Láska a chtíč. Lidé si po staletí lámou hlavy s tím, zda spolu tyto silné pocity nějak souvisí. A vědce zajímá, kde a jak tyto pocity vznikají. Podle řady z nich lze rozdíly nalézt v mozku, v hlavě totiž leží ohnisko jejich působení.
Jedním z těch, kteří se domnívají, že vysvětlení rozdílu mezi chtíčem a láskou lze hledat právě v mozku, je profesor psychologie na Concordia University James G. Pfaus, který na toto téma dokonce připravil studii, již publikoval v časopise Journal of Sexual Medicine.
Ukázalo se, že láska a chtíč sice aktivují specifické oblasti mozku, ty jsou ale podle Pfause příbuzné. Konkrétně se jedná o části nazývané insula a striatum. Ty jsou zodpovědné za proces postupu od chtíče až po lásku. Insula je část mozkové kůry přehnutá hluboko uvnitř oblasti mezi temporálním a čelním lalokem, zatímco striatum se nachází v blízkosti předního mozku.
Chtíč s láskou souvisí
Láska a chtíč pak aktivují striatum, ale jeho různé oblasti. Ta, která je stimulovaná chtíčem, reaguje na věci, jež jsou přirozeně příjemné – jako je třeba sex a jídlo. Část aktivovaná láskou je zapojena do procesu takzvaného kondicionování, díky čemuž se pojí s odměnou nebo potěšením.
Místo, které v mozku přísluší lásce, je totožné s tím, jež souvisí s drogovou závislostí.
Může se jednat o pomoc bližnímu, hezký zážitek spojený s pěkným výhledem a podobně. Jedná se tedy o vjemy, které nemají vyloženě fyzický charakter tak jako jídlo nebo sex. Podle Pfause to znamená, že pocity chtíče, které časem mohou přerůst v lásku, se vyvíjejí v jiném místě striatu.
Jako droga
Že je láska jako droga, se říká poměrně často. Profesor Jim Pfaus nyní ale potvrdil pravdivost tohoto tvrzení v praxi. Místo, které v mozku přísluší lásce, je totiž totožné s tím, jež souvisí s drogovou závislostí. „Láska je ve skutečnosti zvykem, který vzniká z chtíče Touha sexuální je odměněna láskou, touha po drogách – tedy nějakém excentrickém zážitku – zase drogou. Proto ukojení lásky v mozku funguje prakticky stejně jako ukojení touhy po droze,“ vysvětluje.
Skutečnost, že je láska návyková, má pak podle Pfause svá pro i proti. Člověk, který bude neukojený jednou láskou, bude pořád dokola vyhledávat onen vzrušující zážitek zamilování, ale nebude schopen vytvořit dlouhodobou vazbu k jednomu člověku. Zcela jiným případem jsou pak lidé, u nichž se zvyk lásky aktivuje dráhami v mozku, které se podílejí na monogamii a párování. Ty jsou ovšem abstraktnější a složitější. Jedná se spíše o duševní proces než o fyzickou závislost. Sexuální touha a láska jsou každopádně úzce spjaty, i když mohou fungovat i odděleně. I drogy můžete z nějakého minulého zážitku milovat, ale prostě si je už nevezmete a svůj chtíč neukojíte.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: PsychologyToday