Pražané a pražská voda můžou letos slavit. Letos uplyne 105. výročí od doby, kdy Praha zavedla do své vodovodní sítě pitnou vodu. Jak to všechno tehdy proběhlo a jak dodávky pitné vody fungují dnes?
První náznaky jakéhosi vodovodu měla Praha už ve čtrnáctém století. To když český král a římský císař Karel IV. nechal stavět Nové Město pražské. V prostorách mezi dnešní Ječnou a Žitnou ulicí se díky propustnosti štěrkopískových vltavských teras a naopak nepropustnosti skalního podloží našlo několik docela vydatných pramenů. To se výborně hodilo a z této části nově vznikajícího města byla voda odváděna dřevěným vodovodním řadem do kašen na Koňském a Dobytčím trhu. V té době měl už vodovod Strahovský klášter, jenž využíval prameny na východním svahu Petřína. Zajímavostí je, že zdejší vodovod byl projektovaný ještě před zahájením stavby kláštera a budovaný zároveň s ním. Vodovody měly i Vyšehrad, Zbraslavský klášter a také Pražský hrad, to ovšem byly vodovody, které nesloužily širší veřejnosti.
Zřídíme komisi
Jak se Praha rozrůstala, rostla i spotřeba vody a ne všichni si pro ni chtěli chodit na břeh Vltavy. V době renesanční se začaly stavět vodní věže a vznikaly první předpisy o tom, jak se správně má klást vodovodní potrubí a jakým způsobem by měl být odběr vody z veřejných kašen regulován. Byly postaveny i první čtyři vodárny – Petržilkovská pro Malou Stranu, Staroměstská pro Staré Město pražské, Novomlýnská vodárna pro dolní část Nového Města pražského a Šítkovská pro jeho horní část.
Pít vodu ze zmíněných vodáren znamenalo totéž jako pít vodu rovnou z Vltavy.
Mimochodem, Petržilkovskou vodárnu nechal v roce 1629 Albrecht z Valdštejna vybavit novým čerpacím strojem s podmínkou, že voda do jeho paláce na Malé Straně poteče zadarmo. Ještě ve dvacátých letech 20. století Valdštejnský palác za vodu neplatil… To však už v devatenáctém století stačit nemohlo a musely se hledat zdroje nové a hlavně technologie úpravy vody a jejího rozvodu, jež by nahradily staré, zchátralé dřevěné vodovodní potrubí a zamezily nákazám z nedostatečně kvalitní vody. Pít vodu ze zmíněných vodáren totiž znamenalo totéž jako pít vodu rovnou z Vltavy.
Novoklasicistní Podolská vodárna vznikla na konci 20. let minulého století
V roce 1830 začala výměna dřevěného vodovodního potrubí za litinové. Pak doplnila čtyři stávající vodárny parní vodárna Žofínská. Průzkum, který vedla v roce 1871 za tímto účelem zřízená komise, zjistil, že celkový výkon vodáren asi deset tisíc kubíků vody za den pro 160 tisíc obyvatel vnitřní Prahy nestačí.
Historie se opakuje
Město tedy přistoupilo k vybudování Pražské parní vodárny Podolí na Schwarzenberském (dnešním Veslařském) ostrově. Byla vystavěna v roce 1885 a čerpala vodu z místních tří studní, v nichž se ovšem čerpaná voda míchala s vodou říční. Pro situaci v Praze tehdy a ostatně i dnes je pregnantní to, že se město nedokázalo domluvit s tehdejšími Královskými Vinohrady a postavilo tuto vodárnu v blízkosti tehdy už fungující Vinohradské vodárny. To ještě nebylo všechno. V roce 1907 přistoupily tehdy samostatné Vršovice k vybudování vodovodního systému se zdrojem v Braníku a věžovým vodojemem na Zelené lišce v Michli. Přestože vodáren koncem devatenáctého století vyrostlo mnohem víc, vzájemně se všechny rozvodné systémy propojily až v souvislosti se vznikem Velké Prahy na počátku dvacátých let.
I když z Káraného proudilo do města osm set litrů vody za sekundu, pořád to ještě nestačilo.
Což o to, vodárny by tedy byly, ale co zdroj opravdu kvalitní pitné vody? Roku 1875 vznikla (další) vodárenská komise pro řešení této otázky a na jejím stole se začaly kupit návrhy. Byl tu nápad přivést do města vodu Sázavy od Kamenného Přívozu nebo vodu z pramenů z oblasti Hostivic, Šárky a Kněževsi anebo od soutoku Berounky s Vltavou. Další návrhy pracovaly s myšlenkou výstavby velké vodárny v Braníku či opět v Podolí.
Pohled z hráze na vodní nádrž Želivka
Širší vodárenská komise se nakonec rozhodla lépe prozkoumat možnost čerpání vody ze zavodněné oblasti v povodí Labe a Jizery. Projekt na využití zdejších vod, takzvaný prováděcí projekt Káranského vodovodu, nechala vypracovat Česká spořitelna v roce 1899. Stál ji prý dvě stě padesát tisíc zlatých, ovšem s městem se nedohodla… Opět si můžeme říct, co nám to asi připomíná, protože polemika o jednotlivých návrzích se vedla nikoli v odborném duchu, ale především z hlediska politického a na stránkách tisku. To, že město trpí nedostatkem vody, byla podružná otázka. Česká spořitelna nervově nevydržela a raději projekt věnovala pražskému starostovi.
Od Káraného po Želivku
Nakonec se dohodly alespoň městské obce královského hlavního města Praha, Karlín, Smíchov, Vinohrady a Žižkov na vybudování společné vodárny. Dotažením projektu České spořitelny do podoby, která by umožňovala jeho výstavbu, byl pověřen hydrogeolog a stavební rada Adolf Thiem z Lipska. Stalo se tak v září 1899 (i to budeme tedy letos moct oslavit).
Vodárna u Káraného
Přes problémy s výkupem pozemků a odpor místních zemědělců začala výstavba zařízení, které v té době z hlediska technického a rozsahu nemělo v Evropě obdoby. První litry zdejší studniční vody doputovaly do Prahy v polovině roku 1913, ale dalšího půl roku bylo třeba na ověření provozu a kvality dodávané vody, aby prvního ledna 1914, tedy před 105 lety, byla tato voda doporučena Pražanům ke spotřebě.
Podolská vodárna už dnes slouží jen jako rezervní zdroj pro nepředvídatelné situace i jako muzeum vodárenství.
I když z Káraného proudilo do města osm set litrů vody za sekundu, pořád to ještě nestačilo a dalším dodavatelem pitné vody se stala úpravna vody v Praze – Podolí, která zahájila provoz v roce 1929. V současnosti je hlavním zdrojem pitné vody pro Prahu úpravna vody Želivka, která využívá vodu z blízké nádrže Švihov. V provozu je od roku 1972 a zásobuje metropoli zhruba ze tří čtvrtin, čtvrtinu pak dodává vodárna z úpravny v Káraném. Podolská vodárna tak už dnes slouží jen jako rezervní zdroj pro nepředvídatelné situace i jako muzeum vodárenství.
Kohoutkový vývar
Kvalita vody, která nám v Praze teče z kohoutků, naprosto vyhovuje vysokým evropským standardům, a to jak po stránce fyzikální, tak i chemické, mikrobiologické i biologické. V takzvaném kohoutím vývaru se sleduje v akreditovaných laboratořích celá stovka různých ukazatelů kvality vody. Mnozí se obávají, že s vodou pijí třeba olovo s poukazem na to, že všechno staré vodovodní olověné potrubí ještě nebylo vyměněno.
Reklama
Na to vodárenští odborníci namítají, že tam, kde olověné potrubí zůstalo, je už dávno zaneseno vápenatými usazeninami, a tak s olovem voda do styku nepřijde. I když neexistuje zákonná povinnost sledovat zbytky léčiv v pitné vodě, ta pražská je kontrolována i na sedm chemických sloučenin, které jsou součástí analgetik či antibiotik.
Přestože se vodovodní síť neustále modernizuje, je hlavně v oblasti Smíchova nebo Starého Města potrubí z konce 19. století.
Zatím ještě nikdy nebyla žádná z těchto látek naměřena, respektive jestliže ve vodě byla obsažena, bylo to pod hranicí měřitelnosti. Větším problémem jsou ovšem havárie. Přestože se vodovodní síť neustále modernizuje, je hlavně v oblasti Smíchova nebo Starého Města potrubí z konce 19. století. To staré je z šedé litiny, která není pružná. Potom stačí, když se někdy po dešti sesouvá trochu půda nebo když nad potrubím častěji projíždí těžká technika. A havárie je na světě. Problémy se pak vyskytují hlavně při výkopech, kterými se specialisté musí k potrubí dostat. Na mnoha místech jsou navážky. A tak voda, která byla před více než sto lety uložena třeba dva metry pod zemí, najednou uniká ze sedmimetrové hloubky. To ale nemění nic na tom, že Praha má skvělou, kvalitní vodu.
foto: PVK, zdroj: Pražské vodovody a kanalizace
