Vždycky jsem si myslela, že ženy říkají „jsem tlustá“, protože chtějí slyšet kompliment. A tak trošku jsem je za tohle odsuzovala. Tedy jen do doby, kdy jsem to začala říkat sama. Jsem tlustá. To je teď věta, kterou mám v hlavě minimálně stokrát denně. Říkám ji lidem už dokonce na potkání, protože je mi jasné, že si to o mně stejně řeknou, tak jim chci dát preventivně vědět, že jsem si tohoto faktu vědomá.
Reklama
Jsem tlustá je zkrátka charakteristika, kterou se v posledních měsících definuju. A vůbec nevím, jak z toho ven. Každopádně nějak cítím, že sdílet tuhle posedlost se světem třeba pomůže.
Fakt netrávím hodiny u televize s brambůrkama nebo koblihama, a přesto si připadám hůř a hůř.
Nedávno jsem přestala kouřit, a když jsem se teď naposledy vážila, ručička se zastavila na sedmdesáti dvou kilogramech váhy. Takže nějakých 15 kilo navrch. I když v posilovně trávím zhruba hodinu a půl denně čtyři dny v týdnu, nevidím téměř žádnou změnu ani po pěti měsících dřiny.
Mám na to nárok?
Fakt netrávím hodiny u televize s brambůrkama nebo koblihama, a přesto si připadám hůř a hůř. Máme jít se synem a manželem do bazénu a já nespím. A pak brečím před zrcadlem, protože vidím tu celulitidu odzadu až k patě. A vytaženou kůži. A strie (hijé, kobylko), které pomalu blokují pupík. Vlastně už vůbec nevím, jestli ho ještě mám (ten pupík). Snažím se zůstat nad věcí a říkat si, že jsem porodila dítě, tak bych na strie měla být hrdá, a že jsem přestala kouřit, a tak jsou ta kila navíc vlastně super, protože lepší být trošku při těle než s prokouřenýma plícema, že jo.
Tak nějak tuším, že dokud si to v hlavě nesrovnám, nezhubnu stejně ani kilo.
Nechápejte mě špatně, já jsem nikdy netoužila – ani to pro mě zřejmě fyziologicky není možné – být hubená a bez křivek. Byly dokonce doby, kdy jsem se cítila ve svém těle ve tvaru přesýpacích hodin dobře. Posledního půl roku mám ale depresi, jen když vidím svoji siluetu v kalužích, přes které už raději ani neskáču. Je to zvláštní. Přitom se mi i plnoštíhlé holky líbí mnohem víc než hubené, protože mi přijde, že jsou to prostě krásné ženské. U sebe to ale nějak ocenit neumím.
Můj muž se mi snaží říkat, že mít celulitidu je normální a že vypadám dobře. Moje kamarádka se mě snaží přesvědčit, že mám o svém těle mylnou představu, v hlavě slyším hlas svojí mámy. Ta by mi řekla, že se musím přijmout taková, jaká jsem, mít se ráda a být na sebe hrdá. Jenže já nevím jak. Tak nějak tuším, že dokud si to v hlavě nesrovnám, nezhubnu stejně ani kilo.
Sebevědomí velikosti L
Musím spolknout, že teď spadám do kategorie L, large, tedy „velký“ nebo taky „rozlehlý“, a i přesto v sobě najít to ztracené sebevědomí. Píšu tenhle text, protože jsem si jistá, že ho bude číst někdo, kdo se cítí úplně stejně. Má pocit, že tvrdě pracuje na tom, aby se cítil a vypadal lépe, a nevidí žádnou změnu. Možná, že už taky utratil tisíce za zázračné přípravky proti celulitidě, které se nakonec hodí tak akorát na čištění záchodu. Možná má taky občas depresi od rána do večera a neví, jak se zase začít mít rád.
Čekat na změnu v módním průmyslu by mohlo trvat celý život, a tak jdu dneska do bazénu v dvojdílných plavkách.
Pokaždé, když otevřu časopis, pustím si televizi nebo počítač, vidím všude hubené, perfektně vyretušované a dokonale namalované dívky. Pak je pro mě ten pohled do zrcadla ještě horší. Mám pocit, že všichni mají rovnější nos, větší rty, jsou sexy, i když si oblékají pytel od brambor, a že já bych se raději měla zavrtat hluboko do země a zůstat tam. Myslím si, že by dnešní módní značky a návrháři měli s dívčí povahou zacházet jemněji, a taky by bylo fajn otevřít se ženám, které opravdu jako většina žen vypadají. Neznamená to, že když jsem silnější a větší a s celulitidou, že nic nedělám a vzdala jsem to. Jen je to občas mnohem těžší, než to v perfektním „instasvětě“ může vypadat.
Po půl roce už mám toho pláče a deprese ale fakt dost. Je jednodušší pohnout kamenem než celou skálou. Čekat na změnu v módním průmyslu by mohlo trvat celý život, a tak jdu dneska do bazénu v dvojdílných plavkách. Vyfotím se na instagram a začnu dělat, že mi to vlastně vůbec nevadí a přijde mi to sexy. Je to „mých“ extra patnáct kilo. Jak se říká tady v Kanadě, „Fake it, until you make it“. Tedy předstírej to, dokud to nedokážeš. Tak předstírám, že jsem v pohodě. Teď už se do ní jen nějak dostat.
foto: Shutterstock