„Jsem jen prázdná nádoba na cizí myšlenky,“ říkal sir Humphrey Appleby v pronikavě přesném seriálu o politicích Jistě, pane ministře. Jenže sir Humphrey byl jednak ironik a jednak si to mohl dovolit. Byl mužem v pozadí. Takový se může tvářit, že nic nevymyslí, že jen čeká, na co přijde jeho pán. A ten, ukolébán uctivostí šedé eminence, přijímá její názory za své. Což je pravý smysl onoho výroku o vlastní hlavě jako prázdné nádobě: Zůstat podceněn a nebýt odhalen jako skutečný hybatel událostí.
Je to hra pro někoho nemorální, neb je bez zábran k čemu a komukoliv, pro jiného zábavná, protože bez odpovědnosti za činy a výsledky slíznete smetanu v případě úspěchu a naopak se vám nic nestane, když se dílo nepodaří. Takto se mohou chovat všichni na světě – kromě jedniček. Jste-li první, nemůžete o sobě říkat, že jste vlastně ignorant. Jste-li první, jste osamocen na vrcholu a musíte si odpustit rozmary těch ostatních. Musíte vést, motivovat, řídit a hlavně působit dojmem, že vše jde podle plánu a věci máte pod kontrolou. Samozřejmě známe každý spousty jedniček, které měly dělat cokoliv, ale něco jiného. To, co platí o lidech, platí i o městech.
Prázdná nádoba na Vltavě
Praha má na svém velkém znaku nápis. Víte, co tam je napsáno? Praga caput rei publicae. Česky Praha hlava republiky. Nic víc už pro město nemůže být. Tak nějak automaticky předpokládám, že živá hlava, musí mít mozek. Leč současné město na Vltavě mi spíše připomíná onu Humphreyho prázdnou nádobu na cizí myšleny.
Nechoď na mě s tou frází o vizích. Žádnou vizi nepotřebujeme, stačí, aby vše fungovalo.
Kamarád mi řekl, že Praha je vlastně dneska v pořádku. Všechno tak nějak funguje. A na jakoukoli kritiku opáčil, že „to je všude na světě“. Byl jsi tam a tam? Mají to ještě horší. Praha nemá vizi, odvětil jsem já. Znáte ty situace, kdy už při vyslovení první slabiky víte, co bude následovat, a hrozíte se toho. Leč do úst to již nevrátíte. Nesnáším tu frázi o nedostatku vize. Dvojky z korporací i politiky s ní šermují, aby se staly jedničkami.
Fráze o vizi?
Taky mi to kamarád vrátil: Nechoď na mě s tou frází o vizích. Žádnou vizi nepotřebujeme, stačí, aby vše fungovalo. Nestačí. Praha není nádraží nebo obchod nebo pošta (a fakt se teď nechci bavit o tom, jestli pošta funguje). Praha ani není nějaká bývalá dvojka, která se dopachtila na šéfovské místo a musí jiným dokazovat, že na to má. Praha předtím, než byla hlavou republiky, byla hlavou království. Byla první mezi ostatními již od nepaměti, jak by řekl dějepravec.
Skutečné vidění do budoucnosti se nedá vysedět a pak přenést na powerpointovou prezentaci.
Ona má dobu dokazování za sebou. Jen jí jakoby vichr dějin za tu dobu vyvál z hlavy mozek. A vracím se k vizi. Co je to vize, když ne fráze? Vize je představa budoucnosti. Vize není sen ani proroctví. Byť bez snu a možná i toho proroctví by žádná velká představa budoucnosti nevznikla. Skutečné vidění do budoucnosti se nedá vysedět a pak přenést na powerpointovou prezentaci. Většina lidí vydává prezentace za vize. Mnozí mají i slide nazvaný „Vize“ jako trvalou součást svých prezentací.
Nechme to dětem
Milánkové, zvětšení podílu na trhu nebo nový obal není vize. To je jen zvětšení podílu na trhu nebo nový obal. Obchvat Prahy nebo hlavní nádraží alespoň trochu připomínající vstup do hlavního města, to není vize. To je jen technické řešení. Víte, vizi možná dokážou namalovat jen děti. Řekněte jim, ať vám namalují hlavu republiky nebo Prahu za dvacet let a budete se divit. Ne, to nebude sen. To bude nadšení plus čistá duše plus fantazie.
Reklama
„Tady si každý troubí, jak chce,“ stěžoval si karlštejnský purkrabí v Noci na Karlštejně. Tak nějak je to nyní i s tou hlavou republiky. Nechová se jako ta, která vede do budoucnosti. Ani nemá tu ambici. Je to unavený portýr v zašlém, kdysi slavném hotelu, který každého pustí dovnitř a je rád za sebemenší dýško. Říká-li můj kamarád, že Praha nemá vlastně problém, protože všechno tak nějak funguje, myslím si opak. Praha má zásadní problém, protože nedělá to, co má. Praha není hlavou republiky.
foto: Shutterstock