Potvůrka jménem koronavirus sice už pomalu odchází nejen z našich životů, ale i z médií, nicméně o to více se začínají nyní vyhodnocovat hlavně ekonomické důsledky jejího „řádění“. Protože jsem jen „s odpuštěním“ právník, netroufám si v této otázce fušovat do řemesla různým globálním či alespoň makroekonomickým stratégům, co nás to všechno finančně stálo či ještě bude stát, jaké podnikatelské obory to nejvíce postihlo a tak dále. Nicméně dovolil jsem si zamyslet se v této souvislosti nad otázkou hodnoty lidského života, o který ten zatracenej virus tak usiluje.
Hodnota lidského života
Začněme hodně zvysoka – od morálky, filozofie a náboženství. V současném etickém diskurzu se vyskytují v podstatě dvě doktríny, které řeší hodnotu lidského života. První z nich navazuje na křesťansky orientovanou filosofickou tradici, a ta považuje lidský život za posvátný. Podle této doktríny má život všech lidí stejnou hodnotu a má s ním být zacházeno se stejným respektem. Tradiční teorie posvátnosti lidského života je spojena s myšlenkou, že právo na lidský život je absolutní a nemůže být nikdy porušeno. Život je prostě dar, dle křesťanství je to dar od Boha. Dle judaismu jest to obdobné: „Nejsi pánem svého života“.
Jestliže člověk žije špatně, tak mu „hrozí“ několik dalších životů. Reinkarnace je nuceným „návratem do hmoty“.
V kontrastu s doktrínou posvátnosti života existuje i doktrína takzvané kvality života, která lidský život nepovažuje za absolutní hodnotu, ale poukazuje na to, že žít má smysl pouze za takových podmínek, kdy je lidský život hoden žití. Spolu s hodnotou života je tak spojena kvalita života. Zde může nastat situace, kdy lidské utrpení je natolik vysoké, že je lepší neexistence než existence spojená s nesnesitelným utrpením.
Jak je to v buddhismu
A jak je to například v buddhismu? Život pozemský je v buddhismu vnímán spíše jako utrpení (dukkha). Do života jsme byli navráceni z důvodu nevyřešené karmy neboli další převtělení (reinkarnace) je určováno kvalitou nynějšího života a vlastně ta další existence je spíše trestem! Jestliže člověk žije špatně, tak mu „hrozí“ několik dalších životů. Reinkarnace je nuceným „návratem do hmoty“. A ideálem není posvátný život pozemský a potom život posmrtný v ráji (pro toho, který nezlobil), ale rozplynutí se ve vesmíru v nehmotné formě, tedy nirvána.
A co ten koronavirus? Bohužel tomu je naše právo na život úplně lhostejné. Podobně jako tygrovi, který mě může sežrat.
A co k lidskému životu říká právo, zákony? Máme právo na život? Samozřejmě, že máme. Jest to přece zapsáno v zákoně. A to ne v obyčejném zákoně, ale přímo v ústavním zákoně. V naší české kotlině se tento ústavní zákon nazývá Listina základních práv a svobod, která v čl. 6 deklaruje: „Každý má právo na život. … Nikdo nesmí být zbaven života“. Právo na život dle uvedeného zákona však nezaručuje ani kvalitu života, jeho obsah, ani nějakou minimální délku života. Tímto se zaručuje pouze právo na život v jeho nejužším smyslu slova, tj. právo na existenci člověka na Zemi v jeho fyzické a biologické podstatě, ale toto vždy při zachování elementární důstojnosti, což je požadavek plynoucí z lidství samého.
Nu, dobrá. Já mám tedy právo na život, je to dokonce v zákoně. Ale není práva bez povinnosti. A kdo má vůči mně povinnost toto moje právo neporušovat a chránit? Jsou to pouze ostatní lidé a stát. To je vše? A co ten koronavirus? Bohužel tomu je naše právo na život úplně lhostejné. Podobně jako tygrovi, který mě může sežrat, aniž by se na moje právo ohlížel.
Hodnota lidského života v penězích
Od dob Velké francouzské revoluce se traduje, že lidský život je vzácný, jedinečný a má nevyčíslitelnou hodnotu. No jo, ale v dnešní době takzvaného redukcionistického myšlení, kdy se celý vesmír a veškeré lidské zkušenosti redukují na materialistické, tedy na měřitelné a předvídatelné stavy či působení hmoty, se měří penězi skoro všechno. A dá se vůbec lidský život vyčíslit v penězích?
Evidentně ano. A k tomu se často dodává, že to má v určitých oborech smysl. Například při stanovení výše pojistné částky životního pojištění nebo při odškodnění za smrt blízké osoby. Ale v tomto směru bychom spíše měli volit jiný výraz. Spíš než hodnota života bych volil termín cena života, když už je třeba to z výše uvedených důvodů nějak vyčíslovat.
U strýčka Googla jsem k tomuto tématu vyslídil, že existují různé metodiky výpočtu ceny lidského života. A zrovna v dnešní pandemické době se o těchto metodikách často hovoří v souvislosti s ekonomickými ztrátami vyvolanými opatřeními státu v boji proti koronaviru.
Jaká je cena lidského života?
V literatuře na pomezí ekonomie, práva a zdravotnictví již desetiletí existuje koncept, kterým lze vyčíslit újmu způsobenou usmrcením: tzv. hodnota statistického života. Ta vychází z reálně projevené ochoty lidí platit za snížení rizika v reálných životních situacích, jako jsou například nákup bezpečnostní výbavy do automobilu nebo při pojištění rizik při cestování do zahraničí. Ale používá se i při odškodňování při zaviněném úmrtí příbuzného.
Je to spíše určité vodítko ke zhodnocení, nakolik je v určitém ohledu smysluplné vydávat prostředky na záchranu lidských životů.
Výše statistické hodnoty života byla odhadnuta různými metodami v bezpočtu studií, samozřejmě nejčastěji v USA. Nicméně i u nás existují podobné metodiky. Nejvyšší soud ČR vydal v roce 2014 metodiku stanovení odškodného za „zničený život“ dle nového občanského zákoníku, podle které je stanoven strop odškodnění na přibližně 20 milionů korun. Dle Státního ústavu pro kontrolu léčiv je hodnota lidského života stanovena na 1,2 milionu za rok (dost málo, což?).
No, a jaká je celková výše takzvaných společenských ztrát při dopravní nehodě, při které zahyne jeden člověk? Číslo, ke kterému studie došla, se zdá být až závratné. Cena jednoho lidského života s ohledem na to, že člověk produkuje hrubý domácí produkt, respektive že v důsledku své smrti při nehodě jej produkovat přestane a stát musí vynaložit náklady na zásah policie, hasičského sboru, státní správy, soudů a v neposlední řadě na sociální zabezpečení a zdravotní péči, činí neuvěřitelných 19 milionů korun!
I když se dle konceptu hodnoty statistického života pracuje s finančními částkami, nejde v podstatě ani tak o vyjádření reálné hodnoty lidského života v peněžní sumě. Je to spíše určité vodítko ke zhodnocení, nakolik je v určitém ohledu smysluplné vydávat prostředky na záchranu lidských životů. Tak si kladu otázku, jaké náklady dle takové metodiky byly a ještě budou vynaloženy v souvislosti s likvidací důsledků současné pandemie. Děs a hrůza!
Jsme si rovni ve svých životech?
Nynější právo vychází z principu, že všichni jsme si rovni. Já teď nepolemizuji s tím, zda lidský život je posvátný, zda je nevyčíslitelný či zda jej lze vyjádřit v penězích a v jakých situacích. Jde mi o to, zda mají lidské životy stejnou hodnotu.
V případě, kdy koronavirus napadne a nakazí britského premiéra, lze s určitostí očekávat, že úsilí, náklady na jeho uzdravení a mediální pozornost tomu věnovaná je nepoměrně větší, než když nakazí bezdomovce.
Z hlediska filosofického a obecně právního bych se přikláněl k závěru, že ano. Opírám se o zřejmě nesporný fakt, že pokud se určitý živý organizmus narodil z hlediska biologického zařazení druhově jako člověk (a nikoliv jako králík), tak tímto byly vytvořeny podmínky, že jeho život má stejné právo na existenci jako životy dalších lidí na zeměkouli. Německý ústavní soud nedávno postuloval natvrdo, že lidský život musí být u každého vždy a všude vnímán jako stejně hodnotný a že „nelze vážit lidský život proti lidskému životu“. Jinými slovy, lidský život je dle tohoto soudu ochrany hodný pro jeho hodnotu samotnou, a to bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost, občanství jednotlivce a tak dále.
Ale v praktickém životě se naše životy v mnohém liší, mají různou kvalitu. Někdo se narodil a nadále žije jako zcela neznámý Lojza Vopršálek z Horní Dolní, popřípadě se jiný Lojza sociálně propadl na dno a žije jako bezdomovec. A někdo se narodil se zlatou lžičkou v ústech, popřípadě se dopracoval do pozice britského premiéra a jmenuje se Boris Johnson.
A teď do těchto odlišných sociálních poměrů vlítne koronavirus, který však nerozlišuje chudého a bohatého, muže či ženu, učitelku či soustružníka. Je rovnostářský ve svém „řádění“. A je mu opravdu, ale opravdu fuk, že lidský život je posvátný a že na něj přece máme právo. Avšak v případě, kdy napadne a nakazí britského premiéra, tak lze s určitostí očekávat, že úsilí, náklady na jeho uzdravení a mediální pozornost tomu věnovaná je nepoměrně větší, než když nakazí bezdomovce. Ten se může maximálně stát součástí anonymní statistiky nakažených (a v horším případě i zemřelých po příčině nákazy), ale do historie této pandemie se asi jmenovitě nezapíše.
Životy jako čísla
A co z toho všeho vyplývá? Zdá se mi, že lidský život v době koronavirové byl smrštěn do podoby čísla. Každý den jsme byli konfrontováni s čísly, kolik je nakažených tam či onde, kolik lidí bylo testováno, kolik jich zemřelo, kolik nás to stojí a bude stát.
Nejenom že jsme se sklonili před statistickými čísly, ale ovládl nás především strach z nich. Nějaké úvahy o hodnotě lidského života byly zcela vytěsněny, samozřejmě pokud se nejednalo třeba o tohoto nakaženého britského premiéra, u kterého jsme mohli každý den v médiích sledovat, jak se jeho boj s koronou vyvíjí.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Vyroubal Legal
