Není to tak dávno, co jsme zde psali o zdrojích pitné vody pro Prahu. Stranou jsme ovšem ponechali zdroje místní, kterými jsou studny a studánky. Na území našeho hlavního města jich bývaly stovky, bohužel s postupující výstavbou zanikaly a dnes jich tady najdeme něco mezi sto deseti a sto padesáti.
Znamená to, že i dnes je Praha na studánky a prameny docela bohatá, i když se soudí, že druhá polovina minulého století na studánky nemyslela, a tak jich nejméně polovina zanikla. Přesné počty se v literatuře liší, protože některé zanikají ať už působením člověka či sucha, jiné se objevují či spíše jsou znovuobjevovány.
Některé známější jsou v péči hlavního města, jiné městských částí, o další se starají dobrovolné spolky či jednotlivci, jimž ke spokojenosti stačí, že něco přírodě vracejí. Většinou nejde o ty známé a svým pramenem proslulé, kam si lidé neodvykli za staletí chodit, ale spíše o ty zapadlé, které je potřeba čas od času vyčistit od listí a jejichž voda se pro člověka vůbec nehodí. A tak slouží „jenom“ místní fauně.
Z doby neolitu
Než byla voda po Praze rozváděna uměle, byli obyvatelé města odkázáni na vodu z Vltavy. To platilo především pro obyvatele starých městských částí, které vyrostly na říčním břehu. Lidé v širším okolí, tedy za městskými hradbami na vyvýšených částech dnešní Velké Prahy, by to měli k řece daleko, ale měli zase tu výhodu, že měli k dispozici prameny, studánky a studny s vodou rozhodně zdravější, než byla ta vltavská.
Mimochodem, k nejstarším (a velice dobře utajeným) studánkám patří ta ve sklepení domu U Bílého orla na Malostranském náměstí.
Některé studánky sloužily již obyvatelům prehistorických hradišť. To je příklad studánky Na Troníčku v Prokopském údolí pod hradištěm Butovice, jež pochází z mladší doby kamenné.
Další sloužily jako zdroj vody v době románské pro první kláštery. To je třeba případ břevnovské studánky Vojtěška, u níž se prý kdysi setkal svatý Vojtěch s knížetem Boleslavem II., jenž tu byl na lovu. Zde jim prý byla vnuknuta myšlenka na založení slavného benediktinského kláštera. Dnes tuhle studánku zastřešuje stejnojmenný barokní pavilon s gotickým jádrem, který je přístupný bohužel (nebo bohudík?) pouze v rámci prohlídky s průvodcem. Studánka je pramenem potoka Brusnice, který pomáhají napájet ještě další dva prameny v areálu Břevnovského kláštera.
Mimochodem, k nejstarším (a velice dobře utajeným) studánkám patří ta ve sklepení domu U Bílého orla na Malostranském náměstí. Pramen tu prý vytryskl ve chvíli, kdy tudy procházel pohřební průvod s ostatky svatého Václava. Studánka existuje a ještě před šesti lety byla zvlhčující součástí kanceláře provozu místní kavárny…
Kde se koupala Libuše
V rozlehlém parku Jezerka na Praze 4 se nachází stejnojmenná studánka, která napájí nedaleký rybníček. Podle kroniky z 16. století kněze a kronikáře Václava Hájka z Libočan se na místní vrch Bezer či Jezer chodívala koupat kněžna Libuše. Jestli si tam proslulá kněžna chodila zaplavat opravdu, není samozřejmě známo. Navíc je pod Vyšehradem stavba, známá jako Libušina lázeň. Jisté je, že voda z Jezerky byla svedena na Vyšehrad. Až po roce 1140 nechal (zřejmě) kníže Vladislav II. jakýsi otevřený akvadukt zavést do dřevěných trubek.
Bohužel, někdejší podobu studánky už neuvidíme, protože byla ve 20. letech minulého století kvůli místní výstavbě zasypána, ovšem některé prameny zůstaly a pořád ještě napájejí rybníček ve střední části parku. Libušina studánka je ale i jiný název pro studánku Topolka, která se nachází mezi ulicemi Ve Svahu a Na Topolce na Pankráci. I odtud byl vodou zásobován Vyšehrad.
Minerální, ba přímo léčivá
Jak chutnala voda po koupeli kněžny, sice nevíme, ale některé prameny v Praze svou pověstí zázračných léčivých účinků přesahují městskou část, kde se nalézají, a pro vodu si k nim chodí i přespolní. Studánce v Lysolajském údolí se také přímo říká Zázračná. V léčivou schopnost vody místní věří a přímo o pramen se zde také vzorně starají dominikánky, které mají v péči rovněž nedalekou kapli Panny Marie, ochránkyně řádu kazatelů. Jestliže voda není přímo léčivá, je rozhodně pitná a mimořádně kvalitní, což čtyřikrát do roka potvrzuje akreditovaná laboratoř.
V Malé Chuchli zase Mariánský pramen napájel v 18. a 19. století malé lázně, o čemž svědčí i německý název této čtvrti Kuchelbad. Podle pověsti si zdejší zázračnou vodu nechávala vozit do Vídně i císařovna Marie Terezie. Ve vodě z tohoto pramene je tolik rozpuštěných minerálů, především hořčíku, že ji prohlásil roku 1760 lékař a rektor Karlovy univerzity Jan Antonín Scrinci za minerální. Dosvědčuje to i žlábek odtoku, který postupně zarůstá travertinem, jenž je bohužel čas od času obětí nájezdu vandalů. Mimochodem, pramen zásoboval Malou Chuchli vodou až do roku 1984.
Ty, které dnes skomírají
Prameny a studánky, které se staly zdrojem pro celé obydlené oblasti, nalezneme i na dalších místech dnešní Prahy. Je to například studánka Haltýř v Tróji na východní straně Botanické zahrady. Její původně německé jméno, které znamená „uchovat“, svědčí o tom, že chladné vody studánky byly využívány jako přírodní lednička. Jedná se o vydatný zdroj vody, jenž sloužil k zásobování celého osídlení Tróji, a ještě do 80. let minulého století zdejší voda proudila do místního zámku. Zároveň tento vodní zdroj využívala pražská zoologická zahrada. Kousek pod studánkou jsou ještě dva další prameny, a to Pod Haltýřem a Havránka.
V Horních Počernicích je také vydatný skalní pramen, a to v části zvané Chvaly. Tryská těsně nad hladinou malé tůňky a vytváří potok jménem Chvalka, jenž je dnes zdrojem vody pro soustavu tří rybníčků, ale v minulosti poháněl místní mlýn a byl zdrojem vody pro zdejší pivovar.
Je zajímavé, že ve východní části Prahy je mnohem více studánek, než v její levobřežní části. V některých oblastech se to studánkami přímo „hemží“ – je to například v Kunratickém lese, v Modřanské rokli, v okolí Vinoře, na Zbraslavi nebo v Divoké Šárce. Ovšem na takovém Petříně je jich hned patnáct. Tím nejvydatnějším pramenem je Petřínka, zatímco studánka U Památného stromu a Kaštanka pod Strahovským klášterem v posledních sušších letech spíše vodu ztrácejí. Téměř bez vody je také obnovený pramen v Sadu zachránců dětí, jenž dostal jméno Pramen sira Nicholase Wintona. I úbytek tamní vody je důsledek toho, že vlivem sucha klesá hladina podzemní vody už po řadu let.
Návod studánkového generálmajora
Prameny, které zatím vodu mají, jsou často kontaminovány chemikáliemi či fekáliemi. V dnešní době, kdy s sebou na výlet či jen na cestu hlavním městem nosíme plastovou láhev s vodou, je to vlastně velká škoda. Kdysi udržované studánky navíc pustnou, jejich praménky mizejí pod nánosem bahna a listí a ti, kteří si je pamatovali a využívali, dnes už nežijí. V mapách je také nenajdete a jedinou nadějí je pátrání téměř detektivní.
Reklama
Tomu se mimo jiné věnoval například „Studánkový dědeček“, vlastním jménem Eduard Ureš – Ulbricht, který to v armádě v roce 1954 dotáhl až na generálmajora. To bylo trochu s podivem, protože valnou část života pracoval pro organizace Sokol a Junák (o jehož obnovení se v roce 1968 zasadil). Když bylo skautské hnutí potřetí zakázáno, věnoval se právě vyhledávání a mapování studánek. Jedna z nich – ta v údolí Kunratického potoka – dnes nese jeho jméno. O své zkušenosti se podělil v rukopise Studánky, z nějž pochází i jeho návod, jak o studánky pečovat.
foto: Shutterstock a Profimedia, zdroj: Portál životního prostředí hl. m. Prahy