.

3. Žvýkání minulých chyb

Stejně jako není úplně rozumné trápit se budoucností, není úplně "emočně inteligentní" trápit se tím, co bylo v minulosti a co už nemůžete změnit. Jak píše Nick Wignall, "rozjímání o minulých chybách je chybný pokus o kontrolu". Stejně jako lidé touží po pořádku a jistotě, touží také po kontrole. Většina lidí, kteří se zmítají v nekonečném přemítání nad minulými chybami a selháními, ve skutečnosti nevěří, že mohou minulost změnit. Jde jim právě o iluzi kontroly sebe sama, ale ta iluze je pouze prchavá a dočasná.

Nevzdávejte kontrolu nad svou budoucností předstíráním, že můžete ovládat minulost.

Když jste v minulosti udělali něco špatného nebo jste udělali chybu, máte přirozeně pocit viny a lítosti. A tyhle pocity si oním přežvýkáním chyb minulých vlastně vracíte. Chroničtí přežvýkavci tedy takto rozvíjejí nevědomý zvyk neustále opakovat minulé chyby. A ten pocit kontroly spočívá v tom, že se cítí přesně tak blbě jako tenkrát. Ona "kontrola" pak pomáhá odvrátit pozornost od pocitu bezmocnosti. Jenže pokud jde o minulé chyby, tak jsme opravdu bezmocní. Tak proč si tu bezmocnost bezmocných přemýšlením o chybách minulých připomínat, že...

"Udělejte něco užitečného, ​​právě teď," radí Nick Wignall. "A odolejte pokušení přehrát si ještě další scénu z minulosti." Anebo ještě jinak: Nevzdávejte kontrolu nad svou budoucností předstíráním, že můžete ovládat minulost.

4. Lpění na nerealistických očekáváních

Přežvýkávání chyb minulých je marným pokusem ovládat minulost, kdežto lpění na nerealistických očekáváních je obvykle menší či větší pokus ovládat jiné lidi. Jenže většina lidí s nerealistickými očekáváními to samozřejmě nevidí. A můžou to myslet i dobře. Mít velká očekávání či velké nároky na lidi ostatní povzbuzuje k tomu, aby rostli, dospěli a ukázali to nejlepší, co v nich je. Jenže to může být opět i jakási forma kontroly. Je to naplnění naší představy o tom, čím by jiný člověk měl ve vašem životě a z vašeho pohledu být, čeho by měl dosáhnout. A ono nerealistické očekávání je způsob, jak se toho snažíme dosáhnout.

Nemusíte být žádný tyran ani ambiciózní šéf. Můžete být třeba syn, matka, dcera, otec, kterým záleží na nejbližších lidech, a chcete pro ně to nejlepší.

Lpět na nerealistických očekáváních jednoduše znamená, že trávíte čas vytvářením představ o tom, co by měli dělat ostatní. A když nedokážou splnit tyto standardy, reflexivně porovnáváte realitu s těmito očekáváními a cítíte se frustrovaní a zklamaní. A tady se opět dostanete do spirály. Na tyhle frustrace a zklamání totiž reagujete vytvořením ještě silnějších a propracovanějších očekávání, protože se domníváte, že máte lidi pod kontrolou.

Nemusíte být žádný tyran ani ambiciózní šéf. Můžete být třeba syn, matka, dcera, otec, kterým záleží na nejbližších lidech, a chcete pro ně to nejlepší. Když vidíte, jak marně bojují nebo trpí, tak si ve své mysli vytvoříte příběh o jejich úspěchu a také cestu, jak k němu tito lidé dojdou. To je právě ono nerealistické očekávání. Když si ho vytvoříte, tak se cítíte lépe. Nejde tedy opět o nic jiného než o sobeckou představu.

Problém (nebo štěstí) je, že ve skutečnosti nemůžete ovládat ostatní lidi, a to ani v případě, kdy je chcete dovést k lepšímu životu. Stejně se vám to nikdy nepovede tak, jak byste chtěli. Sami si jen vytvoříte začarovaný kruh nadějí a pádů. A nakonec si vašich pokusů o manipulaci všimnou lidé, se kterými jste to mysleli dobře, a rozhodně vám za to nepoděkují. A pokud budete na svých nerealistických očekáváních, co se týče ostatních, lpět, pak se dá čekat, že začnou jednat úplně opačně, než očekáváte.

Reklama

foto: Shutterstock, zdroj: Medium.com