Recenze: Cesta do fantazie

Japonské počiny obecně často nemíří do českých kin, natož ty, které spadají do žánru anime. V Aeru tahle Oscarem oceněná podívaná poběží v japonštině s českými titulky, což představuje ideální kombinaci. Zvlášť, když k tomu přičteme režisérovu nápaditost a hravost, které mohl tuplem uplatnit, že do středu zasadil desetiletou holčičku, kterou vyprofiloval podle kamarádovy dcery. Také ostatní postavy mají svůj reálný předobraz, což je v případě projektu spadajícího do žánru fantasy dosti neobvyklá záležitost. Naopak zcela nepřekvapivě se o hudbu postaral Joe Hisaishi, jenž vícekrát (až do Loutek) spolupracoval s jiným předním japonským režisérem, totiž s Takeshim Kitanem, jehož tvorba se ovšem s Miyazakim fakticky nedá příliš srovnávat.

Čihiro se se svými rodiči stěhuje. Nedaleko od nového baráku trochu sjedou ze silnice na obyčejnou cestu, což otci nezabrání v tom, aby pořádně a naprosto nepochopitelně přidal plyn. Cestou míjejí nějakou tu podivnou sochu, načež se dostanou k tunelu, skrz který musí dál po svých. Dostanou se do opuštěného zábavního parku, kde se objeví jídlo, kterým se máma s tátou začnou cpát, až se promění ve vepře. A brzy se k nim přidají duchové a čarodějnice a draci a další roztodivné bytosti, na jaké nenatrefila ani Alenka, když se ocitla v říši divů. Malá Čihiro, přejmenovaná na Sen, možná bude muset splnit nějaký úkol, ale to vlastně není podstatné.

Protože Cesta do fantazie si nebere za cíl nás vzít na epickou výpravu, nýbrž nám chce umožnit nahlédnout do mysli svého autora, který se tedy inspiroval v realitě (např. i předobrazem parku se stal jeden tokijský skanzen), načež ji ve své přebohaté představivosti proměnil možná v alternativní realitu, možná v sen, možná v hru desetileté holčičky, která má do dospělosti daleko. Současně některé momenty připomenou Karla Zemana, zvláště pak jeho Barona Prášila, který jest naprosto geniálním projektem, jaký ve své hravosti složitě hledá konkurenci. Nicméně jenom to, že ho Cesta do fantazie místy evokuje, představuje velké vyznamenání. Tím spíše, že není ani částečně hraná.

Přesto se může snadno stát, že natrefíme na scény a situace, jaké budou mít jiné vyznění, než jak to Miyazaki zamýšlel. Například by jistě bylo záhodno, kdyby se více než na ty bytosti soustředil na charakter hlavní hrdinky, která je slušná, nezkažená. Ale po kom, když odmítá cpát se bez dovolení cizím jídlem, neláká ji zlato a je hodná i na ty, kdož si to zrovna nezaslouží? A ani práci se věru nevyhýbá. Díky těmto vlastnostem se i mezi „nelidmi“ vymyká, čehož by někteří mohli chtít zneužít. Jenže místo toho, abychom sledovali její počínání z pohledu výchovného, zamíříme tím fantazijním směrem, kdy se pozoruhodnějšími postavami stávají jedna čarodějnice s přerostlým děckem a „blob“, co si chce dopřát luxusní lázeň. Originální? Ano. Uspokojivé? Ne tak docela.

Cesta do fantazie nás chce vybídnout k tomu, abychom nezapomněli na to, jaké to bylo být dětmi. Samozřejmě není jediným snímkem, který si tohle bere za cíl. Patří však k filmům, pro které se to, že se o nich prakticky už od uvedení mluví jenom v samých superlativech, může stát přítěží. Takové pak totiž mnohdy obtížněji plní obrovská očekávání. To určitě není od věci mít před cestou do kina na paměti. V jeho prospěch naopak pořád hraje skutečnost, že se po zhlédnutí, navzdory uvedeným výtkám, nepochybně zařadí k těm, na které se pro unikátní obrazy (nejen zatopené koleje) nezapomíná. Navíc je více než pravděpodobné, že velké plátno působivost zážitku prohloubí. Takže se dá směle tvrdit, že kdo si do Aera lístek na Cestu do fantazie koupí, ten určitě neprohloupí.

HODNOCENÍ: 7/10