„Mýtů o zdraví je neskutečně mnoho, předávají se z generace na generaci. Občas mi dojde trpělivost a natočím nějaké satirické video, jako že tvaroh je lepší na přípravu cheesecaku než na obklady…,“ říká na úvod našeho rozhovoru pediatr Cyril Matějka.
Podle něj lékaře například velmi trápí, když rodič nechává dítě bojovat s horečkami. „Je mi smutno z názoru, že dítě se má s horečkami poprat a nechat se „vypotit“. Horečka se sráží podle stavu dítěte, ne podle nějakého čísla, které většinou rodiče naměří nepřesnými metodami. Když s bezkontaktními teploměry neumíte a jednou ,cvaknete‘ čelo nebo spánek, vůbec to nemusí odpovídat realitě,“ uvádí Matějka s tím, že když pak rodiče s dehydrovaným dítětem dorazí do nemocnice, často se diví, že mu není možné napíchnout infuzi. „Tehdy cítíte bezmoc, že se tomu dalo předejít,“ říká lékař.
Podle něj jsou při horečkách sporné i zábaly. „Ty už v praxi moc nepoužíváme, ale když už je někdo chce použít jako doplněk k antipyretikům, tak je třeba chladit velký povrch těla, ne jen ruce a nohy.“
Při nachlazeních prý pomáhá i mořská voda, ze které se teď stal velký trend. Opravdu funguje?
Mořská voda samozřejmě funguje, ale má svoje omezené indikace, a to hlavně u malých dětí. Řekl bych, že tento trend přinesl za poslední roky snad víc škody než užitku. Mnoho lidí má pocit, že je to lék na neprůchodný nos, to je ale omyl. Jde pouze o hygienickou techniku, třeba jako když si myjete ruce. Určitě ji není možné používat jako náhražku sprejů a kapek do nosu.
Pokud má kojenec zcela neprůchodný nos, tak mořská voda určitě nebude stačit. Když k nám rodiče přijdou s takovým dítětem s tím, že má dva týdny rýmu, my jen mořskou vodu nahradíme odsávačkou a je vyřešeno.
Každý lék má i své nežádoucí účinky a vy musíte posoudit, co převažuje.
Problém také je, že mnoho lidí používá mořskou vodu nesprávně. Mořská voda se musí po aplikaci následně vysmrkat nebo odsát, nemůžete ji tam jen nalít a nechat. A osobně ji spíš než pro kojence a batolata doporučuji pro starší smrkající děti.
O smrkání bylo ostatně i vaše první video, které mělo velký úspěch...
Ano, rýmu my pediatři řešíme nejvíc. Při smrkání musí být vždy jedna dírka zmáčknutá a z plného nádechu vyfukujete druhou dírku, dokud není prázdná. Pak teprve jdete na druhou. Legrační na tom je, že to mnohdy nevědí ani dospěláci. To dokazují i stovky komentářů pod videem o tom, jaké mají lidé zkušenosti z dětství. Byla to trefa do černého.
Kromě jiného se věnujete i neurovývojovým vadám dětí. Mimo jiné se zabýváte autismem a ADHD. S jakými největšími mýty jste se setkal v této oblasti?
Největší mýtus je, že ADHD neexistuje, že je to výmluva rodičů, kteří své děti nevychovávají tvrdě. Dále, že autisté jsou hloupí. Porucha pozornosti s hyperaktivitou je pro rodiče vážně šílená záležitost. S takovým dítětem je skoro nemožné jít do restaurace, na úřad nebo ho vzít na návštěvu ke známým, protože neposedí v klidu. Dost vás to vyřazuje ze společnosti.
Problém je, že veřejnosti tohle často nedochází. Nedej bože, když takovému dítěti dáte v tramvaji nebo v restauraci na chvíli do ruky mobil, aby se zabavilo a vy si trochu odpočinuli. To pak musíte často poslouchat řeči ostatních lidí, jak hrozní jste rodiče, když dáváte dětem tak brzo mobil. Vůbec netuší, jaké to je, ale na kibicování je tu každej expert.
Pořád je co natáčet. Například dítě má úplně zkažené černé zuby, protože matka zastává názor, že se mu má večer dávat med.
A co bychom jako společnost měli vědět o autismu?
Autismus neboli porucha autistického spektra je velmi častá. Současně je to každé třicáté šesté dítě. Takže se s takovým setkáte klidně každý den. Jsou to děti a lidi, pro které je náročnější sociální kontakt, můžou mít bizarní projev a specifické zájmy, rituály, manýrismy, zvláštně mluví, nebo naopak téměř nemluví, nedívají se druhým lidem do očí.
Vzhledem ke všem těmto popsaným hendikepům nezapadají do společnosti. Pak trpí sociálními fobiemi, což jde ruku v ruce s úzkostmi, někdy jsou to i vážnější deprese a podobně. Je potřeba je podporovat, jako třeba podporujeme nedoslýchavé. Bohužel je toto téma zatím velmi stigmatizované a pro mnohé abstraktní.
Jaký je váš názor na tvrzení, že léky na ADHD jsou škodlivé a návykové?
Jde o stimulanty, které jsou pochopitelně zneužívány lidmi, kteří je nepotřebují. Škodlivost léků je tenký led. V určitých případech můžete říct, že škodlivý je i paralen a antibiotika.
Pro lidi s ADHD fungují léky tak, že člověk má díky nim víc kapacity na to zvládat svůj chaos, a paradoxně se zklidní. Já je užíval a můžu vám říct, že jsem vydržel celé hlášení v nemocnici dávat pozor. Pamatoval jsem si, o čem se mluvilo, byl jsem i motoricky klidný, nehrál jsem si s prstýnkem nebo mobilem. Takže za mě fungují skvěle. Zároveň jako každý lék mají i nežádoucí účinky a vy musíte posoudit, co převažuje.
Je pravda, že všichni lidé s ADHD nebo autismem mají nějakou intelektuální poruchu?
Samotná diagnóza pro intelekt nic neznamená. Když ale někdo pozdě chodí, zapomíná věci, je roztržitý, nepamatuje si jména, učí se na trojky, protože jedničky jsou mu k ničemu, tak mají lidé pocit, že je hloupější, ale jemu se třeba jen nechce...
Reklama
Na sociálních sítích jste hodně aktivní. Kde berete inspiraci na témata?
Stačí chodit do práce, sloužit pohotovostní služby a poslouchat rodiče, co je trápí. Vždycky, když mě něco takzvaně dostane, hned si to píšu do mobilu, mám speciální seznam inspirace na videa nebo statusy.
Máte nějaké perličky z praxe?
Spoustu. Jedni rodiče dali dítě při laryngitidě do lednice. Jiná paní zase při febrilních křečích ochladila dítě tak, že mu chrstla lavor ledové vody do tváře. Ono je to vlastně kauzální léčba, takže to zabralo, ale samozřejmě to nemůžeme doporučit. Pak se rodiče dohadují, zda dítě za den zvracelo třináctkrát nebo patnáctkrát, což je nám pro diagnostiku i terapii úplně jedno. Nebo má dítě úplně zkažené černé zuby, protože matka zastává názor, že se mu má večer dávat med. Pořád je co natáčet.
Prozradíte nám na závěr, jak takové video vzniká?
Hlavně se snažím vymyslet nějakou vtipnou scénku. Na předčítání z učebnice a přemoudřelýho spisovnýho doktora nejsou lidé zvědaví. Takže nějakej fór, co se stal, ideálně to vyhrotit do extrému, pak tam krátce přidat to poselství a vtip na závěr.
U mě doma už to vypadá jako ve studiu – mikrofony, stojany, osvětlení, rekvizity, vytisknutý scénář a případně kostým. Některá videa dělám ale i narychlo, třeba vlezu do obchoďáku a točím bez přípravy, je to různé…
