Kamera je úžasný vynález. Dokáže zaznamenat skutečnost a uchovat ji v reálné podobě. Tak, jak se skutečně stala. Díky chytrým telefonům, které jsou dnes vybaveny nejen fotoaparáty, ale už i kvalitními kamerami, můžeme zaznamenávat zážitky dnes a denně a stejně často si je přehrávat, a oživovat si tak líbivé vzpomínky. Má to ale jeden háček. Kamera zaznamenává tu hezkou stránku skutečnosti. Není ale schopná zobrazit, co se skrývá pod povrchem. Co jsme u dané aktivity prožívali, jak jsme danou situaci vnímali, co jsme cítili. To může být problém zejména u malých dětí, kterým takové zobrazování skutečnosti změní vzpomínky. Chytré technologie zkrátka děti ochuzují.
Vysvětleme si to na konkrétním příkladu. Vezměte si, že se vaše malá dcerka chystá na vystoupení souboru scénického tance, kam pravidelně dochází. Je nervózní, možná, že by to nejradši vzdala, ale nakonec sebere odvahu, vyleze na pódium a dostane ze sebe maximum.
Dcerka si bude pamatovat obraz, tedy jen to, jak vypadala. Ne, co prožívala a cítila.
Potom je nadšená, že se rodičům předvedla v tom nejlepším možném světle, je na sebe pyšná, že to zvládla. Pohnutá zkušenost, že překonala překážku, ji pro budoucí život významně posílí. Vy, coby rodič, sedíte v hledišti a stejně nadšeně jako vaše ratolest tancuje, ji nahráváte chytrým telefonem.
Teď si to natočíme a večer pustíme. O prožitky pak "ze záznamu" dítě přijde. A rodič už u toho zaznamenávání, protože se soustředí na kameru
Večer společně sedíte na pohovce, a abyste si připomněli, co vaše malá dokázala, podíváte se společně na video zachycující její výkon. Vypadá tam jako malá superhvězda. Celebrita. Sebevědomá, ladná, elegantní. Dcerka se dívá, oči vykulené, líbí se jí, jak vypadá, a zapomíná, co všechno za tím stojí. Bude si pamatovat, že zazářila, ne to, že se bála a strach musela překonat. Bude si pamatovat obraz, tedy jen to, jak vypadala. Ne, co prožívala a cítila.
Z účastníka divákem
Mnoho studií se zabývalo tím, jak u osoby, která fotografuje, focení posiluje nebo obnovuje paměť. Ale co děti? Působí na ně zaznamenávání skutečnosti a její zpětné přehrávání podobně? Dívají se na sebe jako na někoho cizího, učí se o sobě přemýšlet de facto jako o třetí osobě. Jak to může nebo nemůže ovlivnit jejich vzpomínky? Nestává se potom jejich paměť pamětí pouhého nepříliš zúčastněného diváka namísto toho, aby si událost pamatovaly jako někdo, kdo ji zažil? Koho se bezprostředně týkala?
Pozorování sebe sama jako hlavního hrdiny vede k zaměření se na detaily, které ve chvíli, kdy zkušenost probíhala, byly zcela nepodstatné.
Daniel Schacter, profesor psychologie na Harvardské univerzitě a autor knihy The Seven Sins of Memory: How the Mind Forgets and Remembers, v deníku New York Times přiznává, že by to tak opravdu mohlo fungovat. „Víme, že reaktivace zážitku může mít na následné zapamatování velké účinky. V závislosti na tom, jaké prvky zkušenosti jsou reaktivovány, mohou dokonce původní paměť zcela změnit,“ říká.
S tím souhlasí i Elizabeth Loftusová, profesorka Kalifornské univerzity zabývající se studiem paměti. Ta tvrdí, že sledování sama sebe na videu poskytuje perspektivu třetí strany, tedy diváka. „Dozvíte se něco o tom, jak vás vidí ostatní. Což do paměti cosi přidává. V určitém smyslu se jedná o jakési přetvoření,“ konstatuje pro New York Times Loftusová.
Video tlumí emoce
Alixandra Baraschová, profesorka působící na univerzitě v New Yorku, studuje způsoby, jimiž moderní technologie mění povahu našeho vnímání. Upozorňuje na to, že zpětné zobrazování zážitku prostřednictvím videí může utlumovat emocionální aspekty dané události. Také podle ní pozorování sebe sama jako hlavního hrdiny vede k zaměření se na detaily, které ve chvíli, kdy zkušenost probíhala, byly zcela nepodstatné.
Ze zážitku vlastně nemá moc ani fotografující nebo natáčející rodič. Víc než na výkon dítěte se totiž soustředí na svůj výkon fotografa či kameramana.
Videa tak v jistém smyslu vedou k citovému odtažení od vlastních prožitků, protože nám dovolují nahlížet na sebe jako na někoho cizího, jako na někoho, koho hodnotíme jinak a z jiné perspektivy. Jako na někoho, do koho nevidíme, neumíme se do něj vžít a nedokážeme tedy odhadnout, jak se cítí a co vlastně prožívá. Dítě se tak samo pro sebe stává cizím obrazem.
Rodiče jako kameramani
Dospělý s tím zřejmě dokáže pracovat. Ale dítě? Co si budou pamatovat naše děti? Máme tedy zaznamenávat skutečnost, abychom na ni mohli vzpomínat a nepřetvářet zároveň paměť dítěte? Oliver Sacks, autor sbírky esejů nazvané The River of Consciousness, tedy Řeka vědomí, tvrdí, že prostřednictvím příběhů dítěti vzpomínku nezkazíme. Což zní celkem logicky.
Stačí vzpomenout na lidová vyprávění, která přetrvávají věky a ukládají se do knih. Kdybychom se více dívali a více si povídali o tom, co vidíme, vnímáme a cítíme, udělali bychom nejspíš lépe, než když pořád fotíme a natáčíme. Potom totiž přehráváme jen obrazy. Ne skutečné vzpomínky. A ze zážitku samotného vlastně nemá moc ani fotografující nebo natáčející rodič. Víc než na výkon dítěte se totiž soustředí na svůj výkon fotografa či kameramana.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: New York Times
