Nemyslel jsem si, že tohle budu někdy psát. V Praze jsem se vždy cítil dobře a bezpečně. Jednou v noci mě někdy v devadesátkách přepadli, ale naštěstí jsem měl v kapse peníze, ty jsem odevzdal a tím ohrožení skočilo. On to nebyl úplně nejlepší nápad jít tehdy přes park u hlaváku ve dvě ráno po pařbě ze Žižkova domů. Velmi nepříjemný zážitek, pár měsíců jsem nechodil pěšky noční Prahou, což jsem měl do té doby moc rád, ale pocit ohrožení postupně pominul, i když jezdím večer víc taxikama.
Minulý týden se dostal do konfliktu Jakub proto, že je gay. Držel se za ruku s přítelem a nenechal si líbit urážky kolemjdoucích. Přišly rány a kopance. Zamrazilo mě. Nikdy jsem sexuální orientaci neměl důvod dávat veřejně najevo. Spokojeně jsem si žil v tolerantním a svobodném městě. Kus světa jsem viděl a ne všude je tak gaypřátelská atmosféra jako v Praze. A teď tohle. Náhoda, výjimka potvrzující pravidlo? Může být. Všude žijí pitomci a konflikty vznikají z malichernějších důvodů. Kdo ale není v kůži toho, kdo mohl být na Jakubově místě, těžko pochopí, jak se nyní cítím. Každá řeka má svůj pramen a každé násilí svoji první hádku a ránu pěstí.
Fakt nám nic nehrozí?
Nechodil jsem na gay pride a usmíval jsem se nad vyvěšováním duhových vlajek. Naše město zvládne jeden veselý průvod a politici si rádi přihřívají polívčičku na módních trendech, když by jim to mohlo přinést hlasy, říkal jsem si. Nám tu nic nehrozí, měli bychom se více věnovat zemím, kde jsou lidé za vyjevení svých názorů i sexuální orientace zavíráni, biti i zabíjeni. A že takových zemí ještě je. U nás je to nošení dříví do lesa. Životním stylem liberální a hodnotami stále víc spíš konzervativní se neliším od mnoha vrstevníků.
Když na tramvajové zastávce stála hlučná skupina náctiletých kluků, radši jsem pokračoval dál k další stanici. Přeháním? Je to zbytečné?
Leč tenhle útok mě, nechci říct, probudil, ale rozhodně znejistěl. Není nic horšího než strach, který vás donutí popřít sám sebe. Prát jsem se neuměl ani jako kluk, dřív, než jsem stačil sundat brejle, tak už jsem ležel. Rozuměl jsem Celestýnovi z Mikulášových patálií, který „...ještě k tomu má brýle, a tím pádem ho nemůžeme praštit do nosu, kdy se nám zachce“. Prostě ten hoch, který, když se vybírají kluci do týmu na fotbal, zůstane až poslední s radou, ať se motá někde u soupeřovy branky, třeba budeme mít štěstí a něco se od něj odrazí. V dospělosti se to nezlepšilo a v žádné rvačce bych pro svoji partičku nebyl výhodou.
Hodí se i patetické gesto
V úterý jsem šel pěšky sám z hospody domů a otáčel jsem se, jestli někdo nejde za mnou. Když na tramvajové zastávce stála hlučná skupina náctiletých kluků, radši jsem pokračoval dál k další stanici. Přeháním? Je to zbytečné? Když půjdu s kámošem, tak ho nebudu držet za ruku, i když to stejně nedělám, neboť mi to přijde takové teatrální. Nebo posilněn plzeňským ho právě za ruku vezmu, aby všichni viděli, že se nebojím? Až sem jsme došli? Nebo jen sem jsme došli?
Tolerance je pěkná věc. Ale vnitřním pocitům neporučíš. Praha patří lidem, kteří zde žijí a mají ji rádi. Ve svých nejlepších časech to bylo město otevřené, ty sochy, mosty, kostely a paláce postavili lidé z celé Evropy. V jejich parcích, ulicích a klubech mohou být kluci s klukama i holky s holkama v kombinaci, která jim vyhovuje. To není žádná progresivistická ideologie. Tohle je i naše město a měli bychom to dát najevo. Karel Čapek ve filmu Člověk proti zkáze říká na námitku své ženy, že drama Matka je jen plakát: „Co když je potřeba nyní udělat plakát?“ Někdy je příhodné i patetické gesto. Třeba vyvěsit duhovou vlajku. Protože ranou pěstí v noci na ulici to začíná. A jak to končí, víme všichni. Že se to u nás stát nemůže? To si říkali lidé před sto lety v tolerantním Berlíně či svobodné Praze taky. A pak se nestačili divit.
Reklama
foto: Shutterstock
