Koronavirus změnil způsob, jímž se lidí vídají a komunikují. I když je dostupné očkování, i když se možnosti léčby posunuly, SARS-CoV-2 v nových a nových mutacích pořád ve společnosti koluje a to nás nutí k setrvalému dodržování nejnutnějších opatření. Jedním z nich je i omezování kontaktů, což přirozeně vede k tomu, že se vídáme především s těmi nejbližšími a snad ještě s kolegy v práci, pokud tedy nejsme na home office, což už se zase začíná doporučovat.
Než mezi nás ale koronavirus dorazil, potkávali jsme denně možná desítky různých lidí, s nimiž jsme měli možnost zapříst rozhovor. Po cestě do práce, na zastávce autobusu, ve frontě v obchodě, na večírku, v divadle, v kině nebo třeba ve fitcentru. To už se teď moc neděje nejen kvůli doporučenému distancování, ale i kvůli tomu, že cizím lidem zkrátka přes roušku nevidíte do tváře a jen těžko odhadnete, co si myslí.
V čem je problém
Povídání s cizími lidmi je přitom pro nás důležitější, než nám možná dochází. Věděl to už Mark Granovetter, americký sociolog a profesor na Stanfordově univerzitě, který svou teorii popsal v článku nazvaném The Strenght of Weak Ties, který byl publikován už roku 1973 v časopise American Journal of Sociology.
Zatímco silné vazby jsou zásadní pro naše životy v celkovém měřítku, slabé vazby jsou nepostradatelné pro naši kariéru a holistický rozvoj.
Granovetter píše o takzvaných slabých vazbách, což jsou vzdálené kontakty, které právě pandemie odstranila z našich životů. V tomto směru dnes neexistuje v podstatě žádná socializace a člověk na tom tratí. Protože ony "slabé vazby" potřebujeme mimo jiné pro profesní růst.
Slabé a silné vazby
Granovetterova teorie vychází z rozdílu mezi silnými a slabými vazbami. Zatímco silné vazby (rodina, přátelé, kolegové) jsou zásadní pro naše životy v celkovém měřítku, slabé vazby (známí, lidé, s nimiž náhodně navážeme rozhovor, přátelé přátel apod.) jsou nepostradatelné pro naši kariéru a holistický rozvoj.
Tato spojení nám poskytují obrovské příležitosti, jsou cestou k novým nápadům, projektům či zaměstnáním. To všechno proto, že nám tyto vazby rozšiřují obzory, ukazují jiný pohled na svět i na vlastní život, a to díky tomu, že jsme si tyhle vazby a to, co z nich vzejde, sami nevybrali. Z toho důvodu nemohou funkci slabých vazeb zastat ani sociální sítě.
Sociální sítě? Jsou k ničemu
Na první pohled by sociální sítě mezeru po slabých vazbách zaplnit mohly. Stephanie Morganová, profesorka z britské Kent Business School, ale tvrdí opak. „Většina lidí se v online světě drží těch, které znají, nebo s jejichž názorem a pohledem na svět a život souhlasí,“ vysvětluje pro The Guardian.
Jinými slovy, na sociálních sítích nedostáváme tu nejcennější výhodu slabých vazeb, která spočívá v tom, že ke kontaktu dochází náhodně, což může vést k jistému stresu a duševnímu otřesu (v pozitivním slova smyslu), které přinášejí možnost neviditelné výzvy nebo příležitost vidět svět jiným způsobem.
„Sociální média vás uzavírají do filtrační bubliny – vidíte pouze to, s čím souhlasíte. Takže i když se třeba na Twitteru slabé vazby vytvářejí, jsou to slabé vazby, které jste si vytvořili sami, a ty vám do života rozhodně nepřinášejí stejné výhody,“ přitakává britský psycholog Alan Redman s tím, že kontakt s reálnými cizími lidmi zvyšuje pocit životního štěstí a rozmanitost okruhu těch, které vídáme. A to i podle něj dává větší přístup k různým nápadům a významně prospívá flexibilitě našeho myšlení.
Útěk z vlastního vězení
Jak z toho všeho ven, než pandemie skončí? Zdá se to beznadějné, Morganová ale cestu vidí. „Nechoďte jen na místa, která znáte, a nemluvte jen s lidmi, kteří mají stejné nápady a zkušenosti jako vy.“
I v době distancování se můžeme (pokud tedy zrovna nemáme roušku) usmát na kolemjdoucího a prohodit s ním pár slov, nemusíme spěchat v obchodě nebo se prostě jen dívat kolem sebe i do očí těch, které míjíme. Z obyčejného očního kontaktu, v němž nebrání ani ústenky, často vzejde víc inspirace, než by nás napadlo.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian