Možná si musíte zapisovat pracovní schůzky s červeným vykřičníkem do diáře, zvýrazňovat data narození rodinných příslušníků a na nákup chodit zásadně se seznamem potřebných věcí v ruce. Ale nebojte se, zapomínání je naprosto přirozené. Lidský mozek je totiž celkem nespolehlivý a vyžaduje pravidelný trénink i dokonalé soustředění.
Každý z nás je vybaven krátkodobou i dlouhodobou pamětí. „Ta krátkodobá nám umožňuje soustředit se na věci, které aktuálně řešíme, a vnímat velmi ostře všechny detaily. V dlouhodobé si zase uchováváme pro nás podstatné události nebo fakta, obvykle s již vybledlými detaily,“ říká profesor psychologie Edward Vogel, Ph.D.
Za ideálních podmínek je naše paměť zcela fenomenální. Bohužel je zde ale řada faktorů, proč si události pamatujeme zkresleně, nebo si je nepamatujeme vůbec.
Staré informace musí pryč
Fakt, že se nám z dlouhodobé paměti tu a tam něco vytrousí, asi nikoho nepřekvapí. Obvykle zapomínáme informace, které jsou používané jen zřídka. Podle serveru Health Harvard se jedná o mechanismus, díky němuž svoji paměť nepřetěžujeme. Stará, nepoužívaná informace uvolní místo té nové, aktuálnější. V jiné situaci se zase ocitáme ve chvíli, kdy odpověď ve své hlavě sice máme, za žádnou cenu si ji ale nemůžeme vybavit. Tomu se říká zablokovaná paměť. Kdybychom si představili náš mozek jako sadu šuplíků, přihrádka, v níž je uložena informace, se zkrátka zamkne a my se k ní v tu chvíli nedostaneme.
Hlavní je koncentrace
Zapomínáme-li věci v běžném provozu, např. kam jsme položili klíče, selhává pro změnu naše krátkodobá paměť. Přitom právě ona dokáže pozoruhodné věci, zjistili američtí odborníci. Účastníkům výzkumu promítli tři tisíce snímků, každý z nich jen na několik sekund. Na nich byly vyobrazeny úplně obyčejné věci, jako jsou batohy či toustovače. V druhé fázi jim ukázali dva podobné obrázky a dotazovaní měli určit, který z nich viděli již dříve. Ačkoliv bylo objektů tisíce, lidé odpovídali správně s 90% přesností. Jak je možné, že dosahovali takto skvělých výsledků? Faktorů, které tomu napomohly, bylo hned několik. Většinu informací, která projde naší krátkodobou pamětí, zapomeneme takřka okamžitě. Rozdíl je také v tom, zda si věc máme vybavit sami nebo jsme pouze postaveni před rozhodování mezi dvěma možnostmi. Kdyby po účastnících výzkumu někdo chtěl, aby vypsali na papír, jaké objekty viděli na obrázcích, 90 % z nich by si je nevybavili ani zdaleka. Velmi podstatnou roli hrálo i to, že osoby v danou chvíli nic nerozptylovalo a mohli se plně soustředit na zadaný úkol. Častým důvodem, proč si nevzpomínáme, kam jsme před několika sekundami položili klíče, bývá roztěkanost. Místo toho, abychom se soustředili na tuto jednoduchou činnost, zaneprázdňuje nás moře myšlenek, které nám proudí hlavou. Další příčinou pak může být například stres, léky proti depresi nebo nedostatek spánku.
Naše vzpomínky jsou ovliněny i tím, jak jsme se v daný moment cítili.
Věřit nelze ani vlastnímu mozku
Ale nemáte vyhráno, ani když máte pocit, že si danou informaci dobře pamatujete. Lidská paměť je totiž velmi nespolehlivá. Moji prarodiče se například již několik desítek let hádají o to, kdo byl jednoho dne vyzvednout obraz, který si pořídili do bytu. Oba jsou schopni svou verzi odvyprávět s řadou barvitých detailů a oba příběhy jsou zcela odlišné. Kdo má nakonec pravdu, se zřejmě nikdy nedozvím. Jak je možné, že události žijí postupem času v naší hlavě svým vlastním životem? Proč si pamatujeme něco, co se vůbec nestalo, ale i přesto pevně věříme, že ano? Příčin je opět několik. Přemýšleli jste někdy o tom, co způsobuje, jak si budeme danou událost v budoucnu vybavovat? Které detaily nám utkví v paměti a jaké emoce se k události budou vázat? V podstatě všechno, co se zapisuje do našeho mozku, prochází filtrem našich osobních předsudků. Ale nemusí mít hned nutně pejorativní význam. Jde o naše zkušenosti, znalosti, hodnoty nebo o náladu v danou chvíli. Tím vším je naše vzpomínka ovlivněna. Přečtěte si i o tom, jak mohou emoce dočasně vypnout některé části našeho systému.
To, co se stalo mému dědečkovi či babičce (podle toho, kdo nejel pro obraz), je fenomén, který můžeme pojmenovat jednoduše jako ovlivnitelnost. Ačkoliv se nám daná událost nepřihodila, naše představy o ní jsou natolik realistické, že ji považujeme za skutečnou. A pak věřme vlastnímu mozku...
foto: Shutterstock
