Ředitelka neziskovky: Pražské prostitutky jsou bez práce, hrozí, že zase skončí na ulici

Takzvaně nejstarší řemeslo na světě přežilo každou dobu – války, kupodivu mír, epidemie i hladomory. V Česku se novodobá forma prostituce začala hodně rozvíjet po sametové revoluci, kdy uvolnění zákonů umožnilo zakládat podnikání všeho druhu. Téměř v tu samou dobu vznikla také organizace Rozkoš bez rizika, která se rozhodla pracovníky v sexbyznysu nesoudit, ale místo toho jim nabídnout pomocnou ruku.

O tom, jak se za tři desetiletí prostituce v Praze proměnila, kde byly a dodnes jsou nejkritičtější místa a jak s celou situací „zamíchal“ koronavirus, jsme si po mailu povídaly přímo s ředitelkou Rozkoše bez rizika Hanou Malinovou.

Jak se liší prostituce, která tu kvetla po sametové revoluci, a ta dnešní?

Cizinci byli na začátku hodně zvědaví zejména na holky z východu včetně Ukrajinek a Rusek, které v té době tvořily 45 procent klientek Rozkoše bez rizika. Potřebu exotiky vykrývaly i Romky. Postupně samozřejmě přibývaly i exotické choroby, ale naší organizaci se jejich výskyt dařilo držet na uzdě. S postupným propadem ceny ženské pracovní síly na trhu práce, respektive její stagnací ve srovnání se skokovým nárůstem cen za bydlení a celkovými náklady na chod domácnosti s dětmi začal stoupat zájem o práci v sexbyznysu i u českých žen.

Udržovat odstup minimálně dva metry kvůli koronaviru je u sexu dost těžko představitelné, pokud nejde například o soukromou strip show.

Ten proces byl nastartován již v 90. letech a se stoupajícím počtem žen „v nouzi“, především samoživitelek, pomalu docházelo k převisu nabídky nad poptávkou. Ceny za sexuální služby šly dolů. Ale pořád to byla, a většinou stále je, lépe placená činnost než třeba práce v továrně, drůbežárně či supermarketu. Od roku 2007 je nabídka sexuálních služeb na veřejných prostranstvích zakázána. Z ulic sice holky zmizely, ale hlavně ty slušné, čisté a hezky oblečené. Naopak ty problémové, kterých se měla Praha vyhláškou zbavit především, na veřejných prostranstvích zůstaly.

Jaké oblasti byly v Praze nejkritičtější?

V roce 1990 se začínalo na ulici, od Perlové přes Uhelný trh a Michelskou do Vejvodovy ulice. A také se stávalo na Národní. Později se přidal Václavák, ale ten býval okupován hlavně Rumunkami. Nakonec se zapojila i Praha 2, především Karlovo náměstí, Myslíkova a ulice Odborů, na rohu před kinem Mat. Noční kluby byly dřív spíš menší a rozeseté různě po Praze. Megakluby, jak je známe dnes, jsou produktem nového tisíciletí.

Předpokládám, že koronavirus s tou situací hodně zamíchal…

Určitě, dotkl se naprosté většiny žen v tomto odvětví. Prostitutky, které jsou zároveň matky, a těch je v Praze „jen“ 48 procent oproti 60 procentům v celém Česku, musely zůstat s dětmi doma, takže jsou od začátku března bez příjmů. Z převážné většiny jsou to samoživitelky, mohou se tedy spoléhat jen samy na sebe. Tyto ženy přišly o většinu klientů.

Tátové od rodin, kteří jsou všeobecně nejčastějšími zákazníky, se prostě bojí nákazy, neboť kondom na koronavirus opravdu nefunguje, ale i dopadů porušení zákazu návštěv a podobně. Cizinci mají vstup do Česka zakázán, takže zbývá možná jen pár stálých zákazníků, ale to na uživení nestačí. Řada z žen, které působí v pražských klubech a také v nich bydlí, teď nemají na nájem, a tak se mnoho z nich ocitá doslova a do písmene na ulici. A nejsou zrovna zvyklé stlát si na betonu.

U sexbyznysu ale zdravotní rizika byla vždy…

Ano, ale i když jsou podle mě syfilis nebo HIV mnohem závažnější infekce, lze je daleko lépe ukočírovat. Kdežto udržovat odstup minimálně dva metry kvůli koronaviru je u sexu dost těžko představitelné, pokud nejde například o soukromou strip show.

Jaký nejčastější motiv mají ženy pro to, že s prostitucí začnou?

Zatím to vždycky byly a dodnes jsou peníze. Existují i výjimky, ženy, jež uvádějí, že v sexbyznysu pracují takzvaně z nudy, ale většina je na prodeji sexuálních služeb existenčně závislá. Hlavní rozdíly jsou v tom, jestli je to baví. Některé totiž opravdu ano, ale většinou jen po určitou dobu. Takovým empiricky ověřeným mezníkem je sedm let.

Jak náročný je pro tyto ženy návrat do běžného života?

Pro některé velmi, je těžké je přesvědčit o tom, že muže nestačí jen svádět, zvlášť v čistě pracovněprávním vztahu. Na některé muže nabídka sexu prostě nezabírá a chtějí pracovní výkon v oblasti, v níž ženu zaměstnávají.

Hana Malinová

Generální ředitelka organizace Rozkoš bez rizika, kterou sama v roce 1992 založila. Organizace se původně zabývala prevencí HIV mezi prostitutkami, dnes jim poskytuje mnohem více služeb. Hana se také věnuje výzkumné činnosti, komunikuje se zahraničními organizacemi – zahájila a dozoruje projekty zaměřené na prevenci a včasnou diagnózu HIV na Ukrajině (v Oděse od roku 2014) a v Zimbabwe (ve Gweru od roku 1999). Má dvě dospělé dcery, dva vnuky a manžela, který je jí velkou oporou. Ve volném čase provozuje vlastní divadelní soubor Rozkoš.

I když musím na druhé straně říct, že některé zaměstnavatelky si naopak ženy ze sexbyznysu pochvalují. Umí zabrat, dobře prodávat zboží a tak dále. Jeden srbský sexuální pracovník mi při jednom rozhovoru řekl: „Když člověk umí prodat sám sebe, umí prodat cokoli.“ Asi na tom něco je.