V roce 1981 byla ve Štrasburku přijata úmluva o ochraně osob se zřetelem na zpracování jejich osobních dat. Stalo se tak 28. ledna. Od té doby si v dané datum připomínáme Den ochrany osobních údajů. Pro později narozené je nutné připomenout, že v roce 1981 ještě neexistoval Facebook. To je ta síť, které svá data, jež by se podle úmluvy měla chránit, rádi a zadarmo poskytujeme. A nejde zdaleka jen o Facebook.
Na Facebooku, Instagramu a Twitteru je v poslední době velice populární zveřejňovat své fotografie „tehdy a nyní“. Nejzábavnější bývá srovnání, jak jsme vypadali před 10 lety a jak vypadáme teď. Zaznamenala to i Kate O´Neillová, která často vystupuje s přednáškami o vlivu moderních technologií na lidi a naopak o lidských zkušenostech spojených s digitálním světem.
Zvažuji, zda by mohly být všechny tyto údaje získány za účelem výcviku algoritmů v rozpoznávání obličeje vzhledem k věku.
O´Neillová se prý rozhodla této „desetileté kampaně“ zúčastnit, ale vzala ji, konkrétně na Twitteru, lehce s humorem. „Já před 10 lety: Pravděpodobně bych si vyhrála s profilovým obrázkem na Facebooku a Instragramu a sledovala, jak stárnu,“ napsala v prvním statusu. „Já dnes: Zvažuji, zda by mohly být všechny tyto údaje získány za účelem výcviku algoritmů v rozpoznávání obličeje vzhledem k věku.“
Vždyť už to stejně mají...
No, možná se mnozí z nás teď zamýšlejí podobně... Smyslem příspěvku ale prý nebylo tvrdit, že sdílení fotografií „tehdy a teď“ je vysloveně nebezpečné. O´Neillová chtěla spíš upozornit na možné riziko bezmyšlenkovitého následování aktuálních trendů a sdílení téměř čehokoliv soukromého bez většího předchozího rozmyšlení.
Všichni vědí, že lidé často jako profilové obrázky užívají fotografie s přáteli, partnerem nebo domácím mazlíčkem.
Jak popsala v článku pro magazín Wired, mnozí, kteří se vůbec nad kampaní zamysleli, argumentovali tím, že Facebook už zmiňovaná data beztak k dispozici má, protože už má všechny jejich profilové fotografie. Což je pravda. Lidé tedy pouze vezmou první zveřejněný profilový snímek a poslední, z čehož vytvoří nový příspěvek. To může udělat i Facebook bez jejich přičinění. Podle O´Neillové tato skutečnost ale otevírá mnohem palčivější téma.
Pomáháme Facebooku?
„Představte si, že byste chtěli vycvičit algoritmus v rozpoznávání obličeje na charakteristikách souvisejících s vývojem věku. V ideálním případě byste potřebovali široký soubor dat od spousty lidí. Pomohlo by navíc, kdybyste věděli, že pátrání je omezeno pevně stanoveným časovým obdobím – třeba 10 let,“ píše O´Neillová.
Spousta chytrých algoritmů dnes bez nejmenších potíží dokáže z nepřeberného množství fotografií vybrat lidskou tvář.
Všichni vědí, že lidé často jako profilové obrázky užívají fotografie s přáteli, partnerem nebo domácím mazlíčkem. Také je často neřadí chronologicky za sebou. Data sdílení fotografií na Facebooku navíc vůbec nemusí odpovídat datu jejich skutečného pořízení. Ale dvojice jasných, konkrétních a zřetelných fotografií za uplynulou konkrétní dobu? Když navíc nic netušící naivní uživatelé často připojí i informaci, kde se v tu dobu aktuálně nacházeli?
A tak můžeme například napsat: „Já v roce 2009 před naším domem v Pardubicích. Já o 10 let později – tentýž den, tatáž hodina, tentýž dům. Jiný člověk?“ To nekalým záměrům přímo hraje do karet. Když si navíc uvědomíte, že spousta chytrých algoritmů dnes bez nejmenších potíží dokáže z nepřeberného množství fotografií vybrat lidskou tvář, náznaky, jak takovou kampaň použít, se zdají být ještě zřejmější.
Cíle? Osobní data
Společnost Facebook podle slov O´Neillové sama jakoukoliv účast na kampani #10YearChallenge odmítá. Její mluvčí k tomu řekl, že se jedná o uživatelskou akci, která virální charakter získala sama. To O´Neillová v podstatě nepopírá. Jen zmiňuje celou akci v souvislosti se skutečností, že se již objevily poměrně četné příklady společenských her a memů, jejichž cílem bylo získávat a shromažďovat data.
K interakcím s technologiemi je potřeba přistupovat s ohledem na data, která sdílíme.
A tak se O´Neillová ptá, zda by bylo špatné, že by někdo mohl použít vaše fotografie na Facebooku k tomu, aby vyškolil algoritmus rozpoznávání obličejů. Jestli to někdo v souvislosti s kampaní udělá, to nevíme. Obecně je to ale svým způsobem nevyhnutelné. Přesto je nutné si uvědomit, že je potřeba přistupovat k interakcím s technologiemi s ohledem na data, která sdílíme. V této souvislosti O´Neillová nabízí tři možné případy použití algoritmu na rozpoznávání obličejů – užitečný, světský a riskantní.
Užitečný algoritmus
Technologie rozpoznávání obličeje, zejména schopnost poznat jej i v pokročilém věku, by mohla pomoci při hledání pohřešovaných dětí. Třeba policie v Novém Dillí hlásila během pouhých čtyř dnů za pomoci technologie rozpoznávání obličejů, že nově sleduje téměř 3 000 pohřešovaných dětí.
Spolehlivý algoritmus rozpoznávající progresi věku by v takovém případě mohl být skutečně ku prospěchu společnosti.
Pokud jsou děti nějaký čas již ztracené, pak by taková technologie mohla zaznamenat změny v jejich obličeji způsobené zubem času a zachránit tak bezpočet životů. Spolehlivý algoritmus rozpoznávající progresi věku by tedy v takovém případě mohl být skutečně ku prospěchu společnosti.
Světský či reklamní
Rozpoznávání věku je pravděpodobně nejužitečnější pro cílenou reklamu. Zobrazování reklam je díky snímačům, které obsahují, snadno přizpůsobitelné pro zasílání zpráv demografickým skupinám v určité věkové skupině (stejně jako skupinám dle jiných vizuálně rozpoznatelných charakteristik a kontextů – muž/žena, sportovec, jogín, vegan, cestovatel apod.).
Dnes prakticky nemůžete přes internet nic objednat anonymně.
Ačkoliv tato technologie podle O´Neillové sama o sobě nebezpečná není, domnívá se, že by reklamy mohly být relevantnější. Požadováno je totiž stále víc – například věčné sledování polohy uživatele, nákupní chování a další signály, které mohou vyvolat skutečně strašidelné interakce. Dnes prakticky nemůžete přes internet nic objednat anonymně. I když si na
e-shopu odmítnete vytvořit uživatelský účet, už po jedné objednávce vám vyskakují v rámci reklam nejen na Facebooku nabídky na podobné či související produkty s tím, který jste právě objednali.
Rizikový (jako pojištění)
Stejně jako u většiny nově vznikajících technologií existuje i zde riziko spojené s nemilými následky. Postup věku by třeba mohl být jedním z faktorů pro hodnocení pojištění a zdravotní péče. Pokud by se třeba zdálo, že stárnete rychleji než jiní, mohlo by to úředníky dovést k závěru, že nejste ideálním adeptem pro rizikové pojištění. Možná byste museli zaplatit víc. Možná byste nemuseli platit nic, ale nebyli byste pojištěni.
Amazon služby rozpoznávání obličeje začal nabízet orgánům činným v trestních řízeních a vládním agenturám.
Poté, co koncem roku 2016 uvedl Amazon služby rozpoznávání obličeje, začal je nabízet orgánům činným v trestních řízeních a vládním agenturám. Poskytl je například policejním oddělením v Orlandu, Washingtonu či Oregonu. Technologie ale vyvolává velké obavy o ochranu soukromí – policie by ji mohla využít nejen ke sledování lidí, kteří jsou podezřelí ze spáchání zločinu, ale i těch, kteří se přestupků vůči zákonům nedopouštějí, jako jsou třeba aktivisté a další, které policie může považovat za otravné.
Americký svaz pro občanské svobody proto Amazon požádal, aby službu přestal prodávat. O zastavení služby se zasadila i řada akcionářů a zaměstnanců společnosti Amazon – argumentovali obavou o dobrou pověst společnosti.
Může být hůř
„Je těžké překonat drtivost dopadu technologie na lidstvo. Existuje ale příležitost k nápravě. Základem je uznat některé z možných způsobů zhoršení stávající situace. Jakmile tyto problémy pochopíme, je to už jen na nás,“ upozorňuje O´Neillová. Bez ohledu na původ nebo záměr trendu sdílení desetileté fotografické výzvy „tehdy a nyní“ tak O´Neillová důrazně nabádá k opatrnosti, obezřetnosti a především také k umírněnosti, jež se týká dat, která vytváříme a sdílíme.
Reklama
„Lidé jsou pro většinu technologií nejbohatším zdrojem dat. Měli bychom si toho být vědomi a přistupovat k tomu, co sdílíme, s náležitou péčí a rozmyslem,“ říká. Lidé jsou zkrátka spojkou mezi fyzickým a digitálním světem. Lidské interakce jsou tím, co dělá internet zajímavým. Naše data jsou palivem, které činí společnosti moudřejšími a výnosnějšími. „Měli bychom proto požadovat, aby společnosti s našimi údaji zacházely s náležitým respektem. Nejprve se je ale musíme naučit respektovat my sami,“ uzavírá Kate O´Neillová.
foto: Shutterstock, zdroj: Wired
