Recenze: Chudáčci

Uvedenou větu bude asi dobré uvést na pravou míru. V tom smyslu, že Yorgos Lanthimos nerazí cestu Alejandra Gonzáleze Iñárritua, jenž svými podbízivými projekty prvoplánově a vypočítavě útočí na nejslavnější ocenění. Řecký tvůrce vzešel z řecké divné vlny a už od začátku svojí kariéry si jede to svoje. Potvrdil to už Humrem, tj. svým prvním anglicky mluveným snímkem, který představuje vcelku sofistikovanou satiru. Zabití posvátného jelena nenaplnilo svůj potenciál, zatímco Favoritka se dá ještě více než tento dokument od Víta Klusáka označit za velké nic. Přesto panovala určitá zvědavost nad tím, co vzejde ze vzájemné spolupráce s Emmou Stone příště, tedy teď.

U bijáku jako je tento, vždycky zamrzí, že nebyl natočen podle původního námětu. Vycházelo se z knižní předlohy skotského spisovatele Alasdaira Graye, který se pro změnu inspiroval Frankensteinem od Mary Shelley. K tomu nutno vzpomenout na Krásku a zvíře – nejen proto, že hlavní hrdinka se jmenuje Bella. Byla stvořena svým otcem-bohem (GODwin Baxter), jenž potřebuje asistenta Maxe, který by tenhle jeho výtvor pečlivě sledoval. Výstřednímu podivínovi nepřipadá nic neobvyklého na přetváření lidských bytostí k obrazu svému, neboť kvůli svému otci se od dětství sám stal terčem vědeckých experimentů. Ani jeho životu se nevyhne moment, který zažijí téměř všichni rodiče, ale málokterý se na něj těší. Jeho dcera navzdory své naivitě a nezkušenosti dospěla do bodu, kdy bude chtít opustit dům a poznat svět. Nebude to však se snoubencem Maxem, nýbrž s právníkem Duncanem Wedderburnem, jenž chce, aby zůstala prostinká, a tak jí vyhazuje knihy.

Excelentní Emma Stone

Stejně jako každý rok ani tentokrát není pochyb, že jsme viděli výborné herecké výkony hned od několika hereček. Nicméně pravděpodobně ani není možné, aby Oscara za sezonu 2023 dostal někdo jiný než Emma Stone! Jednak se tahle role vymyká de facto všem ostatním, jednak si se všemi jejími nástrahami poradila tak, jak se na velkou hollywoodskou hvězdu sluší a patří. Rozhodně jí svědčí, když daný projekt provází nějaká výstřednost. Dokázala to i Cruella, tudíž to neplatí jen pro společné věci s Yorgosem Lanthimosem, ke kterým se řadí i jeden krátkometrážní filmeček a také další celovečerák nazvaný Kinds of Kindness, který už je v postprodukci. Tohle herečkovsko-režisérské spojení funguje výborně a jistě se časem zařadí k těm dalším památným (např. John Carpenter/Kurt Russell, Martin Scorsese/Leonardo DiCaprio, Martin Scorsese/Robert De Niro, Robert Rodriguez/Salma Hayek, Tim Burton/Johnny Depp).

Takřka všechny postavičky, se kterými se Bella setká, ať už v Londýně, v Paříži, v Alexandrii či v Lisabonu, ji vidí jako snadný cíl. Některé věci jí sice nedávají smysl, avšak nějaké aspekty jejího neposkvrněného vidění světa naznačují, že bychom se spíše my mohli v něčem přiučit od ní. Čili také Chudáčky můžeme nazývat satirou (potažmo groteskou).

Vedle těch představení, za která dále zatleskat především Willemu Dafoeovi za další ukázku nefalšovaného hereckého mistrovství, Marku Ruffalovi za odvahu ztvárnit postavu později velmi nesympatickou a Jerrodu Carmichaelovi za ten značně střídmý herecký projev, poutají Chudáčci pozornost díky sexuálním scénám, jaké budou na americké poměry asi celkem odvážné, zatímco v Evropě je nepochybně nebudeme považovat za jakkoli pobuřující. Ani poté, co se přesuneme za neopakovatelných okolností do hampejzu, kde natrefíme na svéráznou bordelmamá, socialistickou prostitutku a vícero mužů se specifickými choutkami.

Takřka všechny postavičky, se kterými se Bella setká, ať už v Londýně, v Paříži, v Alexandrii či v Lisabonu, ji vidí jako snadný cíl. Některé věci jí sice nedávají smysl, avšak nějaké aspekty jejího neposkvrněného vidění světa naznačují, že bychom se spíše my mohli v něčem přiučit od ní. Čili také Chudáčky můžeme nazývat satirou (potažmo groteskou), akorát poněkud sofistikovanější než byl Humr. V této souvislosti se nabízí otázka, nakolik se natáčelo striktně podle scénáře a nakolik vznikaly věci přímo na place na základě spontánních nápadů Emmy Stone a jejích kolegů, potažmo režiséra, jenž vycítil příležitost natočit výjimečnou podívanou, jaká je schopná odolat zubu času. A této příležitosti využil téměř beze zbytku.

Bizarní a nepředvídatelné

Práce Yorgose Lanthimose bývá příjemně bizarní taky v tom smyslu, že se v případě jeho titulů smějeme i na místech, kde si nejsme jistí, jestli se máme smát, jelikož sice odlehčenou formou, ale pořád pojednávají o poměrně seriózních věcech. Sám přitom ví, že se smát budeme, takže se nejedná o nechtěně směšné momenty. Navíc se v Chudáčcích oprošťuje od snahy o korektnost. A kdo ví, možná se mu podaří tímto svým dílkem připomenout, že to, že si dělám z něčeho nebo z někoho srandu, ještě automaticky neznamená, že tím nebo jím pohrdám. Nedá se tvrdit, že by šlo o hru s diváky – od toho tady máme Quentina Tarantina či záležitosti á la Zlý časy v El Royale, ovšem ona nepředvídatelnost představuje něco, co si jistě rádi necháme líbit.

Oproti předchozím Řekovým snímkům se tentokrát klade o poznání větší důraz na vizuální stránku. Dočkáme se obrázků barevných i černobílých, jaké rozhodně působivost nesnižují, nýbrž naopak umocňují. Kamerové hrátky, rovněž z hlediska rytmu, účinně podporuje objektiv Petzval, tak jako „rybí oko“, tj. objektiv, jaký nesmírně umně zakomponoval už Juraj Herz do Spalovače mrtvol. Přestože všechno vzniklo v ateliéru za pomoci moderních technologií (např. LED obrazovky), podíváme se do zcela odlišných částí světa, což poněkud komplikuje konkrétnější vročení. Nabízí se období Belle Époque, nicméně občas můžeme mít pocit, že jsme se ocitli buď na stránkách vědeckofantastického románu od Julese Vernea (místy maličko H. G. Wellse), nebo ve filmu Karla Zemana, případně že jsme zamířili zpátky v čase do dob starověkého Egypta.

Chudáčci jsou filmem, jaký stál poměrně málo a přitom nabízí mnoho. Komerční úspěch se zatím v celosvětovém měřítku nekoná, leč tak tomu holt někdy u pozoruhodných projektů bývá, že prostě musí trochu dozrát. K tomu jde evidentně o jeden z těch, jaké v sobě ukrývají další vrstvy, co vyplavou na povrch až při dalších zhlédnutích. Chudáčky přesto asi nemůžeme nazvat plnohodnotným majstrštykem, každopádně jedno pro ně určitě platí. Nepřekvapivě hlavně po Humrovi jsem si říkal, že v té bizarnosti může Yorgos Lanthimos zajít v tom nejlepším slova smyslu ještě o dost dál. A s Chudáčky o dost dál z tohoto úhlu pohledu tedy rozhodně zašel.