Strach z viru opadl, víc už se bojíme následků opatření, říká psycholog

Ještě před rokem by málokdo tušil, že se nám během několika málo měsíců v některých docela zásadních věcech přetočí svět vzhůru nohama. Zatímco dříve bylo zahalování obličejů zakázané, dnes je povinné, stejně tak je z povinné školní docházky povinná nedocházka, zpívání bývalo zdrojem radosti, teď je zdrojem onemocnění... A taky držíme spolu vlastně především tím, že se držíme od sebe. Co přijde dál? Kdy se náš život vrátí k normálu? A vrátí se k němu vůbec někdy? To zatím nevíme. A to se samozřejmě projevuje na naší psychice.

V květnu 2020 provedl Národní ústav duševního zdraví studii, v níž bylo zjištěno, že se oproti roku 2017 třikrát zvýšilo riziko sebevražd, depresí a dvakrát víc lidí letos trpělo úzkostmi. Odborníci v těchto oblastech prý nárůst čekali, ale ne až tak dramatický. Jak si jako společnost vedeme nyní? Opadá už náš strach? Z čeho máme největší obavy a jakým směrem to ovlivňuje naše vztahy? Jak se vyvíjí naše důvěra k vládě? Nejen o tom jsme si povídali s psychologem z pražské Psychoterapie Anděl Janem Kulhánkem.

S onemocněním covid-19 se potýkáme už více než půl roku. Co bylo nebo stále je pro naši psychiku v tomto směru nejtěžší? 

Velký, možná největší problém je žití v nejistotě. Zejména někteří lidé jsou tím hodně zasaženi, protože potřebují mít život opravdu nalajnovaný, potřebují vědět, co bude za měsíc, za dva i za několik let. Prostě takový dlouhodobější plán, který v současnosti není možné mít. A pokud si ho vytvoříme, musíme být připraveni ho kdykoli změnit. To samozřejmě přináší hodně úzkostí, někdy i deprese.

Celkově teď panuje velký strach z toho, že situace bude mít dramatické ekonomické následky. Řada lidí má problémy s prací, řada podnikatelů je v těžké krizi a její konec v nedohlednu. Pak vznikají i myšlenky typu: Nic nemá cenu, už to stejně nebude dobré... To může v krajních případech vést až k sebevraždě.

V minulém rozhovoru, který jsme spolu vedli na začátku koronakrize v březnu, jste zmiňoval, že se každý zdroj strachu po určité době vyčerpá. Proč se to v tomto případě ještě nestalo?

Stalo, a to u strachu ze samotné nákazy. Teď máte daleko víc lidí, kteří nechtějí nosit roušky, protože jim to připadá zbytečné. Na jaře se nosily i venku na ulici. Dneska, kdyby někdo přišel s tímhle návrhem, budou si všichni klepat na čelo a bude velký problém něco takového prosadit. A stejně by na to lidé kašlali. To je, myslím, jasný důkaz toho, že strach v tomto směru už opadl.

Lidé jsou na sebe hodně zlí i venku, na ulici. A to je projevem toho, že se nežije dobře.

My lidé musíme být přizpůsobiví, jinak bychom neobstáli. Aby se nám žilo dobře, potřebujeme být v klidu a ne stále cítit obavy. Takže v naší psychice fungují nějaké sebezáchovné mechanismy, které nám ten klid mají přinést. Zaprvé si zvykneme, zadruhé má třeba řada z nás tendenci vyhledávat spíš ty pozitivní zprávy. Pak samozřejmě funguje i mechanismus popření, který nám na nevědomé rovině pomáhá vyhýbat se nepříjemnostem. To by se dalo vyjádřit asi rčením: „Když slona nevidím, slon neexistuje.“ Pokud tedy na něco nebudu myslet, přestane to existovat a já se přestanu bát. Myslím, že to se stalo hodně v létě, kdy jsme si potřebovali všichni oddechnout, a předstírali jsme, že žádný virus není. A to i přesto, že většině muselo být jasné, že se na podzim ta situace vrátí.

Spolu s dalšími kolegy jste od dubna poskytoval online bezplatnou psychologickou pomoc. Přes léto byl projekt Koronavirus – psychopomoc uspaný. Plánujete ho znovu přivést k životu?

Projekt je závislý na dobrovolnické práci odborných terapeutů. Vzhledem k tomu, že všichni můžeme zatím pracovat, protože není lockdown, nikdo z nás není samozřejmě zatím nastavený na to, aby byl ochotný a schopný brát služby jako dobrovolník. Za běžných provozních okolností máme všichni i tak dost práce. Každopádně, kdyby nastala podobná situace jako na jaře, jsme domluvení, že projekt obnovíme.

Můžete, co se týče vaší profese, jmenovat nějaká hlavní témata, která lidé v souvislosti se současnou situací řešili nebo stále řeší? 

Určitě ztráta práce nebo strach z toho, že se to stane. Potom také partnerské konflikty, což už bylo hodně zmiňováno dříve v souvislosti s karanténou. Když jsou lidé zavření doma a cítí všechny ty nejistoty, samozřejmě se napětí zvyšuje. Jsou také víc agresivní. Byl popisován i nárůst konzumace alkoholu, který sám o sobě také ke konfliktům vede, někdy i k domácímu násilí. U některých skupin je to strach z nemoci, což bylo také hlavně na jaře, strach o staré rodiče, o partnera, jehož zdravotní stav třeba i tak není ideální.

To všechno může vést k větším úzkostem, u někoho pak až k obsedantně kompulzivní poruše, třeba k neustálému úzkostnému mytí a dezinfikování. Dále to může být nechutenství, špatné spaní... Problémy však mají i mladí lidé, studenti. Přestože třeba vysokoškoláci vypadají jako velcí pohodáři, řadě z nich nejistota ohledně studia velmi vadí. 

A hněv? Chodí k vám naštvaní lidé?

Ano, třeba jeden muž, kterému se zhroutila živnost, ten je naštvaný permanentně. Je v něm mnoho vzteku, ale také bezmoci. Bezmoc hodně hněv vzbuzuje. Lidé jsou na sebe hodně zlí i venku, na ulici. A to je projevem toho, že se nežije dobře. Někteří jedinci jsou nepříjemní, třeba kvůli rouškám a myslím, že je za tím právě strach, bezmoc a takový ten postoj: „Když já musím, tak ty musíš taky. Když já jsem v nepohodlí, tak ty buď taky.“ A samozřejmě to také vnímají jako projev bezohlednosti. Že když si někdo nevezme roušku, dává tím ostatním najevo, jak je má na háku. Což také agresi a vztek přiživuje.

Patří k tomu i případy udavačství, kdy třeba někdo nahlásil sousedku, která měla být v karanténě, že šla na nákup? Nebo skupinu lidí, kteří se někde baví, a dotyčného se to vlastně ani netýká?

Myslím, že tam je ten jmenovatel podobný. Když my jsme omezovaní, tak ať jsou oni také. Obecně lidé, kteří jsou nespokojení a nešťastní, spíš těm druhým nepřejí. Spokojený člověk by to neřešil nebo minimálně ne takto.

V březnu jsme spolu také mluvili o strachu, který nás činí snáz manipulovatelnými. Myslím, že mnoho lidí je teď v patové situaci, a už neví, komu věřit. Na jedné straně zejména tlak médií, která neustále šíří paniku, na druhé už stále víc hlasů o tom, že opatření jsou přehnaná a nereflektují závažnost viru...

Ano. Už tehdy jsem mluvil o tom, že všechno se dá zneužít, a myslím, že když je krize, je třeba vládě koukat pod prsty, být ostražitý. Veřejnost i média by také měly víc tlačit na to, aby Ministerstvo zdravotnictví komunikovalo přehledně a nějak srozumitelně podložilo svá rozhodnutí. To tady na jaře nebylo a není to moc ani dnes. Pan Prymula například přišel s tím, že by se lidi měli registrovat v hospodách. Babiš ale řekl, že je to hloupost, a pan ministr najednou druhý den obrátil, že to byl jen takový nápad. To samozřejmě nebudí důvěru a jen přikládá pod kotel těm, kteří tvrdí, že je to celé účelové.

Na druhou stranu, když odpůrci dělají z roušky symbol nesvobody nebo náhubek, tak i to je samo o sobě nějaký způsob manipulace. V tomhle je třeba být opatrný a ptát se, zda my sami dovedeme tu situaci posoudit. Možná, že kdybychom v pandemii žili dvacet let anebo už byli druhá generace, tak na to nějaké nástroje jako jednotlivci mít budeme. Ale teď nemáme, tudíž si vlastně jen vybíráme, komu věřit a komu ne. Ještě navíc máme tendenci rozhodovat se podle toho, co nás štve více a co méně. Myslím, že tohle je dobré si přiznat.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Psychoterapie Anděl