Proč sneseme spíš utrpení lidí než zvířat?

Máme rádi kočičky a pejsky a nesneseme, když se jim děje něco špatného. U lidí jsme ale tak nějak otrlejší. Bezdomovec nás nedojme tak, jako osamělý psík bez pána. Proč vlastně pociťujeme více empatií k týranému psovi než k lidské bytosti?

Odpověď na otázku, proč tomu tak je, hledali podle magazínu The Independent američtí sociologové Arnold Arluke a Jack Levin. Účastníkům dali přečíst čtyři různé verze jednoho novinového článku. V jednom se psalo o štěňátku, které někdo zmlátil basebalovou holí, další verze byla obměnou té první, akorát hrál hlavní roli dospělý pes.

Tendenci zachránit zvíře pak vykazovaly mnohem častěji ženy než muži.

U třetí varianty, kde figuroval člověk, šlo o oběť se zlomenou nohou a v té čtvrté o obměnu příběhu s dítětem. Po přečtení článku byli účastníci požádáni, aby na škále vyznačili, jak moc se cítí emocionálně rozrušeni. V tomto případě "nevyhrál" přítel člověka, ale zbité dítě. Štěně skončilo na druhém místě následované dospělým psem. Nejméně soucitu pak vzbuzoval zbitý dospělý člověk. Jak to výzkumníci vysvětlují? Podle nich je pro náš pocit empatie důležitý fakt, že oběť byla nevinná a bezbranná.

Stejně jako s texty to dopadlo i s modelovými situacemi. Když vědci požádali lidi, aby se rozhodovali, zda by z autobusu, kterému nefunguje řízení, zachránili raději psa nebo člověka, celých 40 % z nich dalo přednost záchraně vlastního psa před životem neznámého člověka. Tendenci zachránit zvíře pak vykazovaly mnohem častěji ženy než muži.

Trpí stejně?

Zvířátka jsou zkrátka nevinná a roztomilá, a proto je i litujeme. Nepřipisujeme jim ale více lidskosti, než jim přísluší? „Zvířata opravdu prožívají emoce. A nejedná se jen o strach nebo vnímání nepohody, jsou schopna i komplexních citů, jakými je například žárlivost. Najdou se i odborníci, kteří jsou přesvědčeni o tom, že trpí duševními nemocemi, například depresemi, stejně jako lidé,“ říká pro The Indepdendent psycholožka Nela Wurmová.

Na jednu stranu se rozčilujeme, když vidíme ve zprávách týraného psa, ale o zvířatech, která končí na jatkách v často nelidských podmínkách, svorně mlčíme.

Kočky, psi a jiná zvířata se zkrátka stali neoddělitelnou součástí našich životů. V některých případech důležitější součástí než ostatní lidé. Jen v Česku má alespoň jednoho mazlíčka bezmála každá druhá domácnost. Není proto divu, že naše emoce vůči nim jsou mnohdy intenzivnější než ty, které pociťujeme k lidem. Jsme ale trochu pokrytci. Na jednu stranu se rozčilujeme, když vidíme ve zprávách týraného psa, ale o zvířatech, která končí na jatkách v často nelidských podmínkách, svorně mlčíme. Tedy pokud nepřinese někdo nějaké nové svědectví, jak to na jatkách nebo ve velkochovech vypadá. To pak zprávy sledujeme s otevřenou pusou a "klecovým vejcem" na talíři.