Pátek Karla Křivana: Le Magnifique

První film s ním jsem viděl někdy v sedmdesátkách na základce určitě s rodiči v nějakém dejvickém kině, asi Orlík či Svornost. Nevím, co to bylo za komedii, ale ten chlapík s úsměvem stejně velkým jako pěsti mě přitahoval. Stejně jako tehdy nedostupné exteriéry Francie, bary se spoustou zajímavého pití a lidí, ulice plné aut různých značek a pak samozřejmě moře a vily na pobřeží.

Všechna ta samozřejmost a lehkost života, který ve srovnání s interiéry a exteriéry československých filmů působil vskutku jak z jiné planety. Dnes se to špatně vysvětluje, ale Belmondo tehdy patřil k těm, kdo nám ukazovali, že svět je mnohem pestřejší než nám nabízí Československá televize a hlavně každodenní realita. A že muž s odvahou a vtipem se může postavit každému a ještě se u toho pobaví a sbalí pár dívek a žen.

Francouzský prezident Emmanuel Macron v úctyhodném odstupu vzdává hold Jean-Paulovi Belmondovi

Hvězda přitažlivá životem

Moci tak jednou jet podél moře v bouráku bez střechy a zaparkovat před kavárnou, zapálit si tlustou bílou cigaretu s černým tabákem nebo doutník, čekat na oslňující bytost a pak jen tak pohodit peníze na stůl, nedopít minerálku či kafe či pastis (což jsem ale nevěděl tehdy, že je to pastis) a jít zas něco vyvést gaunerům či pomilovat jinou oslňující bytost! Alespoň pro ty cigára jsem si chodil do „francouzské prodejny“ na začátku Jindřišské ulice. Když se pak objevil Belmondo ve filmu s dole zarovnanou kravatou, koupil jsem si její tuzemskou napodobeninu, vzal si džíny Wildcat z Tuzexu, imitaci kožené bundy do pasu a byl jsem připraven s „žitánkou“ bez filtru v koutku pubertálních úst postavit se překupníkům drog v přístavu. Neznal jsem žádné drogy, nikdy jsem neviděl žádného překupníka a o mořském přístavu jsem měl představu jen z dětského tábora na Rujáně... A pak jsem někdy na vejšce viděl U konce s dechem. Belmondo tam byl mladý, sexy, černobílý a skvělý. A jak šel čas, tak mi docházelo, že ho mám ze všech herců nejraději. Nebere se tak vážně jako ti američtí, není jen sexy nástroj královny jako Bond. A naštěstí nezapadá do dnešní puritánské morálky hvězd přitažlivých tělem, ale ne životem.

Au revoir, Bebel

Jak by řekl Cimrman, „zrovna to tak vyšlo“, že v týdnu, kdy Belmondo opustil tento svět a už ví, jak to vypadá na té druhé straně, sedím v Nice, městě, kde se odehrálo pár jeho filmů, a můžu všechno, co jsem mu jako mladý záviděl: kouřím doutník, usrkávám na zahrádce kavárny pastis a zírám na cvrkot ulice. Už ale také vím, že prostředí z vás hrdinu neudělá. Nikdo mi jako jemu neřekne, „jste svůdník“ a Kamilovi sice mohu vyprávět o zlých časech, ale ten se mi vysměje, protože za mým vtipem nebude následovat „jeho“ čin. Když jsem si pročítal různé poznámky lidí v den Belmondova odchodu, spojovalo je slovo radost. Lidé ho mají rádi, vyvolá jim úsměv na tváři, když ho na plátně spatří, fandí mu a přejí úspěch, protože jeho výjimečnost diváka neponižuje. Nechávám na kavárenském stolku nedopitou minerálku, hodím k ní zmačkanou bankovku a vstávám. Z místnosti zní hudba z Profesionála. Nekecám. Pak peníze zase seberu, objednávám si další pastis, zapaluju doutníček a dívám se na obzor, kde moře a obloha se spojují v těžko popsatelné modři. Tam někde letí vrtulník, z něho je vysunutý žebřík a na něm stojí chlapík, aby každou chvíli seskočil a pokračoval v akci či milostném dobrodružství. Le magnifique.

Karla Křivana zastihl Bébelův odchod v Nice. Ve městě, které Le Magnifique tolik miloval. A možná zrovna u stolku, na kterém vznikl tento fejeton, si někdy Belmondo dával pastis. Kdo ví...