Všichni chceme, aby nás ostatní přijali takové, jací doopravdy jsme. Ale jací doopravdy jsme? Podle jednoho z výzkumů autobiografické paměti je naše osobní identita utvářena vzpomínkami. Zároveň je však dosti zkreslenou reprezentací toho, kým jsme doopravdy.
Reklama
V okamžiku, kdy vyprávíme naše osobní příběhy založené na našich minulých zkušenostech, nevyužíváme všechny vzpomínky, ke kterým máme přístup, a nevědomě je selektujeme, aby věrohodně zapadly do konceptu naší osobní historie, píše server The Conversation. Takže to, co je nakonec naší výslednou osobní pamětí, je zároveň tím, co odpovídá aktuální představě, kterou o sobě samých máme.
O sobě jen v dobrém
Nepřesné vzpomínky a zkreslené příběhy jsou přitom nezbytné hlavně k tomu, aby nám pomáhaly udržovat pozitivní a neustále aktualizované pojetí sebe sama. Představte si například, že jste byli vždycky opravdu hodným člověkem, ale po pár životních fackách jste v sobě rozvinuli agresivní stránku osobnosti, která vám teď sedí mnohem víc.
Sugesce a imaginace může vytvořit velice detailní a emocionální vzpomínky na události, které se nikdy nestaly.
Nejenže se změnilo vaše chování, ale změnil se i váš osobní narativ. Když vás teď někdo požádá, abyste mu o sobě něco řekli, nově do vyprávění zahrnete události z minulosti, které jste dříve vynechávali – například situace, ve kterých jste se chovali agresivně. Nakolik je pak naše vlastní paměť věrohodná, když pokaždé vyselektuje jiné části, které odpovídají aktuální vývojové fázi naší osobnosti a zapadají tak do našeho osobního příběhu? Vzpomínky jsou zkrátka velice tvárné, často zkreslené a snadno upravitelné.
Implantovaná vzpomínka
Vědci například zjistili, že sugesce a imaginace může vytvořit velice detailní a emocionální vzpomínky na události, které se nikdy nestaly. Jean Piaget, slavný vývojový psycholog, si celý život velice živě vybavoval vzpomínku, ve které ho chůva statečně zachránila před unesením, když mu byly dva roky – často mu o tom totiž vyprávěla. Po mnoha letech přiznala, že si celý příběh vymyslela. Piaget pak přestal vzpomínce věřit, ale i tak v jeho paměti zůstala stejně živá. V psychologii se pro to vžil pojem implantovaná vzpomínka.
Pokud si chcete být jistí, je dobré si pořídit důkaz. I když... Čemu se dá vlastně věřit?
Častým zdrojem falešných vzpomínek jsou rovněž fotografie z minulosti. Nová studie ukázala, že si spíš vytvoříme falešnou vzpomínku, když se osoba na fotografii zrovna chystá něco udělat, třeba vystřelit z flinty. Taková scéna totiž spustí proces představivosti a naše mysl si dotvoří, jak dál akce asi v průběhu času probíhala.
I ostatní lidé o nás často mají zkreslené představy a mohou mít i zkreslené vzpomínky.
Jak tedy získat objektivnější, méně zkreslený pohled na sebe sama? Můžeme víc reflektovat své chování teď a v minulosti a získat na něj feedback od ostatních. Jen je důležité mít na paměti, že i ostatní lidé o nás často mají zkreslené představy a mohou mít i zkreslené vzpomínky. Další možností je napsat jednou za čas dopis sám sobě, tedy jakýsi dopis svému budoucímu já, kde popíšete, co se ve vašem životě právě děje, jak věci vnímáte a jak se cítíte.
Zpětně pak můžete nahlédnout na to, jak jste dané události prožívali a popisovali tehdy, a jak na ně nahlížíte teď. Můžete k tomu využít například online aplikaci Futureme, kde napíšete sami sobě zprávu a aplikace vám ji za rok pošle na e-mail.
foto: Shutterstock, zdroj: The Conversation
