Co by se stalo, kdyby v roce 1968 tehdejší vládní představitelé Československa nepodepsali souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území? Dost možná by proběhla válka podobná té, která v současné době zuří na Ukrajině. Českoslovenští komunisté ale tehdy neprojevili dost odvahy, se kterou na Putina letos vyrukoval ukrajinský prezident Zelenskyj.
Rusové, nebo ve své době Sověti, vždy oplývali neutuchajícím sebevědomím a velmocenskými ambicemi. Chtěli a chtějí rozšiřovat své území, nebo alespoň sféru vlivu. Když se v roce 1968 začalo zdát, že Československo opanují reformní komunisté a země se vydá cestou svobody a kapitalismu, Sověti zasáhli velmi rychle, za asistence tanků. Čechoslováci se nebránili a dočasný pobyt sovětských vojsk na našem území se protáhl na dvě desetiletí. Dvě desetiletí nesvobody a přítomnosti směšných důstojníků s rudými nosy a obřími čepicemi v ulicích našich měst.
Ani Palachovo poselství nezabralo
Jako kluk jsem se jim smál. Máma mi vyprávěla, jak v roce 1968 společně s kamarády otáčela cedule s rozcestníky, aby těsně po jejich příjezdu ztížila sovětským vojskům orientaci. To byl jeden z mála projevů odporu obyvatel. Tehdy jsme nebojovali, jednak k tomu nebyla vůle z vládních kruhů, a co si budeme povídat, i bez jejich pobízení se nikomu moc nechtělo proti tankům vystoupit se zbraní v ruce. Odboj nikdo neorganizoval, zbraně zůstaly v rukách lidově demokratické armády, mimochodem dlouhá léta v područí sovětských poradců.
Přesto tekla krev. Civilistů, dětí, nevinných obětí. A také okupantů, kteří se zabíjeli navzájem při nehodách pod vlivem alkoholu. 21. srpen 1968 vstoupil do našich dějin velmi razantně. První hodiny to možná vypadalo, že se strhne povstání a Čechoslováci bojovat budou. Nedošlo k tomu, a ať už je to dobře, nebo špatně, nemůžeme se kvůli tomu honosit titulem národ hrdinů.
Jedním z hlavních cílů sametových revolucionářů byl koncem roku 1989 odchod sovětských vojsk z našeho území. Vrahové nevinných se vrátili zpět do stepí ruského dálného východu, do zemljanek s hliněnými podlahami, které obývali společně s domácím zvířectvem.
Jako třeba Maďaři, kteří během svého povstání v roce 1956 bojovali proti stalinistické diktatuře se zbraní v ruce, a nezastavily je ani stovky tanků, které přijely místním komunistům z východu na pomoc.
Rokem 1968 nastaly velké změny. Nadějné Pražské jaro se podrobilo mnohaleté normalizaci. Národ nevyburcoval ani čin Jana Palacha, který se v reakci na sovětskou okupaci upálil a národu nechal v dopise na rozloučenou poselství, co dělat. Sověti začali Československo ovládat tvrdou rukou, cenzura se zostřila, vše řídili poradci z Kremlu, StB si po vzoru KGB dělala doslova, co chtěla.
Není divu, že koncem roku 1989 byl jedním z hlavních cílů sametových revolucionářů odchod sovětských vojsk z našeho území. Ti, kteří vraždili nevinné, se vrátili zpět domů, do stepí ruského dálného východu, do svých zemljanek s hliněnými podlahami, které obývali společně s domácím zvířectvem. Mezi roky 1968 a 1989 se Čechoslováci naučili Rusy nenávidět víc, než kdy dříve. Není se čemu divit. Okupanty je třeba nenávidět, to jsme si vyzkoušeli už po roce 1945, kdy jsme odsunuli Němce. Tehdy se ovšem český národ také často dopouštěl zločinů na nevinných. Při odsunu ruských vojáků to nebylo možné, jelikož odjížděli ozbrojeni a tedy v bezpečí.
Podobnost čistě náhodná?
Ukrajinci se na Rusy dívali vždy a oprávněně skrz prsty, stejně jako my. Zkušenosti s tímto národem máme podobně negativní. A je úplně jedno, že Rusové v roce 1944 osvobodili Ukrajinu a velkou část Československa. To už je historie. Čechoslováci v roce 1968 a Ukrajinci nyní mají plné právo Rusy nenávidět. Slova jako okupace nebo válka s sebou nikdy nemohou nést byť sebemenší pozitivní emoce. Bez ohledu na to, že si ruští vojáci tehdy i nyní mohli a mohou myslet, že jsou osvoboditelé a že je obyvatelstvo přijme s otevřenou náručí. V roce 1968 to měli jednodušší. V čele Československa nebyl Zelenskyj, ale připosraní komunisté, kteří se klepali hrůzou před vyžranými ruskými generály, ověšenými metály z dob velké vlastenecké války.
Kdyby byl naopak v čele současné Ukrajiny nějaký zbabělec, tak si Putin vezme, co chce, a je po parádě. Ruský mužik se ale přepočítal, a jak se zdá, tak i přecenil síly vlastní armády. Na Ukrajině nebylo hotovo za pár dnů a skoro bez boje. Ukrajina žije dál, bojuje a dává nám prostor ke snění, jaké by to bylo v Československu v roce 1968, pokud bychom bojovali i my.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek