Na pobřeží v okolí Dubrovníku navál na začátku prosince vítr zvaný Jugo obrovské množství plastových odpadků. To ovšem není nic proti Tichému oceánu, v němž plave takové množství plastu, že by mohl utvořit ostrov s rozlohou Francie.
Staneme se jakýmisi Plastic People of the Ocean? Na začátku letošního léta uveřejnili odborníci z belgické Universiteit Gent studii, v níž tvrdí, že milovník mořských ryb a plodů moře spolyká obrovské množství plastových mikročástic, které ulpěly v těle živočichů bez toho, aby se rozložily.
Takto vypadá pobřeží v Manile na Filipínách.
Plast v nás
Téměř sto procent jich lidský organismus opět vyloučí, ale je tu ono slůvko „téměř“. Malá část v těle zůstává a my se zatím jenom můžeme dohadovat, jaké zdravotní potíže plast způsobí, protože výzkum je teprve na začátku.
Výzkumníci z Institute for Marine and Antarctic Studies (IMAS), který je součástí University of Tasmania, zase letos v květnu objevili na Hendersonově ostrově, který patří mezi Pitcairnovy ostrovy, tuny plastových odpadků, jež sem přináší Jihopacifický mořský proud.
Na zdejších plážích je v průměru až šest set sedmdesát kusů plastů na čtvereční metr. Hendersonův ostrov je přitom na seznamu chráněných území UNESCO, protože jeho téměř čtyřicet čtverečních kilometrů není z důvodu nedostatku pitné vody obydleno a představuje – či představoval – tak území neovlivněné člověkem.
Plastový odpad se hromadí i na březích Amsterdamu.
Cestující kachničky
Problémy s plastem v mořích jsme si začali uvědomovat relativně nedávno. V lednu 1992 se za bouře v severním Pacifiku uvolnil z lodi Ever Laurel kontejner s plastovými hračkami, který vezla z Hongkongu do přístavu Tacoma ve státě Washington. Škoda nebyla veliká, plastové kachničky, želvy a žáby, s nimiž si měly hrát ve vaně americké děti, drahé nebyly.
Kontejner se však při pádu na hladinu otevřel a téměř třicet tisíc kusů hraček začalo nový svobodný život. Prvních deset kousků bylo objeveno po deseti měsících u přístavu Sitka na Aljašce, vzdáleného tři tisíce kilometrů. Oceánografové Curtis Ebbesmeyer a James Ingraham z University of Washington byli nadšeni z nečekaných pomocníků, kteří jim pomohou zmapovat mořské proudy.
Žlutým kachničkám se mezi vědci začalo říkat Moby Duck, a aby se jim dostali na stopu, vyhlásily oceánografické instituce odměnu pro každého, kdo by je na mořském pobřeží našel a vědcům odevzdal. Během let byly plastové kachničky odloveny u Aljašky, v severním Japonsku a podle předpokladů zamířily další Beringovou úžinou do Arktidy. V roce 2003 už dosáhly břehů Nové Anglie na východním pobřeží USA. Během dalších let doplavaly ke břehům Grónska a dostaly se i na severozápadní pobřeží Velké Británie.
Ne všude je naklizeno pro turisty. Toto jsou břehy Malajsie.
Více plastu než ryb
Kachničky sice pomohly oceánografům, ale jinak plast v mořích a oceánech představuje katastrofu. V minulosti se odpad, který končil v mořích, rozložil, ale se zahájením masové produkce vysoce trvanlivých plastů se vše změnilo. Dokonce se životnost plastu v mořské vodě prodlužuje. Slaná voda jej totiž chrání před ultrafialovým zářením, které by ho jinak rozkládalo.
Anthony Andrady z nezávislého výzkumného centra RTI International připomíná, že plasty jsou na světě přibližně sto let, takže se nestačil vyvinout nějaký druh mikroorganismů, který by je likvidoval. Dodává, že kdybychom chtěli definovat biodegradaci jako úplnou konverzi plastů na oxid uhličitý a vodu, všechny plasty, které jsme kdy odhodili do oceánu za posledních padesát až šedesát let, jsou tam stále. A přidáváme další.
Spotřeba plastů stoupá a jen asi dvacetinu jejich hmotnosti dokážeme recyklovat. Zhruba třetina se dostane na skládky, zbytek se částečně spálí a částečně zahodí. Protože plast plave, končí v řekách a posléze v mořích. Jestli by to šlo dále tímto tempem, má být podle informací britské Nadace Elleny MacArthurové, která se mimo jiné zaobírá problémy s odpadem, roku 2050 v oceánech více plastu než ryb.
S aplikátorem tamponů v žaludku
Program OSN pro životní prostředí UNEP odhaduje, že plasty ročně zaviní smrt více než milionu mořských ptáků a přibližně stovky tisíc mořských savců. Letos v únoru opakovaně najížděl do břehu nedaleko norského Bergenu vorvaňovec zobatý. Lidé se ho snažili vrátit na moře, ale marně.
Šest metrů dlouhý kytovec na břehu nakonec uhynul a následná pitva ukázala, že měl v žaludku třicet plastových tašek. Zoolog a profesor Terje Lislevard z univerzity v Bergenu potvrdil, že tento druh velryby se obyčejně nevyskytuje ve vodách chladnějších než deset stupňů Celsia. Tento jedinec byl vinou plastového obsahu žaludku, který vytvořil jakousi zátku, zesláblý a dezorientovaný.
V žaludcích uhynulých mořských ptáků už byly nalezeny injekční stříkačky či umělohmotné zapalovače. Devět z deseti buřňáků ledních, mořských ptáků, kteří se stravují na hladině, umírá s plasty v žaludku. Rozbor žaludků více než pěti set buřňáků ukázal, že každý pták (o hmotnosti mezi 700–850 gramů) v průměru spolykal na čtyři desítky plastikových předmětů.
Rekordmanem v tomto ohledu byl ten, jehož tělo našli v Belgii – v žaludku měl 1603 různých plastikových kousků a úlomků. Trpí i albatrosi. V žaludku uhynulého jedince albatrosa vědci našli umělohmotný zapalovač, kartáček na zuby, malého plastového robota a aplikátor tamponů.
Medúza, nebo pytlík? Želva to nepozná
Známý norský antropolog, spisovatel a publicista Thomas Hylland Eriksen (v češtině vyšlo Odpady: Odpad ve světě nechtěných vedlejších účinků) připomíná, že v moři každoročně končí stovky milionů drobných plastových kuliček, které jsou výchozím materiálem pro průmysl vyrábějící umělé hmoty. Fungují zároveň jako jakési houby, protože na sebe vážou lidmi vytvořené chemikálie, jako jsou uhlovodíky nebo pesticid známý jako DDT.
Následně se stávají součástí potravinového řetězce. Na jeho konci je pak člověk. Ačkoli jsou například želvy většinou přísně chráněné, dokážeme je velice účinně zabíjet i jinak než při lovu. Jejich potravou jsou mimo jiné medúzy. Chtějte pak po želvě, aby rozlišila plastový sáček od téměř průhledného živočicha. Historie se opakuje – želví žaludek se plní plastem a vyčerpaný příslušník podtřídy plazů hyne.
Vybraná společnost The Trash Isles
Že se situace stává neudržitelnou, usoudili také kreativci z agentury Dal a Mike. Pánové Michael Hughes a Dal Evans De Almeida nechtěli, aby problém i nadále ignorovali světoví lídři. Přestože plovoucí ostrov odpadků patří spíše mezi moderní mýty, hromadí se plasty na mnoha místech světových oceánů kvůli stálému pohybu mořských proudů. Tyto oblasti jsou známy, například takzvaný Great Pacific Garbage Patch.
Spíš než ostrov je to hustá polévka. Z družic ovšem není nic vidět, protože odpad se drží těsně pod hladinou a uvidíme ho, až když přes něj plujeme lodí. To ovšem pro zmíněné pány není na překážku, aby nebojovali v OSN za uznání nové „ostrovní“ republiky The Trash Isles. Vytvořili pro ni už cestovní pasy, vlajku, známky a celou řadu bankovek s motivy postižené mořské fauny. Čestnými občany se dokonce stali bývalý americký viceprezident Al Gore, vytrvalec Mo Farah nebo známá „M“ z bondovek, herečka Judi Dench. Snad i tato dobře míněná fikce v budoucnu životu v mořích pomůže.
foto: Shutterstock, zdroj: ScienceDirect
