Youtuber Tary: Kvůli dítěti si začnu střežit soukromí. Nechci, aby z něj bylo memečko

Zatímco velké množství influencerů a internetových osobností motivuje své diváky a sledovatele ke stále většímu trávení času před obrazovkou, český youtuber Taras Povoroznyk, který je na sítích znám jako Tary, na to jde jinak. Přestože většinu svého více než půlmilionového publika oslovuje prostřednictvím internetu, skrze svá videa diváky nabádá hlavně k pohybu, a to ke sportu s názvem parkour.

Podle Taryho jde o „směs různých sportů s prvky atletiky, gymnastiky, breakdancu, capoeiry, trickingu a vlastně i mnoha dalších sportů, kde se člověk hýbe pouze pomocí vlastního těla“. Parkourem se zabývá už od dob, kdy u nás jen málokdo věděl, o co vlastně jde. Pomocí svých workshopů a speciálních kempů už tenhle sport naučil tisíce dětí.

S youtuberem a nastávajícím otcem jsme se bavili o tom, kdo všechno může parkour dělat, jak sám zvládá negativní komentáře a jak se připravuje na novou roli.

Vy k parkouru motivujete nejvíc děti, může to ale člověk zkusit i ve vyšším věku?

Je výhoda, když se člověk začne hýbat odmalička, není to ale podmínka. Parkour může začít dělat kdokoliv i v pozdějším věku. Ale úroveň toho, jak budete parkour dělat, závisí právě na tom, jak brzy začnete. Jinak řečeno, když se člověk v padesáti začne věnovat třeba fitness, tak bude na jiné úrovni, než když to začne dělat v pubertě. Parkour se v tomhle od jiných sportů neliší.  

A jak s tím začít? Člověk si udělá nějaký kurz a pak už si to zkouší sám doma nebo s kamarády někde na zahradě?

Je to tak, takhle jsme začínali třeba my, protože před jedenácti lety nebyly žádné kroužky, žádné workshopy, tábory, nic. Je to nová disciplína, byli jsme samouci, všechno jsme viděli na internetu a zkoušeli jsme to napodobovat.

Teď už je dokonce parkour pod gymnastickou federací a bude se v něm normálně soutěžit na olympiádách, za pár let udělal obrovský skok.

Jak se dá ale vůbec posoudit, kdo je nejlepší?

Oni vymysleli dvě kategorie, jedna kategorie je o tom co nejrychleji překonat trasu z bodu A do bodu B a druhá disciplína závisí zase na tom, jak těžké triky olympionici naskáčou. To se bude hodnotit podle tabulek jako třeba v gymnastice.

Vy motivujete děti k pohybu. V dnešní době se hodně mluví o tom, jak jsou děti závislé na sociálních sítích, že tráví moc času na mobilech, že nikdo nechodí ven a tak dále. Jaký je váš názor? Myslíte si, že je to s dnešními dětmi opravdu tak hrozné?

Já si myslím, že to není tak špatné, protože před sociálními sítěmi děti seděly zase u stolních počítačů nebo u televize. Když já byl malý, tak jsem seděl u seriálů od rána do večera. Teď děti mají mobil, tablet a dívají se třeba i venku. Ty mobily a sociální sítě zase ale pomáhají lidem, aby se rychleji dostali k informacím. A mohou si tam třeba i najít své vzory. Já jsem se díky internetu naučil skákat parkour, a díky tomu jsem motivoval další lidi, takže si nemyslím, že ten moderní svět a internet je špatný. Záleží, jak s tím člověk nakládá.

Párkrát jsem zažil, že si člověk, který vám negativně napíše na síti, pak naživo běží pro fotku a podpis. Ten samý člověk, co vám nadává.

A ohledně těch dětí, které jsou závislé na sítích, tak to podle mě bylo v nějakém jiném vydání vždycky. Děti vždycky při něčem trávily hodně času. Ale jsou mezi nimi i děti hodně aktivní a je jich hodně. Mně na workshopy a na tábory jezdí přes tisíc dětí každý rok. Mají zájem o pohyb. Je ovšem pravda, že je taky spousta dětí, které nic nedělají, je pravda, že obezity přibývá, ale já se snažím i tyhle děti nějak motivovat. V Říčanech máme dětskou léčebnu, kde se léčí obezita a dýchací problémy. A já i tamní pacienty motivuju, aby se hýbali. Jezdím za nimi pravidelně dvakrát měsíčně.

Je pro ně těžké se k něčemu odhodlat?

Samozřejmě. Je to těžké, ale všechno závisí na motivaci. Já jim vysvětluji, že když něco chtějí, tak to nesmí hned vzdávat, musí bojovat. Já také nejsem talentovaný člověk na pohyb, já jsem si to vydřel. Takže to ukazuji sám na sobě. Strašně mockrát jsem spadl, a kdybych to hned vzdal, tak neumím nic.

Ale asi to může být i trochu nebezpečné. Měl jste nějaký úraz?

Za jedenáct let tréninku v parkouru jsem měl různé typy menších úrazů, nikdy jsem si ale nic nezlomil ani jsem nebyl na žádné operaci. Záleží na přístupu daného člověka ke sportu. Potkal jsem třeba lidi, kteří mají každý půlrok nějakou zlomeninu. A ne z parkouru, ale obecně, protože prostě jsou bez pudu sebezáchovy.

Vy jste s tím natáčením na YouTube začínal už před nějakými šesti lety...

Úplně původně jsem točil svůj trénink. Jsem takový amatérský filmař odjakživa. YouTube jsem si založil v roce 2009, to je deset let zpátky, takže od té doby jsem si tam dával tréninková videa, ale neříkalo se tomu youtuber. Až od roku 2015 se považuji za youtubera, protože to jsem se teprve snažil ten kanál dostat mezi diváky a dával jsem o něm vědět.

To jste byl tedy vždycky starší než vaši diváci?

Když jsem začal skákat v deváté třídě na základní škole, tak moji spolužáci, a to třeba i spolužáci o dvě třídy níž, chtěli také umět to, co já jsem se učil. Takže jsem už od prvního měsíce, kdy jsem začal dělat parkour, motivoval lidi.

A pak nás bylo třeba jenom v Říčanech, kde bydlím, přes třicet lidí, právě hlavně vrstevníků. A postupem času se to díky sítím dostalo k mladšímu a mladšímu publiku. Za šest let, co působím a dělám workshopy, věkový průměr návštěvníků klesá. Dřív tam byli patnáctiletí, teď jsou tam i sedmiletí...

Baví vás tedy práce s dětmi?

Strašně moc. Kdyby mě to nebavilo, tak to prostě nedělám. Třeba minulou sezónu jsem měl přes padesát kurzů po celé republice. Na každém bylo přes sto lidí. Mám také databázi trenérů, kteří vždycky jezdí s námi, a i je samotné učím, jak učit líp. A všechny nás to baví, protože vidíme, že je velký zájem.

Mezi dětmi máte ale hodně fanoušků, kteří za vámi určitě chodí, poznávají vás na ulici... Není to už únavné?

Já bych neřekl, že to je únavné, jen je toho hodně. Ve chvíli, kdy už je toho na mě moc, tak třeba na chviličku odjedu někam do zahraničí, kde mám klid, načerpám síly a pak se mohu zase vrátit do Česka a věnovat se zase všem fanouškům. Ale opravdu to nejde dělat nonstop, protože je to náročné psychicky. Se mnou jdou kolikrát fanoušci i na záchod. Nebo mi v restauraci maminka dala dítě v plínách do ruky, když jsem jedl, a prý vyfoťte se s ním. Další negativní věc na sociálních sítích jsou samozřejmě komentáře. Ne vždycky jsou pěkné a pozitivní, takže i tohle se musí člověk naučit zvládat.

Jak to řešíte? Nečtete to?

Já čtu věci od fanoušků, ale jakmile vidím, že to jsou nadávky a že si tam ten člověk vyloženě jde vybít nějakou zlost, tak to prostě ignoruju a jdu dál. Není to ale tak, že už bych se absolutně nevěnoval komentářům. Takže jakmile narazím na něco, co začíná hrozně, tak automaticky skroluju níž. A neberu si to k tělu. To je důležité.

Dřív jste si to osobně bral?

Jo, strašně. Měl jsem i deprese. V životě je ale všechno o tréninku. I ten nadhled se dá vytrénovat. Přes 500 tisíc lidí na Instagramu a přes 750 tisíc na YouTube je na Česko dost velký číslo. A kdybych se tohle nenaučil, tak už jsem asi někde v nějakém ústavu, protože ty útoky se fakt dají vzít hodně k srdci. A je jich hodně.

Proč myslíte, že lidi štvete zrovna vy?

Ne já. To dělají všude, to není útok na mě, to má každý influencer. Někdo může být třeba fanoušek naoko, ale hned, jak něco vydáte, tak to zkritizuje. Ještě to video ani neviděl a už píše sprostá slova a vulgarismy.

Setkal jste se s nějakým takovým kritikem naživo?

Jo, setkal, ale trvalo několik let, než jsem na někoho takového narazil. Párkrát jsem zažil, že si člověk, který vám negativně napíše na síti, pak naživo běží pro fotku a podpis. Ten samý člověk, co vám nadává. Ale také jsem zažil přímo i to, že jsem šel po Václavském náměstí a najednou slyším ‚hej, Tary‘ a nějaké sprosté slovo. Já jsem se otočil a on to na mě zařval. Přiblížil se ke mně, pak se otočil o 180 stupňů a utíkal.

Já mu říkám, tak pojď sem, řekni mi, co si o mně myslíš. A on zdrhal, zdrhal, ale pak teda sebral odvahu a přišel mi to říct. Já říkám, dík, vážím si tohohle názoru, v pohodě. A on odešel. A tomu člověku bylo třeba nějakých šestnáct sedmnáct let. Ale nestává se to moc často, když je takový člověk sám. Tohle mě překvapilo. Většinou to je velká parta lidí, kteří si pak dodají odvahu. To je pak jako šikana ve škole. 

Většina z nich se prostě schovává za monitorem nebo za obrazovkou. Co to je podle vás za lidi?

Jo, v 99,9 procentech se schovávají. Já si myslím, že ti lidé mají nějaký problém, ať už prostě v rodině, nebo nějaký psychický, musí si někde vylít tu zlost. Tohle normální zdravý nebo úspěšný člověk neudělá. Neznám nikoho, kdo by měl zapotřebí někomu psát tak ošklivé věci. A to jsou někteří fakt hnusní a je to i proti lidskosti, proti morálním hodnotám, které já sám mám, a nechápu, jak to, že je někdo jiný nemá. Lidé třeba nadávají i na naše děťátko, které se ještě ani nenarodilo...

Když jste začal o vašem dítěti, jak to plánujete dělat se sdílením fotek a informací o něm?

Zatím se víceméně kloníme variantě, že bychom nezveřejňovali ani jméno, ani obličej. Že bychom přidávali takové ty fotky, kde je vidět kočárek a třeba kus nožičky. Protože já jsem toho za tu svoji kariéru už řekl a sdělil o svém soukromí dost. Jsem asi jeden z těch youtuberů a influencerů, který toho o sobě sdílí nejvíc. O všechno jsem se vždycky rád dělil s diváky, bral jsem je jako kamarády.

Ale už jsem trochu dospěl, dřív jsem byl i duchem takový mladší, nebyl jsem manžel, nebyl jsem budoucí táta a tak dále. Takže mi přijde, že podrobnosti o soukromí by se už v mém případě neměly tak sdílet. A hlavně nechci, právě kvůli tomu dítěti. Nechci, aby bylo řešené na sítích. Já nechci, aby z něj dělali karikatury, memečka a různé takové věci.

I pro to dítě, až dospěje do věku, kdy si o sobě na internetu všechno najde, by to mohlo být děsivé. 

Záleží, jak ho vychováme a jestli to online prostředí pro ně bude přirozené. A taky záleží, jestli se všechno doví najednou, nebo postupně a my budeme mít šanci mu to vysvětlit. Když to bude postupné, tak se v tom naučí žít.

Plánujete, že si dáte po narození potomka nějakou pauzu s natáčením? Že se budete víc věnovat rodině?

Tak my se oba věnujeme rodině už teď. Máme nakoupeno snad všechno, kočárkem počínaje, přebalovacím pultem a vaničkami konče. A do toho oba pracujeme. Když se dítě narodí, tak samozřejmě jeden z nás už nebude tolik pracovat jako dřív. Až se to stane, tak nám to strašně ovlivní život. I proto se těším.

Reklama

foto: Archiv Taryho Povoroznyka, zdroj: Tary na Instagramu