Pro dnešní studenty jsou tištěná média něco jako počítače s děrnými štítky – vědí, že to existovalo, ale je to absolutně mimo jejich záběr. Jak se ale mají orientovat v nepřehledné mediální krajině v době fake news, když jejich učitelé se chlubí tlačítkovými telefony a odmítají si pořídit profily na sociálních sítích? „Tři čtvrtiny učitelů se v oblasti mediální výchovy nechce vůbec vzdělávat. Na kurzy chodí jen proto, že je tam poslalo vedení školy,“ tvrdí Michal Kaderka, učitel gymnázia Na Zatlance a spoluzakladatel Aliance pro otevřené vzdělávání, v druhé části rozhovoru (v té první jsme mluvili o rozevírajících se nůžkách mezi studenty gymnázií a učebních oborů).
Reklama
Co si z kurzu odnese učitel, který se nechce vzdělávat?
Vůbec nic. Bavíme se tam o věcech, které jsou pro děti běžné, ale pro ně je to jiný vesmír. Například dnes nelze učit mediální výchovu, aniž by měli účastníci kurzu ponětí o tom, jak fungují sociální sítě. Mně se dostávají na kurzy lidé, kteří žádný účet na sociálních sítích nemají. Dokonce mají tlačítkové telefony a ještě se tím vytahují. Mají přezíravý vztah k médiím a nesnáší novináře. Nevidí rozdíl mezi zpravodajským portálem a tištěnými novinami v rámci jednoho vydavatelství – myslí si, že web je jen elektronická verze tištěného média a že je zbytečné utrácet za papír, když si přečtou stejné informace na webu.
Nelze učit mediální výchovu lidi, kteří dnes nemají ponětí o tom, jak fungují sociální sítě.
Nemají ponětí, že existují oddělené redakce pro online tituly, co se titulkové kultury týče, to už je pro ně úplně jiný vesmír... Mnozí učitelé jsou fungováním médií naprosto netknuti, chybí jim kvalifikovaná znalost. Nemají ji ostatně kde získat – mediální výchova se na pedagogických fakultách neučí. Navíc většina učitelů nedělala v životě nic jiného než učitelství. A v praxi jim to hodně chybí.
Pokud ale mediální informace nepředají dětem učitelé, odkud je děti získají?
Od vrstevníků, v tom vzácnějším případě od rodičů. Je například hodně škol, které vzdělávají i rodiče – pořádají pro ně besedy a workshopy, učí je, jak pracovat se sociálními sítěmi, představují jim YouTube či jiné platformy.
Nechat učit mediální výchovu lidi, kteří nesnášejí média, nedává smysl. Máme tedy nechat děti proplouvat mediální krajinou jen tak?
Jsou dvě možnosti. Mediální výchovu můžeme učit ve všech předmětech, učitelé by se měli domluvit, jak jsou jednotlivé výstupy naplánovány. Většinou to ale nedělá nikdo, protože je to průřezové téma a nikdo nemá osobní zodpovědnost – takže se na to všichni vykašlou.
Když jste měli před 20 lety mobilní telefon a on vám začal zvonit v kině, lidé se tomu smáli. Dnes jsou lidi naštvaní a dívají se na vás skrz prsty.
V minulém roce 50 % škol přiznalo, že se mediální výchově vůbec nevěnuje. Ministerstvo by mohlo například podpořit propojování učitelů mezi sebou, komunitní výměnu zkušeností na téma jak učit mediální výchovu a jak ji implementovat do svých předmětů. A pak je druhá možnost a to je mediální výchova jako samostatný předmět.
Na jedné straně máme konzervativní učitele, na druhé straně děti přisáté na mobil. Jména jako Šídlo a Mitrofanov jsou něco jako Žižka a Palacký, hrdiny dneška jsou Kovy a Fatty Pillow. Není tedy konzervativní přístup některých učitelů tak trochu vhodnou balancí?
Učitel by měl znát, jaká média děti sledují a jaký k nim mají vztah. To je absolutní základ. Bohužel většina učitelů má ke starým médiím sentimentální vztah a nová média odmítají. Alespoň rodiny by mohly děti podporovat. YouTube není špatné médium a priori, a pokud o to mají děti zájem, mělo by se s tím v hodinách pracovat. Naopak multimediální obsah je budoucnost. Psaný text jako formát ustupuje, kratší videa začínají převládat.
Měl by být součástí mediální výchovy i digitální detox?
Samozřejmě. Je to nezbytná součást digitální výchovy a mediální gramotnosti. Já po dětech ve škole chci, aby měly mobil a laptop neustále na stole, obojí zapnuté. Musíte je naučit, že to jsou nástroje a že je dobré je používat v pravou chvíli. Stejně jako jakékoliv jiné nářadí – když potřebujete lopatu nebo kladivo, taky je nepoužíváte pořád. Děti by neměly používat mobil k zábavě, když mají pracovat. Ale stejně tak by neměli lidi používat mobil v kavárnách, když se baví mezi sebou, tuhle kulturu musíme ještě rozvíjet. Když jste měli před 20 lety mobilní telefon a on vám začal zvonit v kině, lidé se tomu smáli. Dnes jsou lidi naštvaní a dívají se na vás skrz prsty. Potřebujeme si uvědomit, že můžeme fungovat i bez technologií, ale zároveň se musíme naučit používat je ke každodennímu životu.
Prostě zbavit je puncu výjimečnosti. Mít k telefonu takový vztah jako k notýsku a propisce.
Když se bavíte s rodiči, při jaké příležitosti dali první telefon dítěti, tak ti často řeknou, že mu ho dali jako dárek, třeba k narozeninám nebo k Vánocům. A tím už z toho dělají zábavní objekt. Tím, že dítěti dáte telefon jako dárek, předáváte mu zároveň informaci, že má sloužit k zábavě – zkuste si pro názornost představit, že mu dáte k narozeninám právě to kladivo. Pokud mu ale telefon dáte při jiné příležitosti s konkrétním účelem, například „teď už chodíš sám/sama do školy a chci, aby ses mi mohl/a dovolat, kdyby se něco dělo“, tak jej zbavíte těch nechtěných emocí. Takže chyba je v nás – to my jsme z telefonu udělali zlaté tele a legitimizovali jsme jej jako zábavu. Mobily jsou nástroje, nedělejme z nich zlatá telata.
