Moje nová tvář: Nový film je svědectvím ženy, která přežila útok kyselinou

Mnozí a mnohé si jistě vzpomenou, třebaže už je tomu deset roků, jak tehdy pětadvacetiletá Martina šla jednoho dne ke svému autu. Na sedadlo spolujezdce si položila kabelku. A v momentě, kdy se otočila, přiběhl její expřítel a polil ji kyselinou. V té době už spolu delší dobu nebyli, ale pořád jí posílal sebelítostivé zprávy. V momentě, kdy se dozvěděl, že si někoho našla, je vystřídaly výhrůžky. Za svůj zrůdný čin dostal přes dvacet roků vězení, nicméně v takovýchto případech by se měl pro útočníka zavést trest smrti! Martina i díky práci odborníků útok přežila. Jenže tím, že směs zasáhla obličej a oči, se jí život naprosto změnil.

Ze všeho nejdříve nutno smeknout před sílou a statečností hlavní protagonistky, která se s celou událostí dokázala obdivuhodně vyrovnat. Přitom další, tentokráte obrazné rány, následovaly po samotném útoku. Jednu Martině uštědřil její tehdejší přítel, když ji nepochopitelně osočil z toho, že mu zničila jeho životní sen o rodině, a dával jí celý osudový incident za vinu. Zároveň s ní podnikneme cestu do Bostonu za očním specialistou, kdy pevně držíme palce, aby vnesl do jejího života naději. Při tom čekání jsme patrně ještě napjatější, než ona tehdy byla.

V Martinině neštěstí bohudík dojde i na momenty štěstí. Například v podobě kamarádky, která si rovněž prošla popálením a se kterou založily společnost Burn Fighters, prostřednictvím které záslužně pomáhají těm, kteří mají za sebou stejnou zkušenost.

Tenhle dokument fakticky nelze sledovat bez emocí, které se zřejmě budou u většiny střídat v širší škále. Ponejvíce se však do popředí dostávají soucit, protože zprostředkovaný prožitek tady pochopitelně výrazně funguje, a také vztek v souvislosti s nelidským žárlivcem, který nikdy neprojevil lítost a za svým ubohým skutkem si podle všeho dál plně stojí. V Martinině neštěstí bohudík dojde i na momenty štěstí. Například v podobě kamarádky, která si rovněž prošla popálením a se kterou založily společnost Burn Fighters, prostřednictvím které záslužně pomáhají těm, kteří mají za sebou stejnou zkušenost.

Režie Moje nové tváře se ujala Jarmila Štuková, která se coby fotografka zabývala nejen útoky kyselinou na ženy. K těm dochází především v zemích jako Indie či Pákistán, kde se bohužel nejedná o zcela výjimečné jevy. Proto by tenhle film rozhodně měl překročit hranice naší země, kde by neměl být ke zhlédnutí pouze na festivalech, aby se snadněji dostal k autoritám, které by na základě jeho nepopiratelné působivosti na maximum zpřísnily trest pro viníky, aby k podobně zlým incidentům přestalo docházet. Dá se totiž předpokládat, že zdaleka ne u všech tímto způsobem postižených nevinných žen, se do jejich následného života přeci jen dostaly také radosti, jako tomu je u Martiny.

Moje nová tvář zanechává trochu rozporuplné pocity. Nikoli z toho úhlu pohledu, že všechny otázky, které si během sledování pokládáme (a že jich je), nebudou během té hodiny a čtvrt zodpovězeny. Jde o to, že na jednu stranu sledujeme velice silný film – jeden z těch, na které se nezapomíná, avšak na tu druhou by bývalo bylo pochopitelně nejlepší, kdyby se nestalo nic, co by podnítilo jeho vznik. Proto tentokrát nechávám bez hodnocení, jelikož prostě není potřeba. Dvě věci jsou ale jisté. Jednak se po zhlédnutí zamyslíme nad tím, jestli bychom neměli přestat přehnaně řešit malichernosti. A jednak si díky osobnosti hlavní protagonistky potvrdíme, že krása může mít opravdu mnoho podob.