Jiří Skalický: Praha by se neměla zakonzervovat v podobě z 80. let

Odbor památkové péče se v Praze stará o to, aby úpravy památek nebo objektů v památkově chráněném území byly prováděny citlivě, s ohledem na historickou hodnotu daných staveb. Nejedná se jen o velké developerské projekty. Když někdo chce třeba vyměnit okna v domě, který v památkové zóně leží, měl by si sehnat stanovisko památkářů. V náplni práce úřadu je také vydávat stanoviska (tedy hlavně povolit/nepovolit) k záležitostem, které se památek týkají. Což může být třeba umístění reklamy, vývěsních štítů restaurací, nebo když si chcete postavit před hospodou zahrádku.

Co se týče Transgasu, tak jsme jako odbor podepsali možnost demolice tohoto objektu. Protože urbanisticky neladil do celého místa.

Pokud se jedná o stanoviska památkářů, jsou pro stavební úřad závazná. A právě vztah mezi památkáři a stavebním úřadem je něco, co se má v blízké budoucnosti měnit. Památková péče by se měla stát de facto podřízeným oddělením v rámci stavebního úřadu. A Jiřímu Skalickému, řediteli odboru památkové péče v Praze, se to hrubě nelíbí. „Znamenalo by to obrovskou ztrátu samostatnosti, objektivnosti a rozhodování. V rámci jednoho stavebního úřadu by byla integrována drtivá většina takzvaných dotčených orgánů, což je odbor životního prostředí, odbor památkové péče a další, a ty by byly poplatné jednomu řediteli nebo ministrovi.“

Jiří Skalický reformu stavebního zákona podporuje, ale s aktuálně navrhovanou podobou nesouhlasí. „Ani jako státní správa s tím nemůžeme souhlasit. Nesouhlasí s tím ale ani hlavní město Praha, proto je to v současné době jeden z hlavních problémů, který se řeší.“

Pražskou památkovou péči vedete sedm let. S jakými největšími problémy se aktuálně potýká?

Je to například nádraží Vyšehrad. Dokončuje se také rekonstrukce Masarykova nádraží, zároveň se tam připravuje nový projekt na výstavbu v té části, kde byla demolovaná část provozních budov naproti Florentinu na Florenci... To, co se povedlo, je dokončení rekonstrukce budovy Národního muzea. To všechno jsou tady v centru velké věci, se kterými teď pracujeme.

S budovou nádraží Praha-Vyšehrad je problém. Vlastníci s městem nespolupracují

Připravujeme také mnoho různě koncepčních materiálů na obnovu cest. Ale náš názor je celkem jasný: Dokud se v Praze nevyřeší okruhy, obchvaty a radiály, tak doprava v centru bude tím největším zatěžujícím limitem pro památkovou rezervaci, která je zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO.

Jedním z významných projektů je revitalizace právě v okolí Florence a Masarykova nádraží. V jaké fázi je teď projekt Masaryčka spojuje?

V nejbližší době bude představena poslední verze ve fázi dokumentace k územnímu rozhodnutí. Protože jde o velký projekt, tak to začíná získáním stanoviska malá nebo velká EIA, podle parametrů, rozsahu nebo zásahu. Další kolečko bývá studie a záměr, kde se k tomu dotčené orgány vyjadřují. A pak jdete k územnímu řízení, kde se už říká, jak ta stavba bude vypadat, jak bude vysoká, jak bude hmotná a jakou bude mít zhruba architektoniku fasád. Následuje stavební řízení, které pak do detailu přesně určuje, jak to bude vypadat. A u nás tenhle proces v lepším případě trvá tři až pět let, v horším klidně deset.

U toho projektu je zajímavé přestřešení nástupišť Masarykova nádraží. Myslíme si, že pro tento kout města to je přínosná záležitost. Když se podíváte na ortofotomapu, tak vidíte obrovský pruh nástupišť, pak magistrálu a zase nástupiště. Ten prostor je strašně neutěšený. A přestřešením nástupišť a případně lávky se spojí jak Opletalova, tak ulice Na Florenci. Zároveň vznikne nad nádražím pobytový prostor se zelení pro čekající na vlak nebo pro lidi vedle z těch kanceláří. Něco jako High Line, jako je v New Yorku (veřejný park, vybudovaný na bývalé zvýšené kolejové trati, pozn. red.).

Už dlouhou dobu je v kritickém stavu nádraží Praha-Vyšehrad, o kterém jste mluvil. Jak vypadá situace tam?

Současný majitel už se objekt snaží nějakou dobu prodat, ale samozřejmě záleží vždycky na ceně. Plusem toho nádraží je, že na přiléhajících pozemcích byla povolená výstavba bytových domů. To znamená, že nový majitel si současně s opravou nádraží Vyšehrad může vystavět dva domy. Z hlediska památkové péče jsme tam už provedli několik různých šetření společně se stavebním úřadem Prahy 2, se zástupci majitelů je ale velmi těžké pořízení. Majitel se o danou památku skutečně nestará, a nám tudíž nezbývá nic jiného než jít cestou sankčních řízení.

Jaké pozornosti se vůbec dostává v rámci památkové péče moderním budovám, třeba těm z minulého století?

Nyní se rozpoutala módní vlna v tom, že se mají chránit budovy, které vznikly v sedmdesátých, osmdesátých letech. My samozřejmě velmi pečlivě vždy o těchto budovách, když se rekonstruují nebo se mají demolovat, sbíráme materiály, bereme do úvahy posudky odborníků. Iniciovali jsme zápis obchodního domu Kotva jako kulturní památky, protože svým umístěním, fasádou a technickými konstrukčními prvky, které jsou použity, skutečně patří k unikátům. Na druhou stranu ale nejsme zastánci toho, aby se město konzervovalo v podobě osmdesátých let.

Kotva se bourat nebude. I díky odboru památkové péče je zapsána mezi kulturní památky

Praha byla vždycky významná tím, že se rozvíjela a nové architektonické směry měly vždy možnost se uplatnit. Ale nezůstalo vždycky všechno, jen určitá část. Stavební rozvoj Prahy je velmi zakonzervovaný, velmi těžko se hledá prostor pro realizaci nových staveb i současné architektury. My se samozřejmě snažíme to její jádro maximálně chránit, na druhou stranu se musí najít i cesta, jak tam dostat něco nového. Kotva rozhodně do ochrany patří, dále třeba InterContinental. Co se týče Transgasu, tak jsme jako odbor podepsali možnost demolice tohoto objektu. Protože urbanisticky neladil do celého místa, původně byl koncipován jinak a navíc si myslíme, že jsou stavby z tohoto období, které mají daleko vyšší autenticitu a hlavně kvalitu.

Kterou stavbu v Praze máte vy sám nejraději?

Mám rád Prahu jako celek. Líbí se mi tím, jak je komponována. Skvělé výhledy v Praze nemusí být jen z kopečků okolo. Díky Vltavě, která teče centrem Prahy, se dostanete na velké množství míst, kde se vám otevřou krásná panoramata. Určitě všem doporučuju, ať si vyjedou na Žižkovskou věž a najednou uvidí z té výšky, jak se mění pohled na Prahu, která nám od Vltavy připadá strašlivě členitá. Z té věže vypadá naopak skoro placatá. Také mám rád jednotlivé křivolaké uličky Starého Města, měl jsem rád oblast kolem Obecního dvora, a samozřejmě pohled z věží, třeba z chrámu svatého Víta. Ten je absolutně kouzelný.

Praha je jednou z oblíbených destinací, hlavní turistické atrakce přitahují tisíce návštěvníků metropole. Neodrazuje to trochu samotné Pražany?

Myslím si, že to tak je. V létě je tu skoro deset milionu turistů, kteří zavalí hlavní směry královské cesty nebo oblast mezi Staroměstským náměstím a Hradem. A projít se pro normálního člověka procházkou, kochat se, odpočinout si je velmi náročné. Vrážíte do turistů, kteří si pořizují selfíčka, zastavují se, mají svůj pohled na svět. Pro místního je to spíš utrpení. Je to samozřejmě velký problém, turisté sice přinášejí peníze, ale na druhou stranu centrum a jednotlivé domy pod tlakem investorů velmi trpí, protože se vše podřizuje cestovnímu ruchu. My jsme se snažili omezit výstavbu hotelů v jednotlivých domech, ovšem investoři si najdou cestu, rekonstruují objekty na byty a pak to celé změní na hotelový dům. A my s tím jako památkáři stejně nic neuděláme. Tohle se dá změnit jenom společnými silami úplně všech zainteresovaných. Turismus nám nevadí, ale je to masová záležitost a bude se muset nějakým způsobem řešit.

Praha by samozřejmě mela preferovat turisty, kteří jsou tady ubytovaní na tři a více dnů. A ti ostatní holt počkají za dveřmi, nedá se nic dělat.

Ono je to dáno životním stylem, protože lidé ztrácí velké množství koníčků. A to, co chtějí, je poznávat svět jako všichni ostatní. Sbírat povrchní zkušenosti. A proto stoupá ta masovost. Lidé bohatnou, a tak cestují. Není to o tom, že by strávili na jednom místě deset dní, ale třeba jenom jeden a hned běží do dalšího města. My jsme dřív trávili tři dny v jednom městě, čtyři v druhém a týden byl pryč. Teď je ten trend úplně jiný. Praha by samozřejmě měla preferovat turisty, kteří jsou tady ubytovaní na tři a více dnů. A ti ostatní holt počkají za dveřmi, nedá se nic dělat. Obecně pro Prahu je vždy lepší, když ten turista tady zůstane déle. A nechá tady i víc peněz.

Existují různé aplikace, které turistům ukazují i zapadlé kouty měst, a ti se díky nim dostávají i na místa, kam se dříve nedostali.

Dobré to je, ale není to moc účinné. Je pravda, že Praha a Český Krumlov má trošku jiné problémy než třeba Litomyšl, Žďár, Telč nebo Brno. Naše centra jsou úplně přehlcená, ale ostatní města turisty vítají. Snaží se je tam udržet déle, protáhnout jim sezónu. Aby nejezdili jenom v létě, ale měli nějaký program i na jaře a na podzim. Když bude mít Praha diferencovanou nabídku, tak je to dobré.

Jiří Skalický (50)

Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. V minulosti pracoval mimo jiné jako kastelán v klášteře Plasy, vedoucí oddělení kultury na středočeském hejtmanství a posléze coby šéf tamního odboru kultury a památkové péče. Poté působil na pozici projektového manažera – vedl obecně prospěšnou společnost, která se věnovala obnově národní kulturní památky Kuks. V roce 2012 zvítězil ve výběrovém řízení na ředitele odboru památkové péče pražského magistrátu. Je rozvedený, má syna a dceru. Ve volném čase rád sportuje, hraje fotbal a volejbal.

Ale představte si, že máte pár dní na to, abyste poznali Paříž. Asi nebudete chodit po alternativních věcech. Záleží na čase a prioritách. Přitom je to zvláštní, svět je plný elektronické komunikace a fotek a stejně ti lidé jdou jenom na to nejvýznamnější a neudělají si čas podívat se i na to nejzajímavější. A i my tady ve středních Čechách máme velké množství zajímavých destinací, lokalit okolo Prahy, zámek Březnice, rezervace na severu Prahy, jako je Nosálov, za Mladou Boleslaví a tak. A tam kdyby se turisté dostali, tak to Praze uleví.

Vy sám rád cestujete?

Určitě. Poznávat, jak to funguje v historických centrech jiných zemí, je jeden z mých koníčků. Pro mě ta dovolená není o tom, že pojedu někam na tři neděle, zůstanu na jedné pláži a neuvidím vůbec nic. Třeba naposledy, když jsem navštívil Indii, tak to bylo tak, že jsme dvě třetiny té dovolené jezdili po památkách UNESCO.

Jak se podle vás chovají lidé k památkám jinde ve světě? Jinak než my?

Určitě. To je ale přesně to, co já vždycky v diskuzi říkám směrem k UNESCO, ať všem měří stejným dílem. Nemůžeme samozřejmě srovnávat naši velmi vyspělou konzervativní péči o kulturní dědictví třeba s tou indickou. A nebudu mluvit o jiných státech například v Africe nebo jinde. Ale na druhou stranu, když se k něčemu přistupuje, tak by se mělo přistupovat k otázce rozhodování o dané kvalitě. A mělo by se k ní přistupovat stejně. To já úplně v UNESCO nevidím. Diskuze probíhá na politické úrovni, daleko víc by měla být ale odborná.

Ale rozdíly jsou tam zajímavé. Kolikrát vás napadne, když vidíte v Indii památky z doby čtyři a půl tisíce let před naším letopočtem, jak vyspělá tam v některých oblastech ve srovnání s Evropou kultura byla a tak dále. A jak se těmi ekonomickými, klimatickými změnami a vlivy ta kultura dostala zase někam jinam. A teď se zase snaží dostat na své výsluní a na určitou úroveň. Když projíždíte tyhle země, tak si říkáte: Když tenkrát stavěli monumenty a tvořili sochy z kamene, tak my jsme teprve pomalu nasazovali pazourek na klacek. A těch vlivů, které ty kultury mění, je v historii strašně moc.