Prý potřebujeme vizi pro Českou republiku. Nesnáším slovo vize, neb jsem ho zažil prakticky ve všech powerpointových prezentacích, které jsem psal nebo viděl. Snít o lepším Česku také moc nejde, protože si ty výrazy zabavilo již jedno hnutí. Cítím mezi lidmi velkou podrážděnost, která má příčinu v jakési absenci naděje a současně strachu nebo spíš neschopnosti představit si, kam svět půjde dál. Mluvíme o změnách, aniž jsme schopni říct, co ty změny budou znamenat pro náš konkrétní život.
Módní je přirovnávat současný Západ ke konci Římské říše, jsme prý rozmazlení a sobečtí, neochotní oběti pro celek. Jiní si představují, že vše bude růžové, hlavně když budeme ve dne v noci on-line a moudří úředníci v podobě robotických ajťáků nám pomocí všemožných aplikací budou předepisovat, kdy máme vstát, co můžeme jíst a kudy se nejlépe dostaneme tam, kam nám určili, že máme jít. Na kole samozřejmě. Ta představa konzervativců o blížící se apokalypse i progresivistů o jimi řízených světlých zítřcích ale nepočítá s jedním prvkem, který podle mě vždy rozhodoval: s aktivitou výjimečných a svobodných či po svobodě toužících lidí.
Vize z televize
Při přemýšlení o vizích pro Českou republiku jsem si v úterý nechal puštěnou televizi a pak od ní asi hodinu neodtrhl oči. Dávali dokument o člověku, kterého jsem neznal, ale který mě okamžitě nadchnul. Ten dokument i ten člověk. Mladý muž tam tiše a inteligentně popisoval svůj dosavadní život, který nebyl snadný, jak to tak u talentovaných lidí bývá, aby divák-ignorant jako já zjistil, že sleduje špičkového tanečníka a fantastického grafika. Když řeknu, že ten kluk byl milý, tak to zní blbě, ale v době agresivně se tvářících mistrů světa jsem koukal na odzbrojující úsměv někoho, kdo udělal díru do světa, protože něco umí.
Zároveň bylo vidět, že z tohoto člověka díky kreativitě a jedinečnosti září síla, která je ovšem dobrá, kladná, neútočí, ale pomáhá.
A pak mi došlo, že on, aniž o tom mluví, představuje tu hledanou vizi pro Českou republiku. Je to vlastně jednoduché: kreativita, práce a otevřenost ke světu. Masaryk říkal, že z české otázky musíme udělat otázku světovou. Kristián Mensa nemluvil vůbec o politice. Ale se samozřejmostí své generace vnímá svět jako jeden prostor, aniž by popíral rozdíly a vztah k místu, kde se narodil a vyrostl.
Naše cesta do světa
To, co bylo z toho dokumentu navíc vidět, byla jeho příjemnost, pozitivita v jednání i práci. Víra, že uspět můžete i bez hrubosti a arogance. Zároveň bylo vidět, že z tohoto člověka díky kreativitě a jedinečnosti září síla, která je ovšem dobrá, kladná, neútočí, ale pomáhá. A lidé tohle ocení, protože to vycítí, protože jsou rádi obklopeni příjemnými věcmi a lidmi.
Dejte si ten dokument, najdete ho na webu České televize a jmenuje se Mr. Kriss. Mně dodal naději, že snad půjde změnit tuto zemi k lepšímu. Není třeba vymýšlet vize. Stačí být v něčem mimořádný, tvrdě pracovat a nabídnout to světu. A ten svět vás i překvapivě přijme.
Reklama
zdroj: Česká televize