Veronika o sobě dala poprvé vědět jako finalistka České Miss v roce 2014. Popularitu dokázala proměnit v dobrou věc. Založila Nadační fond, který podporuje děti v dětských domovech, aby se mohly připravit na plnohodnotný život mimo zdi ústavů. Problematika dětských domovů není Veronice vůbec cizí. Naopak. V dětském domově strávila celé své dětství, ale ani to jí nebránilo, aby si šla za svým snem.
Po České Miss se aktivně začala věnovat modelingu, v roce 2017 se stala tváří švédské kosmetické značky Oriflame. Už před Českou Miss začala také psát. Je autorkou knihy Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola.
S Veronikou jsme se kvůli rozhovoru potkali několikrát. Poslední setkání proběhlo na charitativní akci Den microblandingu, na níž se pro Nadační fond Veroniky Kašákové podařilo vybrat 200 tisíc korun. Zastihnout Veroniku přitom není vůbec jednoduché. Naplánovanou má každou hodinu v týdnu. Když už se to ale povede, stojí to za to. Veronika je bezprostřední a plná elánu. I proto jsme si hned začaly tykat.
Dohnat tě na pár vět k rozhovoru je skoro nemožné? Odpočíváš někdy? Pustíš si třeba televizi?
I když to může vypadat, že pořád něco dělám, vypínám velmi často. Televizi nemáme, ale skoro každý den relaxuji před spaním s knížkou. Televize je pro mě utrácení času, kdežto do knížky ráda svůj čas investuji.
Modeling je pro mě příjemné zpestření, věnuji se hlavně Nadačnímu fondu, říká Veronika
Také chodíme s partnerem rádi do kina nebo na večeři. A za chvilky, které patří jen mně, považuji i své ranní rituály – meditace. Četla jsem, že nejdůležitějších je prvních patnáct minut ráno, když člověk vstane. Začínám pozitivní formulkou, která mě namotivuje a dodá mi energii na celý den.
Nechci soudit to, co vidím na sociálních sítích, protože to je často pomíjivé, kolikrát uměle vytvořené, dost nereálné.
Po jedné takové velmi nepříjemné stopce, kdy jsem byla velmi unavená a málem jsem usnula za volantem, si už teď umím naordinovat odpočinek, protože ho vnímám jako součást své pracovní náplně. Proto je pro mě vlastně formou relaxace i manikúra, nebo když si zajdu na vlasy. Jsem modelka, vzhled mě živí, takže se o sebe musím starat. A nebylo to tak vždycky. Hlavně když se budeme bavit o módním vkusu. Ještě před pěti lety, kdy jsem byla na miss, jsem ho trošku postrádala. Jak se ale setkáváš s různými módními stylisty a nějakou dobu se pohybuješ v módním průmyslu, dostaneš se do toho. Navíc teď hodně sleduji sociální sítě a inspiruju se tam.
U koho se inspiruješ?
Dost mě baví fashion blogerka Alex Sedláčková. Pak se mi líbí módní styl Zuzany Stránské, Michaely Kociánové, Daniely Peštové... Blízký je mi i styl reportérky ČT Lindy Bartošové. Všechny se berou takové, jaké jsou. Cítím z nich přirozenost a jemnost.
Veronika vydala svoji zpověď, v psaní by chtěla pokračovat
Jak dlouho tedy trvá Veronice Kašákové, než se vypraví z domu?
Trvá mi to celkem krátce – asi 20 minut. Snažím se toho na svém obličeji vytvářet čím dál tím míň. A to ještě při líčení snídám a vyřizuju maily. Horší to je, když si ráno myju hlavu – to si foukám vlasy i hodinu. Než skvělý make-up a vlasy jsou pro mě ale důležitější meditace. Když je nestihnu, jsem celý den nesvá.
Jak bys definovala krásu ve věku sociálních médií?
Mám určitě názor na to, co se mi líbí a co nikoliv, nicméně nechci soudit to, co vidím na sociálních sítích, protože to je často pomíjivé, kolikrát uměle vytvořené, dost nereálné… Hezky se na to kouká, a proto je to tak atraktivní u mladých lidí. Já jsem spoustu známých osobností měla raději bez sociálních sítí než se sociálními sítěmi. Nelíbí se mi, že odkrývají dost ze svého soukromého života. Občas to mám tak i já, že sdílím věci, které by měly být pro moje nejbližší, pro mě.
Nad Instagramem už tolik nepřemýšlím, mám jiné priority a navíc mě to asi tolik nebaví.
Je to škoda, protože pak se s těmi lidmi potkáš v reálu a nemáš si s nimi co říct – všechno o nich víš ze sociálních sítí. Ve chvíli, kdy sociální sítě ve svém životě využíváš ke své prezentaci, tedy k práci, tak je to v pořádku. Sociální sítě mají zajisté potenciál. Pokud se ale začneš více zaobírat virtuálním světem než světem reálným, je to špatně. V současnosti se to dost týká mladší generace. Ta je ochuzena „o takový ten bezstarostný život bez technologií“. Ty za nás nebyly.
Den offline? V sobotu to pro Veroniku nebyl moc velký problém. Jasný vzkaz pro organizátory, jak přitvrdit...
Bylo by pro tebe náročné odstřihnout se od sociálních sítí a internetu? Patřila jsi mezi ambasadory, kteří podpořili projekt Den offline.
Vlastně to pro mě tehdy úplně náročné nebylo, protože to vyšlo zrovna na sobotu... A já, když opravdu nedělám něco, s čím bych se o víkendu chtěla pochlubit, a tím chlubením na sociálních sítích myslím mou pracovní náplň, tak o víkendu moc aktivní na Instagramu nejsem. Spíš odpočívám, jsem s partnerem, který vůbec neholduje sociálním sítím a umí mě od tohoto virtuálního světa hezky oddělit. Víkendy se snažíme žít v reálném světě.
Jenže někteří lidé se musí na sociálních sítích prezentovat i o víkendu. Je to zdravé?
Prezentace sebe sama, své práce je přes sociální sítě mnohem lehčí a já jsem za to ráda. Člověk se dostane ke kontaktům, k cílové skupině, a pokud má talent v reklamní činnosti, tak se hezky dokáže odprezentovat, umí lidi inspirovat, nasměrovat. Tohle mi dává smysl. Ale pak je tu ta záporná stránka – a to, že vidíš na sociálních sítích spoustu uměle vytvořeného štěstí nebo reklamy, která se tváří, že reklamou není, je tu i spoustu polopravd, lží. Nechci to úplně soudit, ale myslím si, že by v tom měla být nějaká zdravá rovnováha.
Modeling mám spíš pro radost. Je to pro mě jakýsi druh odpočinku.
A neznamená to, že když člověk na sítě nic nezveřejní, že v tu danou chvíli nic nedělá. Já třeba dnes od rána pracuji a nenasdílela jsem ještě ani jeden příspěvek, takže to asi pro některé lidi znamená, že celý den ležím a nic nedělám… Proto třeba nad Instagramem už tolik nepřemýšlím, mám jiné priority a navíc mě to asi tolik nebaví. Onehdy jsem měla jednu práci spojenou s Instagramem a vůbec jsem se v tom necítila. Když ti někdo říká, „takhle to má být, tohle tam má být napsaný, tamto tam napsaný být nemá, v tolik a v tolik“ a tak podobně, tak pro mě v tu chvíli příspěvek ztrácí veškerou energii. Mí fanoušci to navíc okamžitě vycítí a je to vidět i na aktivitě u příspěvku. Já chci být autentická. Prostě už od malička neumím lhát.
Kdy v sobě vlastně člověk objeví, že chce být modelkou?
Myslím, že u mě ta ambice „předvádět se“ přišla v pubertálním věku kolem patnácti let, kdy jsme se v dětském domově s holkama navzájem fotily… Jak někoho baví jezdit na kole, tak mě bavilo se předvádět před foťákem, pak si snímek vyvolat a prohlížet si ho. Když vznikly sociální sítě, tak mě bavilo i to, že moje fotky baví lidi, co mě sledují.
Na charitativní akci Den microblandingu, která proběhla v listopadu 2018, se podařilo na Veroničinu nadaci vybrat 200 tisíc korun
Touhu stát se modelkou posléze prohloubily i soutěže krásy, které jsem absolvovala. Několikrát jsem zkoušela Českou Miss, která ve třech případech nedopadla – ani do prvního kola jsem se nedostala. A pak to vyšlo. Byla to vlastně moje poslední šance se přihlásit. Bylo mi tehdy 24 let, a to byla nejvyšší věková hranice.
Nikdy jsem nechodila na castingy, nikdy jsem necestovala, protože to nebylo to, co jsem chtěla.
Sice jsem se dostala až do finále, ale zase jsem se neumístila. Soutěž mi i tak dala spoustu zkušeností, kontakty... U mě to dnes už není až tolik o modelingu. Lidi si mě víc spojují s nadačním fondem než s reklamou na různé produkty, značky. Modeling dělám až poslední dva roky. Velkou zásluhu na tom má spolupráce se značkou Oriflame, jejíž jsem se stala tváří. Pak postupně přicházely další nabídky, za což jsem velice vděčná, ale modeling mám spíš pro radost. Je to pro mě jakýsi druh odpočinku. Opravdový svět modelingu jsem nikdy pořádně nepoznala – nikdy jsem nechodila na castingy, nikdy jsem necestovala, protože to nebylo to, co jsem chtěla.
Máš v životě ještě nějaký pracovní sen, který by sis chtěla splnit?
Já si své cíle určuji poměrně často. V nadačním fondu navíc dost řešíme, aby naše vize a mise byly naprosto jasné a konkrétní, protože když něco chceme, tak musíme přesně vědět co. A co se dál týče mého pracovního snu, tak bych rozhodně chtěla dál psát a vydat ještě další knížky.
Veronika Kašáková
Česká modelka a finalistka České Miss 2014 se narodila příznačně v listopadu 1989. Od 4 let vyrůstala v dětském domově ve Vysoké Peci u Chomutova. V roce 2008 vystudovala Střední pedagogickou školu v Mostě. V roce 2015 vydala autobiografickou knihu Zpověď: Z děcáku až na přehlídková mola. Je zakladatelkou Nadačního fondu Veroniky Kašákové, který pomáhá dětem z domovů, aby se zařadily do běžného života.
Psaní je pro mě zaprvé jakýsi druh terapie a zadruhé si myslím, že dnešní svět potřebuje sdílení a osobní zpovědi, které otevírají v ostatních lidech pocit, že nejsou sami, když se občas cítí mizerně. Kromě psaní bych také velmi ráda propojovala svoji tvář se značkami, které mě baví a se kterými se spojuji i mimo reklamy. Momentálně jsem pro to všechno obrovsky nadšená, a to bych si s sebou do budoucna chtěla dát nést.
Byly naopak chvíle, třeba ony neúspěchy na prvních miss, kdy ses chtěla na všechno vykašlat?
Až vlastně po té nejúspěšnější České Miss, kde jsem se ale stejně neumístila, jsem prožila takové společenské vyhoření. Měsíc jsem pak žila na Srí Lance. Dohnaly mě všechny moje neduhy, které jsem neřešila, když jsem odešla z dětského domova. Zadlužila jsem se na 350 tisíc, protože jsem neplatila sociální, zdravotní, nezaplatila pokuty, měla adresu někde, kde jsem byla naposledy se svojí mámou ve čtyřech letech. Tenhle stav trval asi půl roku. Cítila jsem se na dně s pocitem méněcennosti, nemilovaná. Člověk si v tu chvíli myslí, že je nejhorší z nejhorších.
Reklama
V tomhle období mi nejvíc pomohl můj současný partner, se kterým jsem se seznámila před pěti lety. Byl prvním člověkem v mém životě, který mě nelitoval. Lítost pro děti v dětském domově je tak přirozená, že si na ni začne člověk zvykat, začne ji používat ke svému prospěchu. Kdykoliv jsem měla na něco odpověď, že nevím, kam mám jít na úřad, nevím, jak to mám udělat, že nevím, jak to mám vyplnit, tak byl přítel neúprosný a řekl mi: „Poraď si, snaž se, vyhledej si to.“ A když jsem začala fňukat, že nevím jak a že jsem z toho dětského domova, tak on mi na to odvětil, že už dávno nejsem v dětském domově. Dneska mu na to vždycky říkám: „To víš, když já jsem byla tvoje akcie, která denně rostla...“ Teď už cítím, že jsme si rovnocennými partnery a děkuju mu vlastně i za přísloví, které mi jednou řekl: Jestli máš hlad, tak ti nedám rybu, ale naučím tě rybařit. Myslím, že se mi to zatím daří a patří mu i velký dík za to, že mám pocit společného domova.
foto: Michaela Cásková a Instagram Veroniky Kašákové, zdroj: Nadační fond Veroniky Kašákové
