Párkrát v životě jsme zřejmě okusili trpkou pachuť akrofobie, strachu z výšek, když jsme se nacházeli v nejvyšším patře mrakodrapu, vyšplhali se na strmou skálu nebo vyšlapali několik desítek schodů na rozhlednu. Pravděpodobně jsme zažili i klaustrofobii, strach z uzavřených prostor, třeba v davu nebo v přeplněném výtahu. Tyto obavy jsou nepříjemné, ale v podstatě nemají žádný logický základ. Iatrofobie, chorobný strach z lékaře, je na tom jinak. Vzhledem k tomu, že je spojená s opravdovými bolestivými zákroky a diagnózami, které mohou více či méně závažně změnit náš život, je její jádro vlastně zakotveno v realitě. A tím hůř se jí také zbavuje.
Lidé s iatrofobií mají sklon k posedlosti strachem z návštěv lékaře. Aby se mu vyhnuli, jsou schopni se například donekonečna přeobjednávat. Dobře zdokumentovaný je dokonce jev, kdy stres způsobený návštěvou lékaře způsobí výrazné zvýšení krevního tlaku. V čekárně se nešťastníci s iatrofobií cítí velmi nepříjemně a při následném rozhovoru s lékařem mají problémy odpovídat na kladené otázky.
Až tři procenta populace
Iatrofobie, ač to může znít neuvěřitelně, je v dnešní společnosti relativně běžným stavem, který podle statistik postihuje až tři procenta populace. Pojednává o tom například článek z letošního června, jehož autorkou je výzkumná pracovnice z Pittsburské univerzity Mara Hollanderová. Ta v něm stanovuje tři kategorie, které určují obavy pacientů – jedná se o strach z nemoci a samotného lékařského vyšetření, dále o strach z reakcí lékaře a konečně o strach z překážek péče. Podle Hollanderové je základním předpokladem vyléčení z fobie vyřešit právě tyto obavy.
Vyhýbání se věcem, které způsobují úzkost, onu úzkost naopak udržuje a zvyšuje.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že největší strach pacienti zažívají při pomyšlení na závažnou diagnózu nebo na bolestivý zákrok, pravdou je, že podle Hollanderové řadu pacientů nejvíce děsí reakce potencionálně zaujatého lékaře. Jsou znepokojeni tím, že by mohli být souzeni podle pohlaví, sexuální orientace, historie zneužívání návykových látek, kvůli nezdravému životnímu stylu, tělesné hmotnosti, neužívání předepsaných léků, nedodržování tradičních léčebných metod, ale třeba i kvůli tomu, že by po lékaři žádali další vyšetření či jen odborné stanovisko. Jak všechny tyhle pochybnosti překonat a jak překonat strach z návštěvy lékaře?
1. Nevyhýbejte se tomu
Vyhýbání se návštěvy lékaře je přirozený obranný mechanismus. Tím, že se vyhneme situacím, které vyvolávají strach, zabráníme tomu, abychom se báli. Podle Debry Levinové, psycholožky zabývající se iatrofobií v Centru pro léčbu úzkosti v Ann Arboru, jsou ale účinky vyhýbání se ve skutečnosti přesně opačné – protože vyhýbání se věcem, které způsobují úzkost, onu úzkost naopak udržuje a zvyšuje.
Když vyslovíte nahlas, že jste příští úterý objednáni k lékaři, budete se cítit více povinni se tam skutečně dostavit.
Co pomáhá? Vizualizace dobrých zážitků, jejichž součástí nebyla bolest. To člověka utvrdí v tom, že bolest u lékaře vůbec nemusí zažít. Vzpomeňte si třeba na poslední případ, kdy vám brali krev. Možná to trochu štíplo, ale nebylo to nic hrozného. Uchovejte v sobě toto vědomí a myslete na ně, když budete cítit, že se o vás zase pokouší strach z jehel.
Jako berlu, o niž se můžete opřít, když zase bude strach našeptávat: uteč, můžete použít také rodinu a přátele. Podělte se s nimi o své obavy, které zmírní už jen samo vědomí, že na ně nejste sami. Navíc když vyslovíte nahlas, že jste příští úterý objednáni k lékaři, budete se cítit více povinni se tam skutečně dostavit.
2. Rozptylujte se
Naučit se, jak se uvolnit a zklidnit, může být další cesta, která k překonání chorobného strachu z lékaře povede. Bez pomoci terapeuta můžete zkusit dechová cvičení nebo meditaci, kdy mysl zaměříte jedním konkrétním směrem. Pomoci může také pozitivní sebepotvrzování – řekněte si, že v podobných situacích jste se za svůj život již několikrát ocitli a vždycky jste to zvládli, není tedy důvod, proč by tomu teď mělo být jinak.
Pokud všechny tyto metody selhávají, značí to pravděpodobně nejvyšší čas požádat o pomoc psychoterapeuta. Ovšem s tím, že byste jej neměli zaměňovat za lékaře...
3. Buďte upřímní
U pacientů, kteří se bojí reakce nebo úsudku lékaře, může být viníkem sociální úzkost. Lidé se sociální úzkostí se v situacích vyžadujících společenské interakce často cítí nepříjemně. Ve zdravotnickém prostředí to může dokonce vést k obavám z pouhého telefonického rozhovoru se zdravotní sestrou, jejímž úkolem je vás objednat.
Nalezení lékaře, kterému můžete důvěřovat a nebudete se bát se jej na cokoliv zeptat, je podle Hollanderové jedním z nejdůležitějších kroků na cestě ke zbavení se iatrofobie.
V takových případech je tím nejlepším lékem upřímnost – podělte se o své obavy a nestyďte se za ně, berte to jako něco, co je normální a v čem určitě nejste sami. Dobrý lékař se poté, co zjistí, čeho se pacient obává, snaží péči této skutečnosti přizpůsobit tak, aby dotyčnému byla co možná nejpříjemnější (nebo co nejméně nepříjemná). Léčebný plán či postupy s vámi bude podle toho konzultovat a vy budete mít čas se na všechno mentálně připravit.
Nalezení lékaře, kterému můžete důvěřovat a nebudete se bát se jej na cokoliv zeptat, je podle Hollanderové jedním z nejdůležitějších kroků na cestě ke zbavení se iatrofobie. Ta dokonce tvrdí, že lékaři by se pacientů na jejich obavy měli vyloženě ptát. Když totiž zjistí, čeho se bojí, mohou společně hledat způsoby, jak tento strach překonat. A zdá se logické, že lepší vztah mezi pacientem a lékařem potom povede k větší důvěře a k menšímu strachu.
4. Zabraňte strachu u dítěte
Příprava dítěte na návštěvu lékaře může mít velký význam. Vždy mluvte pravdu a povězte dítěti, co ho čeká. Prezentujte mu to jako fakt, který je tak, jak je, ale není se třeba ho obávat. U lékaře samotného dejte pak dítěti najevo svou podporu, buďte soucitní a uklidňujte jej. A nabídněte mu potom odměnu za to, že všechno v pořádku zvládlo.
Pokud má pacient strach z lékařské ordinace, měl by se o oné ordinaci nejprve naučit beze strachu mluvit.
Dítě byste rozhodně neměli nechat zvykat na to, že se něčemu nepříjemnému, jako je třeba zrovna návštěva lékaře, může vyhnout. Podle Levinové byste mu tak dali najevo, že se jedná o něco, co nepřekoná. Pokud s ním naopak jako rodič sedíte u lékaře a pomáháte mu s úzkostí pracovat, ukazujete mu, že v ně věříte, že může být statečné a že úzkost neřídí naše životy.
5. Extrém? Zkuste expoziční terapii
Expoziční terapie je druh kognitivně-behaviorální terapie, která funguje tak, že pacienty konfrontuje s jejich obavami. To se děje postupným vytvářením hierarchie strachu. Všechno, co vyvolává strach, se zapisuje a hodnotí se, do jaké míry to způsobuje emocionální reakci. Pacienti začínají položkou, která způsobuje nejméně emocionální odezvu, a postupují k intenzivnějším spouštěčům. Podle Levinové jsou v tomto směru klíčem pomalé a progresivní kroky.
Pokud má pacient strach z lékařské ordinace, měl by se o oné ordinaci nejprve naučit beze strachu mluvit. Dalším krokem je pak třeba návštěva parkoviště před ordinací bez vstupu do ní. Následuje krátký pobyt v čekárně a promluva se sestrou. Teprve když pacient zvládne všechny tyto kroky beze strachu, je připraven vydat se přímo do ordinace a promluvit si s lékařem. Levinová dokonce pacienty při všech takových situacích v rámci psychoterapie doprovází.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Medium (Elemental)