Herec Jake Busey: Filmy jsou pasé, v Hollywoodu chtějí všichni hrát v seriálech

Představitele drsných amerických kluků znají především mladší čeští diváci hlavně ze seriálu Stranger Things. Pokud jsou jako autor tohoto článku odchováni hlavně akčními filmy osmdesátých a devadesátých let, pak si ho pamatují jako věčně rozesmátého Aceho z Hvězdné pěchoty. V Praze se americký herec Jake Busey představil poprvé. A v zákulisí Comic-Conu řádil i jako rocková hvězda. Vyrostl totiž v umělecké komunitě, v dětství strávil spoustu času na cestách a kromě filmů hraje také na bicí.

Takže kdo je podle vás lepší bubeník? John Bohnam z Led Zeppelin, Keith Moon z The Who nebo Dave Grohl z Foo Fighters?

Samozřejmě John! Ale miluju i Davea, který toho evidentně od Johna dost odkoukal. Jako teenager jsem poslouchal Led Zeppelin, učil jsem se na bicí podle jejich písniček a zkoušel stejné věci jako génius John. Jedna věc je naučit se hrát tím stylem, který vymyslel. A je něco úplně jiného dát tomu ten jeho osobitý výraz. To je naprosto unikátní záležitost.

Jasně, každej kluk hrál někdy v nějaký kapele, každej má svý vzory. I když jsem hrál osobně na kytaru, tak tyhle tři bubeníky považuju prostě za absolutní top.

Všichni tři jsou geniální. Ale mně se z nějakého důvodu nikdy moc nelíbili The Who, prostě to nikdy nebyla moje kapela. Led Zeppelin jsou něco naprosto jiného. Neexistuje jejich písnička, kterou bych neuměl zahrát. Jako teenager jsem vlastně skoro nic jiného neposlouchal.

Někdy se říká, že děti slavných herců to mají lehčí, protože jim rodiče umetají cestičku, někdy zase, že to mají horší, protože se toho od nich očekává hodně. Vy pocházíte z herecké rodiny, jak jste to měl vy? Vaším otcem je Gary Busey, který hrál například v Point Break či Lost Highway...

Tak trochu od každého něco. Něco se od vás čeká, něco máte lehčí. Spousta lidí z castingových agentur neměla nejdřív ani ponětí, že můj táta má syna, takže mě na zkoušky zvali trochu ze zvědavosti. Chtěli vidět, jak vypadá syn Garyho Buseyho.

Televize je sen, tam se chtějí všichni dostat. A v televizních produkcích jsou peníze, které potřebujeme všichni, protože všichni musíme platit složenky.

Nikdy jsem ale nechtěl ani nečekal žádné úlevy jen proto, že jsem něčí syn. Vyrůstal jsem v jeho obřím výrazném stínu a chtěl jsem si být zatraceně jistý, že všechno, co jsem jako herec dokázal, bylo jen díky tvrdé práci a ne díky laskavostem. To přece není ani trochu důstojné.

To je jasné. Já si přesně pamatuju, kdy jsem poprvé viděl Predátora. Bylo to na konci osmdesátých let v letním kině, vypil jsem spoustu piv, a když film skončil, nemohl jsem ze sebe dostat ani slovo. Jen jsem si říkal: „Co jsem to, sakra, právě viděl za film?“ Vy jste v jednom z pokračování Predátora hrál. Vzpomínáte si ještě, jaké bylo vaše první setkání s celou tou ságou?

No, rozhodně to nebylo tak cool jako to vaše. Sakra… Letní kino, pivo, to musel bejt ale mejdan!

Bylo to na ragbyovém stadionu.

No to si děláte legraci!

Nedělám. Plátno bylo natažené mezi brankovými tyčemi.

Tak to je asi nejlepší predátorskej zážitek, co jsem kdy slyšel! To bych si hrozně přál zažít taky. Já jsem viděl Predátora poprvé normálně v kině. Byl jsem teenager a samozřejmě se mi nejvíc líbily všechny ty masky. A pořád jsem přemýšlel, jak ta věc za těmi blyštivými zrcadlovými záblesky vlastně vypadá. Ta touha zjistit, co se děje tam, kam nedohlédnete, hrozně posiluje emocionální zážitek. Steven Spielberg nedávno řekl, že když natáčel Čelisti, tak mu tam ten žralok na začátku moc neseděl. On ho původně chtěl ukázat hned na začátku, ale nakonec se rozhodli ho tam dát až v druhé polovině filmu.

Což se ukázalo jako hrozně šťastné rozhodnutí, protože se vytvořila naprosto děsivá atmosféra a film dostal neskutečný náboj. A původní Predátor vycházel vlastně z podobného principu jako první Čelisti. No a u dalších pokračování už to bylo složitější, protože se ztratil prvek překvapení. Musíte být hrozně chytří, abyste neztratili příběh. A já jsem přesvědčen o tom, že lidé, co dělali pokračování Predátora, byli extrémně šikovní a chytří, protože se jim to povedlo.

Ve Stranger Things jsi hrál novináře Bruce Lowea, což byl přímo ukázkovej záporák, zvláště podle dnešních měřítek. Nesnášel ženy a choval se k nim jako ke spotřebnímu materiálu, považoval je de facto za „součást kanceláře jako toner do kopírky“. No a ty jsi v jednom rozhovoru řekl: „Tahle postava ztělesňuje modelový příklad 80. let. A ukazuje se, kam jsme za 30 let došli, jak moc jsme se zlepšili a jak moc se změnila americká kultura.“ Moje otázka tedy zní: Myslíš si, že se kultura změnila k lepšímu pro ženy nejen v showbyznysu, ale i obecně?

Tehdy jsem tím chtěl říct, že v osmdesátých letech byly ženy ve výkonných funkcích pořád ještě hodně raritou. A pořád je to v tom širším kulturním smyslu relativně nová věc. Tehdy byly ženy ale v podřízené pozici a často je někdo šikanoval. Stejně jako Bruce ve Stranger Things šikanoval Natalii. Tehdy to prostě tak chodilo, ale společnost se dost zásadně změnila. Když se podíváte na dnešní Hollywood, ve většině studií sedí ve většině výkonných pozic ženy. Teď už není stigma, když jste muž nebo žena, spíš se začínáme ptát, co všechno ještě můžeš být...

Pokud narážíte na progresívní kulturu a její dopady, ano, říká se, že to zašlo už moc daleko. Mluví se o autocenzuře, vymazání některých prominentů minulosti… Ne že by si to někteří z nich tedy nezasloužili, ale máme mazat i jejich filmy, které jsou součástí historie?

Podívejte se, to je, jako když se kyvadlo hodin kývá ze strany na stranu. A vyrovnanosti se dosáhne ve chvíli, kdy se zastaví uprostřed. V osmdesátých letech bylo na jedné straně, teď je na straně druhé, a pokud chceme vyrovnaný stav, je potřeba, aby bylo zase uprostřed. Teď, v této chvíli, jsme od nějaké pohody a harmonie na míle daleko. A to mě mimochodem hodně, ale opravdu hodně mrzí.

Jestli ještě můžu ke Stranger Things. Před dvaceti lety bylo hraní v seriálu bráno jako něco podřadného. Elita hrála ve filmech, ta druhá a třetí liga pak v seriálech. To už dnes samozřejmě neplatí. Jak to vnímáte vy jako ten, který si prošel obojím? Některé seriály jsou dnes vlastně hodně, hodně dlouhé filmy…

No jasně, jen se podívejte na Game of Thrones. To je fakt, jako když se díváte na deset filmů za sebou. Během posledních let se zábavní průmysl neskutečně proměnil. Daleko víc, než si kdo kdy dokázal představit. Jsem americký herec a hrát ve velkých blockbusterech je pro mě věc minulosti.

Těch velkofilmů se natáčí hrozně málo, a točí se v nich pořád dokola jedni a ti samí herci, kterých je samozřejmě jen pár. Většina známých amerických herců, řekl bych devadesát procent, pracuje pro televize. Televize je sen, tam se chtějí všichni dostat. A v televizních produkcích jsou peníze, které potřebujeme všichni, protože všichni musíme platit složenky. Když dnes děláte u filmu, musíte bydlet v Kalifornii, kde jsou snad nejdražší nájmy na světě. A když berete v průměru osm dolarů za hodinu, můžete si dovolit tak maximálně garsonku.

Počkejte… Osm dolarů za hodinu? To snad berou víc i v McDonalds. Někde jsem četl, že si odbory vyvzdorovaly snad dvojnásobek.

Jo, chtěli sice 15, ale myslím, že je to nakonec deset, nevím jistě. Ale zkusme spočítat modelový příklad. Vezmi si dům se třemi obytnými pokoji a dvěma toaletami. Nějaký bungalov v takové části Los Angeles, kde je relativně bezpečno a kde vám nehrozí, že vás na ulici zastřelí. Tak počítejte s nájmem od 6 000 do 20 000 dolarů za měsíc. Když děláte u filmu za osm dolarů na hodinu, tak to prostě nevyděláte. Proto chce tolik herců pracovat pro televizi.

A proto i vzniká tolik seriálů… Mimochodem, který je tvůj oblíbený?

Game of Thrones, Ozark, The Morning Show s Reese Witherspoon a Jennifer Anniston… To je takový zábavný legrační seriál o tom, co se děje v zákulisí ranních vysílání v televizi. Mám rád taky Ted Lasso na Apple TV, American Horror Story… Pár jich ještě bude. Miluju binge watching (nepřetržité sledování seriálů, pozn. red.), protože prostě místo hodiny a půl zábavy jich dostanete deset v kuse.

Včera jsme se tady potkali, pil jste české pivo. Jste poprvé v Česku? Co na to pivo říkáte?

No, chtěl jsem ho ochutnat, jak o tom všichni pořád mluvili. Bylo excelentní a naprosto rozumím tomu, proč jste vy Češi na svoje pivo tak hrdí.

Jeden z teoretiků dramatické výchovy Konstantin Stanislavskij tvrdil, že herec se se svými postavami musí sžít. Někteří herci to tak dělají, někteří do svých postav naopak vkládají sebe sama. Která tvá role nejvíc odpovídá tomu, jaký je Jake Busey ve skutečnosti?

Říkáte to správně. Někdy hraješ roli, která je ti hodně blízká, a snažíš se ji ztvárnit tak, jak bys to udělal ve skutečnosti ty. Jindy zase hraješ úplný opak sebe sama, třeba když hraješ sériového vraha, tak s tím se můžeš sžít jen velice těžko. A která z mých postav jsem nejvíc já? Asi Ace Levy ze Starship Troopers. A samozřejmě jsem taky Sex Machine!

Reklama

foto: Filip Strnad, Profimedia, zdroj: Comic-Con Prague