Pryč je doba, kdy se člověk s duševní poruchou považoval za blázna, kterého je nutné zavřít do nemocnice. Doba, kdy se za duševní problémy lidé styděli a báli se svěřit i nejlepším kamarádům. I dnes nějaká míra stigmatu sice existuje, vyhledat odbornou pomoc už ale pro mnohé není vrcholem ostudy. A proč to tak je? Díky osvětě. A tou se od roku 2015 zabývá i organizace Nevypusť duši.
Kamarádky Marie Salomonová a Tereza Růžičková tehdy zjistily, že mají velmi podobný sen – založit v Česku projekt, který by osvětu o duševním zdraví šířil. Obě měly za sebou studium v Anglii, kde je v této oblasti mnohem větší informovanost než v Česku, a obě také musely v minulosti řešit své psychické problémy spojené s náročným studiem. Tyto faktory pro ně byly velkou motivací pomáhat ostatním a přinést něco ze zahraničního studia zpátky domů. Daly tak dohromady tým nadšených dobrovolníků, kteří pomáhají tvořit a šířit informační grafiky a videa po sociálních sítích.
Na psychiatrii se velmi dlouho kašlalo. Teď máme ambice to nějak dohnat. Zdaleka ještě nejsme ale tam, kde bychom měli jako stát být.
Dnes už není Nevypusť duši jen stránka na Facebooku, ale živá organizace. S jednou ze zakladatelek Marií Salomonovou jsme se setkaly na pražském festivalu Metronome, kde měli členové Nevypusť duši infostánek a pořádali tu i relaxační workshop. Bavily jsme se o tom, co se za ta léta jejich fungování v české společnosti změnilo, jaký mají na duševní zdraví vliv technologie a zda se může vyléčit úplně každý.
S organizací Nevypusť duši jste začali skoro před čtyřmi lety, jak jste se od té doby posunuli?
My jsme začali jako studentská facebooková kampaň, v podstatě bez peněz. A první rok to tak i zůstalo. Hodně se toho tedy změnilo na naší straně. Máme už své zaměstnance, lektorům můžeme platit za jejich práci. Hodně jsme pracovali na rozvoji organizace zevnitř. Ale mění se i věci, které jsou vidět, tedy to, co děláme pro veřejnost. A už nejsme jenom online, neděláme jenom infografiky, ale i spoustu workshopů. Dostali jsme se do regionů, nejsme čistě pražští. Takže mění se toho dost... A mění se pomalu i názor společnosti na to téma, takže nám přibývá lidí, kteří se k tomu otevřeně hlásí, tedy k tomu, že je tohle téma zajímá.
Jak to tady z vašeho pohledu se stigmatizací vypadalo dřív?
Nechci říkat, že to, že se o problému teď ví víc, je naše zásluha. Ale myslím si, že na tom máme asi docela výrazný podíl. Minimálně v některých sociálních bublinách. Ten stav ani teď ještě není absolutně takový, jaký by mohl být. Když tu probíhalo měření společenského stigmatu, tak ještě v letech 2013 a 14 to stigma tady v české společnosti bylo mnohonásobně vyšší než třeba v Británii, kde už 20 let v tu dobu probíhaly destigmatizační a preventivní kampaně. Takže je ještě hodně na čem pracovat. Ale mám pocit, že minimálně v určitých sociálních bublinách se to téma dostalo hodně do popředí a nějakým způsobem se nám ho daří minimálně zdůrazňovat. A taky se nám otevírají dveře, u kterých jsme si před pár lety mysleli, že to určitě nepůjde.
Máte nějaké povědomí o tom, jak jsou na tom lidé s duševním zdraví, ke kterým se vůbec nedostanete? Třeba lidé z malých vesnic?
To je těžké říct, protože Česká republika obecně nemá na tohle moc data, nesbírají se. Realita je taková, že každý čtvrtý člověk na světě si projde ve svém životě duševním onemocněním. Ta nejtěžší duševní onemocnění, mezi která třeba patří schizofrenie, se nevyhýbají žádnému pohlaví, rase ani socioekonomickému statutu. Jsou ve společnosti poměrně rovnoměrně rozvrstvené. Schizofrenii má vždycky třeba procento obyvatel, to bude všude podobné.
Teď se hodně mluví o tom, že hlavně v těch velkých městech mladé a kariérně založené lidi postihují víc třeba takové ty částečně civilizační věci jako deprese, úzkosti. Ale ani na to česká data neexistují, i když se to dá odhadnout.
Souvisí to i s rozvojem technologií? Jak podle vás ovlivňují duševní zdraví?
Já určitě nejsem ten člověk, který by říkal, že všechny technologie jsou pro duševní zdraví špatné. Já si to fakt nemyslím. Já si myslím, že to vždycky je o té zlaté střední cestě a o tom najít si nějaké hranice, kam až si k sobě technologie pustím. Hodně často záleží na sebekontrole, která může být těžší. A je také těžší vzhledem k tomu, jakým způsobem jsou nastavené algoritmy sociálních sítí a podobně.
Nikdo se nerodí smutný, říká Marie, která si sama prošla hlubokou depresí
Algoritmy nás nutí klikat, scrollovat a trávit u sítí víc času. Na druhou stranu Nevypusť duši na sociálních sítích vzniklo. A na internetu se šíří i spousta dobrých věcí. Takže lidi právě ve městech a vesnicích, kteří by se dřív nedozvěděli o tom, že někdo jiný je taky nemocný, tak se to teď díky moderním technologiím dozvědět můžou. Já tedy nejsem obecně proti. Ale myslím si, že je dobré mít technologie pod kontrolou. Trávit nějaký čas offline je jednou z věcí, kterou doporučujeme, pokud se bavíme s lidmi o psychohygieně. Je tedy důležité mít nadhled a budovat si offline vztahy. My se ale spíš zaměřujeme na to, co se dá mimo ten online dělat, než abychom říkali, že online je špatný.
Věříte, že se z psychických potíží může vyléčit každý?
Já myslím, že každý, a to i z těch nejtěžších nemocí. Věřím, že všechna onemocnění jsou do nějaké míry léčitelná. Nevím, jestli bych ale říkala vyléčit, já mám radši slovo zotavit. Já mám pevnou víru v zotavení. Pokud tomu bude někdo říkat uzdravení nebo vyléčení, je to určitě také možné...
Co když se prostě někdo narodí depresivní a je takový tak nějak od přírody?
Tak něco jiného je temperament a nějaké naše vrozené predispozice. A něco jiného je nemoc. Z něčeho se léčit nejde, protože to zkrátka není nemoc. Co to vůbec znamená "od přírody"? Možná jsem vyrostl v nějakém prostředí, které tohle nějakým způsobem ve mně podporovalo. Nikdo se nerodí smutný. Všichni se rodí nějak neutrálně. Já hodně věřím v to, že máme nějaké geny, ale to, jestli se nějaké naše predispozice projeví, záleží na prostředí a na tom, jaký si nastavíme životní styl potom třeba v dospělosti.
Já pevně věřím v to, že většina těch duševních věcí lze ovlivnit naším životním stylem a lidmi, kterými se obklopujeme. Další věc jsou události v životě, které nemůžeme ovlivnit, například různá traumata. Ta moc neovlivníme.
Co říkáte na teorii, že deprese může vznikat i v žaludku nebo v nějaké jiné části těla?
Deprese, která vznikne v žaludku? To je zajímavě formulované. Na druhou stranu daleko nejvíc serotoninových receptorů, které v našem mozku mají na zodpovědnost náladu, najdeme ve střevech a trávicím traktu. Serotonin tam je běžná látka. A teď o tom docela zajímavě mluvil profesor Radek Ptáček v DVTV, o souvislostech mezi trávením a naším mozkem. Nějaká propojení tam jsou a už se vědecky pracuje na tom, aby se zjistilo, co ta propojení ovlivňují. Zatím to vypadá, že trávicí trakt ovlivňuje naši náladu. Jsme jedno tělo a v něm koluje jedna krev. A máme různé receptory. Pokud se budu špatně starat o svoje fyzické zdraví, tak se to s největší pravděpodobností projeví na mém psychickém zdraví a naopak.
Jaký máte názor na léčbu psychofarmaky?
Mám na to takový názor, že mi léky zachránily život. Obecně si myslím, že některé léky, třeba zvlášť ty na spaní, jsou v dnešní době u některých lidí nadužívané. Na druhou stranu zde ještě stále máme minimálně 50 procent lidí s těžkou depresí, kteří se vůbec neléčí. Nemám moc ráda takovéto strašení ohledně léků, ty mýty, které kolem toho panují. Někdo viděl Přelet nad kukaččím hnízdem, což je film, který popisuje to, jaká byla kdysi psychofarmaka a jak kdysi probíhala léčba, a myslí si, že takhle to vypadá dosud.
Všechny léky ale závislost a vymývání mozků nezpůsobují. Léky jsou čím dál modernější. Například moderní antidepresiva, která se momentálně nejčastěji předepisují, mají nějaké vedlejší účinky, ale ty jsou dost často minimální nebo nejsou tak drastické pro toho pacienta jako to, že by měl mít depresi nebo úzkostnou poruchu.
Takže nehlásáte, že by si měl člověk nejdříve pomoct sám relaxacemi nebo terapií a až pak hledat lékaře?
To záleží na každém individuálním případu. Je samozřejmě možné, že budu vyhořelá z práce, že budu mít až depresivní stavy a nálady. Pak si myslím, že je ideální najít psychoterapeuta, začít na tom pracovat slovem, začít na tom pracovat nějakým životním stylem. Druhá možnost je, že se mi vyvine deprese v období, kdy bych měla být šťastná, a šťastná prostě nejsem. A vyvine se mi deprese, která mi způsobuje myšlenky na sebevraždu a která mi nedovolí ráno vstát z postele, která mi říká v mojí hlavě, že jsem ten nejhorší člověk na světě a že si nezasloužím žít. A pak si myslím, že je úplně v pořádku najít si psychiatra, nechat si předepsat léky, zároveň vyhledat i psychoterapii a kombinovat obojí.
Marie Salomonová (27)
Marie vystudovala neurovědy na britské University of Nottingham, kde byla aktivní členkou Student Minds a v rámci univezity se zapojila i do kampaně Time to Change. Po návratu do Čech se spolu s kamarádkou Terezou rozhodla rozjet kampaň Nevypusť duši a později se postarala o přerod tohoto studentského projektu do neziskové organizace. Připravovala sérii pilotních workshopů „Duševní zdravověda pro teenagery“ a péči o duševní zdraví se snaží dostat i do skautských oddílů a vůbec kamkoli, kde je jí třeba – tedy všude. V neziskovce hlavně koordinuje projekty, komunikuje s partnery, vytváří programy workshopů a spoustu dalšího. Zajímá se o inovativní pedagogiku, přírodní vědy a výzkum v medicíně.
Já jsem pro kombinaci obojího. Myslím si, že léky bez jakékoli změny životního stylu mohou zabrat, ale možná ne dlouhodobě. A možná ne tolik, jako když člověk ještě hledá nějaké další cesty. Na druhou stranu někdy jsou potřeba léky hned. A není radno čekat na to, až bude ještě hůř.
Co se týče financování českého zdravotnictví, jaká pozornost se přikládá duševnímu zdraví v porovnání s tím fyzickým?
To je taky hodně komplikovaná otázka. Já jsem nějakou dobu pracovala na Ministerstvu zdravotnictví, kde v současné době probíhá jeden z velmi drahých projektů, a to je reforma péče o duševní zdraví. Ta má za následek to, že se do psychiatrie investuje o něco víc než dřív. Ale vzhledem k tomu, kolik invalidních důchodů je způsobeno duševním onemocněním a jaké množství peněz z rozpočtu peněz zdravotnictví na psychiatrii jde, tak ještě stále ta čísla nejsou vyrovnaná.
Na psychiatrii se velmi dlouho kašlalo. Teď máme ambice to nějak dohnat. Zdaleka ještě nejsme ale tam, kde bychom měli jako stát být. Ale já osobně jsem přesvědčena, že je to na dobré cestě. Jde o to, aby tomu dostáli všichni aktéři, což počíná Ministerstvem zdravotnictví, ale promítá se to dál i do školství, do Ministerstva vnitra, protože se jedná i o ochranné léčby. Dále se musí zapojit Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože se jedná o sociální služby. Takže je to hrozně komplexní balík věcí, které se potřebují změnit, aby ta péče o duševní zdraví vypadala líp. A určitě to bude stát ještě dost peněz.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Nevypusť duši
