Koronavirová doba na nás klade psychické nároky jako máloco předtím. Čím dál více se mluví o tom, že společnost je rozdělená, že na sebe metáme bláto, špínu a často i horší věci přes symbolické nepřekonatelné příkopy. Jsme všichni unavení, kritizujeme chaotická rozhodnutí o omezujících opatřeních, ve kterých se často ztrácí i racionální důvody, proč se vůbec musíme omezit. Na nařízení se zvysoka kašle a způsob, jak hygienu obejít, se vyrábí už i na úrovni městských samospráv – jinak si bleskovou přeměnu vánočních trhů na farmářské vysvětlit nelze. Ale upřímně řečeno: Opravdu to nešlo trochu citlivěji a rozumně?
Přitom na začátku to bylo všechno jinak. Pamatujete si, jak jsme na začátku pandemie všichni táhli za jeden provaz? Facebook byl plný návodů, jak si doma spíchnout roušky, o dobrovolníky nebyla nouze ani v tom posledním seniorském domově, zdravotníkům se tleskalo a pořádaly se pouliční koncerty lidem do oken.
Tečka v nedohlednu
Pak přišel první pokus o rozloučení s pandemií – ano, to byla ta slavná hostina na Karlově mostě. Následně jsme se pokusili udělat za koronavirem "tečku", abychom hned nato zjistili, že těch teček budeme muset udělat ještě několik a konec je v nedohlednu. Po zdravotnících se dnes plive, dobrovolníci v nemocnicích prostě nejsou a nenošení respirátoru je považováno za výraz regulérního občanského odporu. Aspoň že v MHD si zatím nijak moc nikdo nedovolí jezdit bez respirátoru.
Někde v podvědomí si, doufám, stále uvědomujeme, že ty příkopy, které jsme mezi sebou vyhloubili, nejsou tak hluboké, aby nešly zase zasypat.
Od prvního lockdownu brzy uplynou dva roky. Všichni už víme, že žádná zlatá rána pandemii neutne. Že místo velkého třesku bude potřeba to, co nikdo nemá moc rád, ale co prostě bude nutné udělat – prostě postupovat krůček po krůčku a hezky pomalu.
Naděje z Liberce
Uvedu dva příklady, které mě i přes všeobecnou šeď naplňují mírným optimismem. V Liberci sedí skoro 25 let paní Pečková před vánočním stromečkem, pod kterým jsou stovky přání pro děti z dětských domovů, prostě přijdete a vyberete si, covid necovid, už od roku 1998. Paní Pečkové je 74 let a všechno si organizuje sama.
Sbírá přáníčka z několika dětských domovů, píše je na malé papírky, před Vánoci je nabízí lidem (letos v nákupní galerii v centru Liberce) a následně dárky posílá tam, odkud přáníčka přišla. Covid necovid, činí tak už skoro čtvrt století. Jde to a funguje to.
Jak to zakopat
Druhá "stmelující věc" je úplně z jiného ranku. Pokud bychom měli v Česku sestavit žebříček nejméně oblíbených osob, mluvčí současného prezidenta Jiří Ovčáček by v něm zaujímal jedno z předních míst. Jirka má rád Twitter, rád na něm diskutuje s odpůrci prezidenta a rád používá biblické citáty.
No a tenhle Jirka, ctnost sama, se pár týdnů před svátky vylil jako váza, nezaplatil taxikáři a museli ho zpacifikovat policajti. Vše ok, jenže někdo s předtuchou zvýšení sociálního kapitálu ho nafotil v sanitce. A to se nedělá. Bylo až překvapující vidět, jak lidé, kteří si z něj (právem) dělají celý rok legraci, byli naprosto přesně schopni říct: Tudy ne, tudy cesta nevede. Jirka se omluvil, proběhlo pár memů a za dva dny už o celé akci nikdo neví. Paradoxně mu to možná dodalo trochu lidskosti, která mu předtím scházela.
No a i díky takovým věcem ještě stále můžeme doufat, že snad příští rok bude alespoň trochu normální. Že jsme nezapomněli na to, že tady spolu budeme muset žít, i když už covid nebude taková hrozba. Někde v podvědomí si, doufám, stále uvědomujeme, že ty příkopy, které jsme mezi sebou vyhloubili, nejsou tak hluboké, aby nešly zase zasypat. Třeba i tím, že budeme (zase) dělat něco užitečného, nebo že se za něco, co uděláme hloupého, dokážeme omluvit.
To zakopávání příkopů je asi to, co si přeju ze všeho nejvíc. Nejen sobě a svým blízkým, ale vám všem. Hezký svátky a šťastnej novej rok 2022.
Reklama
foto: Profimedia
