Měl jsem rád film Knoflíková válka o klukovských partách ze dvou vesnic kdesi ve Francii. Když chlapci po rvačce zajali někoho z nepřátelského tábora, uřízli mu knoflíky a schovali si je, neb ty se hodily, když se podobná nehoda stala příště někomu z nich. V tom filmu (i knížce, podle které byl natočen) jsem si již v dětství mohl všimnout významu vůdce v lidském společenství. Ale o tom jindy. I když vlastně už trochu teď, jen na trochu jiném bitevním poli.
V našem světě malých a ještě menších sociálních bublin vedeme stále nějaké boje. Říká se jim, nevím proč, kulturní válka. Kulturního na nich není nic a s válkou to má společného také velmi málo. Spíš s pavlačí a drbnami na ní, jak jsme mohli vidět ve filmech ještě starších, než je ten francouzský o klukovské řeži. Vlastně jen vedeme řeči, a protože za ně dostáváme palce nahoru nebo srdíčka, tak je vedeme zostra, jelikož každý na síti rychle zjistí, že čím vyhraněnější stanovisko zaujímá, tím větší pozornost získá.
Sociální přímá neúměra
Což stupiditu toho konfliktu jen násobí. Získání pozornosti ale není to, co by napomáhalo k řešení nějakého problému. Naopak, většinou ho oddálí, protože, nevím proč, ale neexistuje přímá úměra mezi nalezením rozumné cesty a získáním velkého množství příznivců.
To, co nás opravdu štve, leží napříč generacemi, gendery, jídelníčky i způsoby dopravy. Velmi zjednodušeně řečeno je to uzavřenost.
Jestli to není tím, že je málo vyvolených s představivostí na začátku takové cesty. Zato se vždy najde mnoho rozhořčených bránících daný stav, protože si nic jiného neumí představit, nebo naopak ještě víc těch se současným stavem nespokojených, kteří uvěří hlouposti, že zničením čehosi automaticky vznikne něco lepšího. Většinou ale zůstane jen ta zbořenina a další generace hledá její základy, aby postavila alespoň cosi podobně funkčního. Najít to, co je důležité a dobré zachovat, a naopak se zbavit všeho, co překáží lepší variantě, to většinou vyžaduje klid, inteligenci, čas, rozvahu a znalosti. S tím ale na sociální sítě nechoďte, neb se to špatně titulkuje.
Uzavřená svoboda
Bavil jsem se onehdy s člověkem o dvě generace mladším o těch našich kulturních válkách. Vytahovali jsme jeden problém v nich často omílaný za druhým a zjistili, že nás vlastně netrápí či osobně se nedotýkají. To, co nás opravdu štve, leží napříč generacemi, gendery, jídelníčky i způsoby dopravy. Velmi zjednodušeně řečeno je to uzavřenost. Uzavřenost naší země či společnosti vůči čemukoliv novému z venku jen proto, že to vyžaduje myšlení a práci. Uzavřenost vůči starostem někoho jiného jen proto, že si nedovedeme připustit odlišný způsob života, než vedeme sami. Ona totiž otevřenost, která přináší svobodu, bolí. Bolí velmi osobně, protože zjistíte, že třeba nejste tak chytří, jak jste si mysleli, někdo je jednoduše dál ve svém myšlení.
Otevřenost přináší ale mnohem těžší úkol. Je jím zodpovědnost. Chceme-li už u nás nějakou změnu, zůstáváme u toho chtění. Chceme tohle a tamto. Když to nedostaneme, tak se rozčílíme a začneme říkat, že na to máme právo. Jenže právo mám jen na to, co dokážu obhájit a stát si za tím. I s vědomím, že zaplatím, pokut to rozhodnutí bude chybné. Pozastavením kariéry, zesměšněním, nutností znova se začít učit.
Zápas s překážkami
Naše kulturní války jsou legrační, protože se skládají jen z výkřiků a požadavků. Vidíme jen sebe a svá malá štěstíčka a nepřemýšlíme, proč jiný člověk vedle mě trvá na něčem jiném. Exupéry to napsal krásně v Citadele: „... přestaňte nazývat opak svých pravd omylem a opak omylu pravdou. Vězte, že táž uchvacující jistota, která vás nutí zlézt vaši horu, uchvátila i toho druhého, který také zlézá svou horu. I jeho vede táž jistota, která přiměla vás, abyste v noci vstali. A když ne táž, tak stejně silná. Vy však v tom člověku neumíte vidět nic jiného než to, co vás popírá... A každý z vás si tak našel falešného, neskutečného protivníka a navzájem se nenávidíte.“
Neprožíváme nic, co by nezažili lidé před námi. A dokud budeme lidmi, pak i ti po nás. Každá generace se musí sama rozhodnout a sama otevřít, nebo uzavřít před nekonečnou nabídkou lidské kreativity, chcete-li ducha. Síla i slabost se rodí v každém z nás ze zápasu s překážkami. Zatím mám pocit, že se pereme s těmi virtuálními, abychom nemuseli čelit těm skutečným.
Reklama
foto: Shutterstock