Scénárista úspěšných seriálů (dělal třeba slavné novácké Doktory z Počátků) je také úspěšným muzikantem. Jeho kapela Sebedrás právě vydává singl Kdo neskáče, není Petr Čech. Píseň paradoxně vznikla na „počest“ jednoho z nejslavnějších záseků jinak fenomenálního gólmana, který v roce 2008 v zápase s Tureckem pustil školácký gól, díky kterému jsme tehdy nepostoupili z osmifinále mistrovství Evropy.
Videoklip ale vychází až dnes, tedy o tři mistrovství a třináct let později. „My s kapelou líně existujeme 10 let, desku nahráváme už šest let, máme totiž takovou Chinese Democracy,“ usmívá se Jirka Vaněk v narážce na legendární desku skupiny Guns’n’roses, kterou kapela ohlašovala a připravovala 11 let a vydala v onen rok 2008.
Jirko, ty jsi autorem veleúspěšného blogu 1000 věcí, co mě serou. Co tě nasralo dnes?
To, že druhý klip našeho alba je špatně vyexportovaný ze střižny, takže se s ním nemůže dál pracovat. Takže já ho musím exportovat znovu, což znamená někam jet, něco nastavovat, čemuž nerozumím a nechci to dělat... A to mě teda dost sere.
V tracku Kdo neskáče, není Petr Čech vystupují fanoušci pražských fotbalových klubů, dokonce je tam i slávista. To bych od tebe jako sparťana nečekal. Jsi inkluzívní fanoušek?
Mě vlastně nikdy ani nenapadlo mít v tom klipu jen sparťany. Ten klip spočívá v tom, že spousta různě oblečených lidí kope na brankáře v parku. Potřebovali jsme hodně různých kostýmů, takže mě napadlo, když jsem sháněl lidi, jasně, sparťan, bohemák, slávista, ty seženu snadno. Dres nebo vlajku určitě nějací lidé doma mají...
Na druhou stranu jsem rád, že Spartu vlastní český podnikatel. Je to výrazně lepší, než kdyby nás vlastnil majitel z nějaké země, kde potlačují lidská práva...
A co se fanouškovství týče, ano, já jsem velmi inkluzívní. Mám spoustu kamarádů bohemáků, mám kamarády slávisty a společné sledování fotbalu mi vždycky přijde super. Protože když vyhraješ, tak se můžeš tomu člověku z poraženýho klubu posmívat a to vítězství je ještě sladší.
No a co když je derby? Tam už se moc nezasměješ, je to už pět let, co Sparta nad Slavií nevyhrála…
Hele, my jsme jezdívali s partou dlouhá léta do Uherského Hradiště na Letní filmovou školu, tam jsme prostě pravidelně sledovali zápasy v partě. Na konci devadesátých let bylo víc šancí dělat si srandu ze slávistů, zato dneska na derby koukám jen s nějakým sparťanem, abychom si pak mohli brečet na rameni. A kolik jsi říkal, pět let? Oh my god… To je strašný.
Profesí jsi každopádně scénárista. Co považuješ za své životní dílo, opus magnum?
Určitě největší věc je Comeback. Ten napsal Tomáš Baldýnský, já byl jeho scénáristická pravá ruka. Comeback mi dodnes otevírá dveře. Většinou to vypadá takhle: Ty jsi scénárista, co psal Comeback? Chceš panáka? Ovšem nepovažuju to za své životní dílo. To ještě snad napíšu.
Myslíš si, že k tomu všeobecnému nasrání, protože v tom už zdaleka nejsi jedinej, přispívají i sociální sítě a jejich řekněme velmi specifický způsob komunikace, kdy na jednu normální diskuzi připadá asi tisíc naprosto marných?
Moje žena se mi směje, že pořád chodím na diskuzní server Nyx, ale na diskuzních serverech je prostě debata smysluplnější než debaty na Facebooku. Uvedu příklad: Jednou jsem na Facebooku napsal, že se mi líbí film Národní třída, tak jsem lidem doporučil, ať jdou do kina, že to je parádní film.
A v tu chvíli tam přilítne Kamil Fila a začne mi vysvětlovat, že to parádní film prostě není. Proč, proboha? Proč se přišel hádat pod post, kde jsem se snažil podělit o dobrej pocit? Kdybych se s ním přišel hádat pod jeho post, tak chápu, proč mi bude vysvětlovat, proč se mu to nelíbilo, ale mě to nezajímalo. Já jsem byl nadšený z filmu.
To, že na seriálech dnes pracuje několik scénáristů, je téměř pravidlem. To musí být pro jednoho člověka dost zápřah, proto se scénáristé většinou alternují. Kdo má v takovém případě na starosti, aby se dějová linka úplně nerozpadla?
Bývá to producent. Měl by to být člověk, který je v pozici kreativního producenta nebo showrunnera. A ten by měl mít poslední slovo. Některé seriály jsou jako fabrika, Comeback byl spíš chaotická manufaktura.
Který seriál by sis rád zkusil jako scénárista ty?
Kdo četl moji knížku Sebedrás, tak ví, že pro mě je naprosto zásadní seriál Jak jsem poznal tvoji matku. První tři série jsou třeba o hodně výš než Přátelé. A z toho i plyne, co bych chtěl napsat. Chtěl bych udělat český sitcom o partě třicátníků. Kdysi jsme s partou napsali tři díly sitcomu Spolubydlící, ale bohužel nám řekli, že ty postavy nejsou sympatické, že to není vtipné a tak…
Když jsme mluvili o těch věcech, co tě serou, řeknu teď tři fotbalová jména a těším se na reakci. Začnu jednoduše: Roman Berbr.
To je skoro škoda slov. Mordor, Saruman, zlo. Je zaplaťpánbůh pryč. Ale stejně, jako jsem přesvědčený, že v devadesátkách rozhodčí připískávali Spartě, tak jsem přesvědčený, že velkou část plzeňského úspěchu má na svědomí Berbr. On byl fakt zlo a je dobře, že je pryč. Ale nezmění se to hned, bude to strašně dlouhá cesta.
Druhé jméno: Daniel Křetínský.
To je těžké. Samozřejmě od doby, co vlastní Spartu, nastal jednoznačný ústup ze slávy. Ty historky, které se povídají o tom, jak měl u sebe toho Trpišovského a ptal se ho, jak rychle se vrátí obránci v jeho systému, a Trpišovský mu nějak nebyl schopen odpovědět… Na druhou stranu jsem rád, že Spartu vlastní český podnikatel. Je to výrazně lepší, než kdyby nás vlastnil majitel z nějaké země, kde potlačují lidská práva...
Třetí jméno: Srdjan Plavšič.
Zrádce. To je prostě zrádce. To je ještě horší, než ten Rumun, kterému taky nemůžu přijít na jméno. Jít do Slávie…
…to je samozřejmě skvělé.
To je samozřejmě šílené! Plavšič lhal, protože přišel před kluky v kabině a řekl jim: Já se Slávií nejednám. A přitom to měl dávno podepsáno nebo domluveno… To je prostě špatně. Jeho agent tvrdí, že to tak nebylo, což popravdě stejně nikdo nemůže vědět. Stejně tak, jako nikdo nemůže vědět, co řekl Kúdela Kamarovi. Ale já jsem přesvědčen, že když tehdy Sport o Plavšičovi napsal, že jedná se Slavií, tak už podepsáno bylo.
No ta aféra byla tehdy absurdní. Sport to tehdy napsal a za „odměnu“ zakázala Sparta redaktorům přístup na stadion. Což je pikantní i vzhledem k tomu, že jak Spartu, tak mediální dům CNC, který Sport vydává, vlastní právě Křetínský. Musím říct, že jako slávisté jsme se tomu neuvěřitelně nasmáli.
No, my jsme se zase smáli, jak Slavia zakázala přístup fotografovi, co vyfotil VIP tribunu s lidmi bez roušek… Ale máš pravdu, to jsou strašný bizáry, co se dějí. Média by se měla snažit držet nějaký aspoň trochu normální linie, místo toho se dějou tyhle podivnosti.
Média se ženou za senzacemi a realita se bohužel častokrát dostává na vedlejší místo. Což v kombinaci se způsobem komunikace na sociálních sítích, kdy nejde o diskuzi, ale utvrzování se ve vlastních názorech, je naprosto smrtící kombinace.
Mění se způsob financování médií, internet a hlavně sociální sítě změnily dlouhodobé procesy, stejně jako v hudebním průmyslu. Teď vidíme, že média mají tendenci za obsah platit, což mi přijde jako rozumné. Uvidíme, kam to popluje.
Dá se dnes scenáristikou v Česku uživit? Jeden můj kamarád Richard Malatínský odešel z televize do studia Warhorse, kde dělá scénáristu počítačových her...
Uživit se tím rozhodně dá, já se tím živil docela dlouho. Samozřejmě je dobré být dobrý scénárista. Já jsem v lecčem vlastně dobrý scénárista nebyl. Mnohdy jsem se s lidmi hádal, a protože jsem trochu intelektuální snob, tak mám problém s lidmi, které nepovažuju za intelektuálně dostačující na jejich pozici.
Ale scénáristi se uživí dobře, příkladem je například moje žena Lucie. A co se Richarda Malatínskýho týče, on neutekl. Jít dělat scenáristiku do herního studia byl jeho velkej sen. On ty hry dlouhodobě sledoval, každý prázdniny mi vyprávěl o tom, že hra je vlastně jako film, který může člověk ovládat sám. Já mu to hrozně přeju.
Proč si tedy od scenáristiky odešel ty?
Problém se scenáristikou je jiný, je to míra nadšení, kterou do scénářů vkládáš. Psát mainstreamový seriál Doktoři z Počátků nebyl nikdy můj sen, a když nejseš nadšenej, tak snadno vyhoříš. Tenkrát jsem asi za tři roky napsal snad pět tisíc stran realizovaných scénářů, zároveň jsem chtěl psát svou knížku. A to se ti pak už fakt nechce. Byl jsem vyhořelý, cítil jsem fyzický odpor, dělalo se mi špatně, když jsem si sedl k počítači. Jenom z představy, že teď teda jako napíšu něco dobrýho.
Jiří Vaněk
Fanoušek Sparty Praha, scénárista a muzikant. Absolvent MFF UK, který tak dlouho snil o kariéře spisovatele, až se podivným řízením osudu stal šéfscenáristou nováckého seriálu Comeback. S kapelou Sebedrás teď vydává dva singly. V minulosti psal scénáře k veleúspěšnému seriálu Doktoři z Počátků. Věří, že k psaní scénářů není potřeba FAMU, stačí talent, drzost a odvaha.
V mainstreamových seriálech jsou navíc postavy velký klišé, napsaný podle daný šablony, takže to není úplně velká jízda. Od scenáristiky jsem odešel spíš kvůli tomu, že mě to strašně psychicky vyčerpávalo. Scénáristi jsou většinou citliví lidé, kteří dokážou rozlišovat nuance lidských emocí. Spisovatelé jsou stejní. Když jsem připravoval (nerealizovaný sitcom Spolubydlící, napsal jsem první díl, ten mi zaplatili a řekli, že to chtějí. Pak mi dali smlouvu na tři díly a já jsem dva měsíce celou svou duší fakt věřil, že něco dělám. A pak řekli ne. A to byla tak šílená stopka, že jsem se tenkrát trochu přestal snažit prosazovat svůj námět, a spíš jsem byl takový nájemný scénárista ve smyslu "Hele, my píšeme tohle, chceš to napsat?" "Ale jo, to dám." Což možná taky není úplně ta správná cesta.
Co je tedy u scénářů důležitější? Bejt nadšenej, nebo zvládat řemeslo?
Řemeslo je naprostej základ. Vždycky, když jsem někde přednášel, tak jsem říkal: Nejzákladnější věc je napsat první verzi opravdu rychle. Třeba Doktoři z Počátků – scénář měl vždycky asi sto stránek, jednou jsem to zkusil napsat za den. Samozřejmě to nepíšeš z nuly, máš deset stránek synopse, kde je každý obraz nějak popsaný. Jsou tam tyhle postavy, myslí si tohle, změní se tamto…
V knížce War of Art od Stevena Pressfielda, což je nejlepší knížka pro tvůrce, se píše: Zázrak psaní není to, že napíšeš stránku. Zázrak psaní je to, že si druhý den k té stránce sedneš a přepíšeš ji lépe. A přečteš si to po sobě a řekneš si: Tohle je fajn. Tady jsem ukecanej, tady by to chtělo lepší fór. Zázrak je, že si sedneš k textu, který jsi napsal včera a víš, jak ho napsat líp.
Archivuješ si třeba různé verze scénáře? Takže pak můžeš porovnávat, jak se to vyvíjelo?
Jasně. Třeba: přijde Mařka za Hankou a Mařka chce půjčit prachy a Hanka jí je půjčit nechce, protože už jí půjčovala. Tak jsem do první verze napsal dialog: Ahoj Mařko, potřebovala bych půjčit nějaký peníze. Hanko, ne, už jsem ti půjčovala posledně stovku, tu jsi mi ještě nevrátila. Ne, tu jsem ti vracela. Ne, určitě ne, nic ti nepůjčím. Konec.
A pak, když to čtu druhý den, tak si říkám: Ne, takhle to přece není, protože když si přijdeš půjčit prachy a ještě od člověka, který už ti půjčoval, tak to většinou na něj takhle nevyhrkneš. Trošku se polituješ, že jo: "Hele mám takový problém, vůbec nevím, co s tím…" A odpověď bude: "To máš blbý." A třeba tam bude i nějaký humor...
…a už si s tím hraješ. To mě přivádí ke tvému poslednímu scénáristickému projektu, což je Rudej Fanda. Tam předpokládám, že nemusíš moc verzovat.
Je to jeden z nejkrásnějších projektů, který jsem kdy dělal. Jeden můj kamarád má PR agenturu a měl klienta, který se motal kolem fotbalové ligy. Potřebovali jednoduchej videokontent a já jsem řekl: Hele, pojďme udělat chlapa, jak sedí v hospodě a komentuje zápasy fotbalový ligy. Napsal jsem scénář, poslal jsem mu to, klient to nějak neschválil a za půl roku mi napsal Petr Cívka, kterej měl de facto stejnej nápad, tak jsem mu poslal to, co jsem udělal před půl rokem, a najednou to šlo.
Je to skvělej projekt, ale obávám se, že s ním asi skončíme, protože bohužel na Streamu nemáme práva na sestřihy. Můžeme jenom komentovat, což není taková sranda. Myslel jsem si, že Fanda byl nejlepší, když jsme si mohli dělat legraci z Tomáše Poznara, že zase netrefil bránu ze dvou metrů, a dát k tomu srandovní hudbu.
Když jsme zase u toho fotbalu... Probíhá mistrovství Evropy, kam jsme podle tebe schopni dojít? (Rozhovor probíhal těsně před zápasem s Holanďany, který Česko vyhrálo, pozn. aut.)
Myslím si, že v tomhle zápase jsou favoriti Holanďani. Chtěl bych, aby nehrál Jankto a aby místo něj hrál Hložek. Ani Darida se mi nelíbí. Pořád je pravda, že ti hráči nejsou v žádných top klubech, jako to bylo v roce 2004. Takže spíš věřím Holandsku, bohužel. Ale samozřejmě budu řvát nadšením, když se budu mýlit.
Hložek je skvělej a to říkám jako slávista.
Je to největší sparťanský talent od dob Rosického. Pevně doufám, že dokáže ještě víc než Rosický, který bohužel trpěl na spoustu zranění. To je taky ve Spartě šílené. Pořád jsou všichni zranění.
Jirko, moc děkuju a trochu paradoxně ti přeju, aby se Sparta zvedla. My se chceme bít se Spartou, protože porazit Spartu je slast. A co si budeme povídat, ikoničtější zápas než derby v Česku není.
Až si Dan Křetínský dodělá trenérskou licenci, karta se zase obrátí. Ale Sparta-Slavia je nejvíc, s tím souhlasím.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad, zdroj: Jiří Vaněk, ČSFD
