Praha nemá dětské domovy. Děti se do měst vracejí z pohraničí, říká Lukáš Talpa

O životech chovanců z dětských domovů se moc nemluví, pokud na problém nepoukáže někdo, kdo se s podobným osudem nepopasoval. Že se neduhy dětského domova dají překonat, dokazuje třeba finalistka České Miss a zakladatelka Nadačního fondu, který se chovancům z domovů věnuje, Veronika Kašáková. S výpravou do světa mimo dětský domov mladým mužům pomáhá například i projekt Patron. Dobrovolníci v něm věnují svůj čas a zkušenosti chlapcům ze sociálních zařízení, a pomáhají jim tak vytvořit chybějící model pozitivního mužského vzoru.

O projektu, který funguje pod záštitou Ligy otevřených mužů, jsme mluvili s jeho manažerem Lukášem Talpou. V Lize má pak Lukáš na starosti ještě projekt Aktivní otcovství. Ten například radí mužům, kteří chtějí strávit s dítětem čas na rodičovské „otcovské dovolené“.

Někdy si muži bohužel až v době, kdy se rozpadá vztah, uvědomují, že jsou taky tátové. Ale ta snaha být přítomný v životě svých dětí je veliká.

Lukáš si to sám vyzkoušel se svojí dcerou. A sám také radí chovancům domovů, jak se začlenit do „normálního“ života. Protože jsme se sešli v Praze, mluvili jsme i o problematice dětí, které úřady odebírají právě v hlavním městě. Největší potíž podle Lukáše spočívá v tom, že pražské děti končí v dětských domovech v příhraničí. A pak se chtějí do města plného nástrah vrátit.

Jak se projektu Patron daří? Berou vás dětské domovy a ostatní výchovná zařízení vážně?

Daří se mu nad očekávání dobře. Největší výzvou je samozřejmě zajišťování financování. Druhou výzvou je shánění dobrovolníků, kteří by to chtěli dělat. Jinak má ale Patron výbornou pověst, dětské domovy s námi rády spolupracují. Dobrovolníků máme dostatek ve středních Čechách, v Brně, v Praze. Ale v Praze zase není tolik dětských domovů, jsou tu všehovšudy tři.

Čím to je?

Protože my si všechny děti, které by měly být v dětském domově, odsunujeme mimo Prahu. Do středních Čech, do příhraničí a podobně. Za minulého režimu se totiž všechny ústavy pro sociálně znevýhodněné lidi odsouvaly do příhraničí, kde byly velké prvorepublikové zámky po vysídlených Němcích. Takže v příhraničí je spousta sociálních ústavů, dětských domovů a podobně.

Takže v Praze by těch dobrovolníků bylo dost, ale zase není dost dětí.

Přesně tak.

Na vašich stránkách máte uvedeno, že patronek – žen – už máte dost, že už jich víc nehledáte.

Ano, patronek máme velikou spoustu, ale na druhou stranu musím říct, že odpadávají. Spousta se jich přihlásila, ale když došlo na lámání chleba, tak se ukázalo, že hodně žen reagovalo jen na první signál, to byla poměrně veliká lavina.

Během čtyřiadvaceti hodin jsme měli skoro dvě stě padesát zájemkyň o patronství, takže jsme měli hodně co dělat, abychom to zpracovali. Doteď máme velikou databázi, ale mnoho z nich si ani nepřečetlo, do čeho se hlásí.

S čím měly třeba problém?

Někdy měly problém s dojezdem poté, co zjistily, že to není přímo v Praze. Další s časovou náročností, tedy že se budou muset s dívkou v patronaci vídat minimálně jednou za měsíc. Také je problém s velikou časovou investicí na začátku v podobě vstupního pohovoru, školení a seznamovacího víkendu s danou chovankou. Pak je tu ještě pravidelná supervize jednou za tři měsíce. To bylo to, co pro ně bylo náročné. A někde byl i nesoulad s mateřstvím. Když má patronka malé dítě, tak jí to rozmlouváme, to samé i u patronů. Vlastní rodina je v takovém případě důležitější.

A je podmínkou mít děti vlastní?

Není. Je dobré, když má ten dotyčný nějakou zkušenost s prací s dětmi, ale není to podmínka. Podmínka je být starší třiceti let. Další takovou ne úplně psanou podmínkou je, že by ten člověk neměl být z pomáhající profese. Tedy sociální pracovník, psycholog nebo třeba učitel.

Proč?

Aby nenavazoval proklientské přístupy práce s tím klukem nebo holkou. Takovéhle lidi, ty odborníky, oni běžně potkávají. My se jim prostřednictvím patronů a patronek snažíme dodat v uvozovkách obyčejného běžného člověka, kterého oni moc z domovů neznají.

Je ze strany mužů o patronství menší zájem?

Muži v tomhle fungují obráceně. Je pravda, že se nám za celou dobu trvání projektu nepřihlásilo tolik zájemců o patronství jako patronek během onoho jediného dne. Na druhou stranu chlapi, když už se přihlásí, tak to mají nějakým způsobem srovnané. Vědí, do čeho jdou. I tady ale narážíme na určitou nespolehlivost. Ale většinou se nám to daří odfiltrovat už při vstupních pohovorech nebo školeních.

Kdo je typický muž, který se přihlásí a je pak úspěšným patronem?

Chlap kolem čtyřiceti let, dalo by se říct městský liberál. Člověk otevřený, nějakým způsobem už zajištěný, s rodinou. Ale jsou tam samozřejmě výkyvy jedním i druhým směrem.

Schůzky s těmi, které opatrují, pak probíhají pod nějakým dohledem?

Ne, oni se potkávají sami. To je to kouzlo, že jsou jenom jeden na jednoho, že to je normální kamarádství. Jenom ten patron nebo patronka musí napsat report z toho setkání. To znamená, že se setkali, jak dlouho se viděli, kde byli a co dělali.

Dělají spolu úplně obyčejné věci, co by třeba dělal táta se synem. Každopádně rozhodně nejde o náhradní otcovství, nic takového. Prostě to, co by spolu dělali kamarádi. Jdou na fotbal, jdou se projet na kole nebo si zaběhat, jdou do kina, dělají úplně obyčejné věci.

Snaží se patroni jít s tím klukem do hloubky, baví se s ním, jaké má plány do budoucna, a nějak mu pomáhat, dávat mu třeba rady do života?

To vyplyne tak mimoděk. Na začátku záleží hodně na tom, aby si získali důvěru toho kluka. Samozřejmě, že se s ním patron baví o tom, co chce dál dělat, co studuje a podobně. Ale hlavní cíl je se poznat. Vybudovat přátelství, důvěru. A až potom přirozeně přichází nějaké to předávání zkušeností. I ten mladý člověk se nakonec patrona nebo patronky ptá, co a jak dál. Ale to většinou nastává až tak zhruba po půl roce.

Je to efektivní, když se setkávají jen takhle jednou za měsíc?

Je to naprosto dostatečné. Protože ta děcka mají svůj program. Někdy jezdí na víkend ke svým rodičům. Navíc jsou v kontaktu přes messenger nebo přes e-mail. V podstatě to bohatě stačí. Občas se v počátku některé dvojice vídají mnohem častěji, ale pak se ukáže, že to jednou za měsíc opravdu stačí. A pak, když se něco děje, tak ta četnost vzrůstá. Třeba ve chvíli, kdy ten mladý člověk odchází z děcáku.

A nemůže se stát, že navážou nějaký citový vztah, že se jeden na druhého trochu víc upne?

Asi bych nemluvil o citovém vztahu, na tohle si myslím, že je dost pozdě vzhledem k tomu, že je těm mladým lidem osmnáct. Ale pokud kamarádství budete nazývat citovým vztahem, tak jo. Oni jsou si vědomi, že mají svého tátu. Ale může se stát, že ten dotyčný patron plní roli otcovské figury pozitivního vzoru. To jo, ale citovou vazbu bych do toho netahal. Máme takové dvojice, které jsou spolu už šest let. Už si ani neříkají, že jsou patronská dvojice. Už to jsou prostě kamarádi.

Vy v rámci Ligy otevřených mužů pořádáte i semináře pro muže. O čem jsou?

Máme kurzy Mužská cesta, které jsou rozvojové. A pomáhají se zaměřovat do budoucnosti, ale zároveň reflektovat nějaká témata, která jsou pro nás chlapy důležitá. Ale zároveň nás to naučí sdílet svoje věci v bezpečném prostředí a pak to ze svého nitra přenášet ven do skupin. Často to bývá tak, že v bezpečné, anonymní skupině ti muži v pohodě mluví o čemkoliv. Klíčové pak je, když začnou mluvit o svých pocitech, o tom prožívání, o tom, co se děje v jejich životě, se svými kamarády, které znají dlouho.

Vy taky děláte lektora. Jak to vypadá? 

Každé to setkání má svoje téma. Třeba otec. Já jako otec nebo já a vztah k mému tátovi. Každý chlap má nějaký vztah ke svému tátovi a ten je poměrně dost určující. Nebo se bavíme o vztazích k ženám, vztazích k mužům, o tom přátelství. Nebo je tam téma síly a násilí. Jak pracujeme s agresí, která nám je poměrně dost vlastní. Zodpovědnost a téma dobrodružství. My nemáme patent na to, jak má vypadat správný chlap. Každý se tam potřebuje za sebe najít. I za pomoci těch dalších čtrnácti chlapů, kteří tam sedí.

Mám pocit, že neznám muže, který by si řekl, že potřebuje pomoct nebo poradit, a sám by aktivně něco podobného vyhledal.

Ono to nemusí být a ani to není primárně o tom, že potřebují pomoct nebo poradit. Spíš se potřebují třeba zorientovat. Někdy tam chodí chlapi, kteří jsou z hodně ženského prostředí a chybí jim mužská energie. Chodí tam muži, kteří se ocitli na nějaké křižovatce nebo chtějí nasát nějakou inspiraci pro svoje mužství. Přichází typický průměrný chlap, průměrný věk kolem třiceti sedmi let. To znamená většinou chlapi, kteří už mají děti a nějak se zase potřebují zorientovat ve svém životě.

Chodí třeba i ze zvědavosti?

No samozřejmě. Jsou tam i chlapi, kterým je dvacet dva, dvacet tři. To se taky děje. A já mám moc rád, když jsou ty skupiny věkově pestré. V těch skupinách, kde je mužům dvacet pět až pětapadesát, šedesát let, funguje zajímavá mezigenerační výměna. Když jsou ty skupiny homogenní, tak je to jiné.

V těch skupinách mě každopádně baví mužská solidarita. Chlapi se mezi sebou dokážou podpořit. A není tam přítomná ta soutěživost, která je mužům často přisuzovaná a která nám je někdy i vlastní. Naopak, je tam vzájemná podpora, takové to fanouškovství. Zároveň mě taky moc baví odlišnost těch chlapů. Každý máme svůj příběh, a přitom řešíme hrozně podobné věci. A dokážeme si o tom upřímně popovídat a dokážeme mít i jeden cíl.

Četla jsem na vašich stránkách, že ještě v minulém století byla role otců dost jiná. Že nebyli tolik aktivní a že se to teď hodně mění.

Nebyli aktivní a ani si nemysleli, že by měli být. Protože role otce byla vnímaná jako role živitele, který zajistí peníze, zajistí bydlení a tohle všechno. A že by tam měla být nějaká citová angažovanost, nějaký podíl na péči o dítě, to se moc neočekávalo. Nicméně to se bavíme o padesátých, šedesátých letech. Sedmdesátá, osmdesátá léta, tam už se to začíná docela měnit. Myslím si, že to je řekněme i důsledkem hippies a celého tohohle hnutí, kdy jsme si uvědomovali nějaká základní lidská práva. A to podobně, jak ženy bojovaly za svoje práva na pracovním trhu, volební právo a tak. Najednou si i muži uvědomovali, že jim ten rozměr otcovství chybí. Že nám nestačí být jenom tím živitelem a že si chceme se svými dětmi užít.

Proto otcové usilují o děti víc i během rozvodu, což řešíte také...

Jo, máme teď i kurz právě pro táty na křižovatce. Jmenuje se to Táta v labyrintu rozvodu. Často se nás tátové ptají, jak zachovat vztah se svým dítětem, když ho nemají v péči. A jak vlastně užít kvalitně ten čas, kdy jsou se svým dítětem. Někdy si bohužel až v době, kdy se rozpadá vztah, uvědomují, že jsou taky tátové. Ale ta snaha být přítomný v životě svých dětí je veliká.

Co si vy osobně myslíte o otcích na rodičovské dovolené?

My jsme to v rámci projektu Aktivní otcovství propagovali. Jsem tedy logicky pro to, aby tátové šli na nějakou chvíli na rodičovskou dovolenou. V tom prvním roce věku dítěte by samozřejmě optimálně měla být doma matka, protože je důležité, aby tam byla jedna stabilní pečující osoba, a ten vztah k matce je přece jen jiný.

Ale potom v roce, roce a půl, když nastoupí otec jako ten výhradní pečovatel, to je podle mě vlastně ideál. Nebo i když nastoupí ve třetím roce věku dítěte. Ale aspoň na chvilku by tam měl být. Prohodit si ty role je pro všechny strany přínosné.

A mají o to muži zájem? Máte nějakou statistiku?

Deklarují, že ano. V reálu moc mužů na rodičovské není. Nedokážeme to změřit, ale jediné, o co se dokážeme opřít, jsou čísla mezi příjemci rodičovského příspěvku. A tam muži dlouhodobě tvoří asi jedno a půl procenta. Je to hlavně tím, že je to finančně nevýhodné. Muži jsou pořád hlavní finanční živitelé.

Ale i tak byste to doporučoval? I když rodina chudne, může to být obohacující?

Je to naprosto obohacující. A je to obohacující pro všechny tři strany. Protože manželka si zase zažije, jaké to je být tou výhradní živitelkou a nevidět to dítě každou chvilku. To prohození rolí má své kouzlo.

Vy jste to zažil?

Já jsem byl tři měsíce na rodičovské. Ale až na konci. Takže jsem si to zažil a užil. A neměl jsem s tím vůbec žádný problém, protože i předtím jsem se snažil na péči o děti podílet. Zajímavé bylo, že jsem najednou cítil zodpovědnost třeba za přípravu jídla. A když si chlap na chvíli vyzkouší být na rodičovské, tak je i ve chvíli, kdy matka z nějakého důvodu není doma, v komfortní pozici, protože ví, že to zvládne. Postarat se o děti klidně dvacet čtyři hodin denně.

Takže je to takový kurz rodičovství?

Může to být rychlokurz rodičovství. Díky tomu se to dá zažít a vyzkoušet. A je to užitečné a obohacující i pro vztah s dětmi. Táta se s nimi víc sblíží. A o to se i snažíme. Aby tátové byli mnohem víc přítomní v životech svých dětí.

Reklama

foto: Archiv Lukáše Talpy, zdroj: Liga otevřených mužů