Sociální podnik Přestupní stanice, jinak též Přestupka, se prezentuje mottem "nová šance věcem i lidem". Převedeno do praxe to pak vypadá tak, že v obchodě s knihami a darovaným oblečením z druhé ruky dočasně pracují lidé bez domova. Přestupní stanice, která sídlí na Praze 3 jen pár desítek kroků od Olšanského náměstí, slouží kromě prodeje oblečení taky jako coworkingový prostor s dobrovolným vstupným a komunitní místo, kde se konají pravidelné večeře, blešáky, workshopy a přednášky zaměřené na různá sociální, slow fashion a ekologická témata.
Přestupku založila Eva Dudová, se kterou se známe z místních komunitních akcí. Už při studiích sociálních prací se naštvala na systém a rozhodla se, že bude lidem bez domova pomáhat "jinak". Jednou ji totiž na ulici oslovil pán, který nechtěl ani jídlo, ani peníze, ale práci. Chtěl se zkrátka znovu cítit užitečný. „Mít ze sebe dobrý pocit a kolem sebe lidi, kteří mi důvěřují, je totiž úplně stejně důležité jako mít co jíst a co na sebe,“ říká Eva.
Ptáme se i na dluhy, životní historii, ale jde nám hlavně o to, jak daný člověk komunikuje, jaké má ambice a jestli chápe, že tohle není jenom práce.
A ani tím, že člověku s dluhy a bez domova někdo najde práci, "záchranná mise" nekončí. V okamžiku, kdy totiž takový člověk začne pracovat a pokouší se zařadit zpátky do systému, přitáhne pozornost exekutorů a bez potřebné podpory se opět dostane do bludného kruhu drobných krádeží, drog, alkoholu a je jen otázkou času, než se ocitne znovu na ulici.
Eva proto přišla s konceptem, který nabízí lidem bez domova kromě práce i zázemí, oporu a potřebnou pomoc. Na začátku dubna oslavila Přestupka druhé narozeniny a letos v září by jí měla přibýt pobočka. Za dobu dvou let dala práci a zázemí pěti lidem bez domova po výkonu trestu nebo s drogovou minulostí, kteří se snaží řešit své dluhy, zdravotní potíže, poškozené vztahy a nejisté bydlení. Je pět životů navrácených do normálu málo? Evě prý nejde o kvantitu, ale o kvalitu vztahů a podporující atmosféru, kterou se jí v Přestupce s bývalými bezdomovci i veřejností daří budovat. Eva mi prozradila, jak se Přestupce daří, jak to s ní bylo v zimě nahnuté a jaké jsou plány do budoucna.
Co všechno se vám za ty dva roky fungování podařilo?
My jsme ještě před rokem byli strašně šťastní, když jsme tady v Přestupce vydělali tisícovku denně. A teď? Teď se nám díky podpoře lidí okolo opravdu daří. Dokonce až tak, že si troufáme za pár měsíců otevřít druhou provozovnu, která by se měla víc soustředit třeba na ženské bezdomovectví. Jinak se nám za ty dva roky podařilo dostat z ulice a zaměstnat pět lidí. Čtyři příběhy mají šťastný konec, jen jedna paní to nedala a vrátila se zpátky na ulici. Ale u těch všech ostatních je to úplně zázračný, kam až se dostali. Všichni pracujou a všichni bydlí. Ušli obrovský kus cesty.
Jací byli lidé z ulice, kteří se k vám dostali?
Náš úplně první prodavač byl pan Václav. Vašek byl skvělej v tom, že i když na ulici strávil přes 20 let, k tomu nějaká ta léta ve vězení za krádeže a tak, tak jednoho dne přišel k nám a bylo na něm vidět, že je rozhodnutý, že se na ulici už nikdy nechce vrátit. A že pro to udělá všechno. Kromě práce tady v Přestupce si našel ještě druhou jako hlídač v nemocnici. Tu si drží dodnes, a dokonce už ji má na hlavní pracovní úvazek. No a loni se dokonce oženil.
Už když tady u nás tehdy pracoval, tak potkal na hlaváku Ivanku. A ta jejich milostná story začala tak, že viděl, jak Ivanka před nádražím někomu dává pěstí se slovy: „Nebudeš na mě sahat!“ A Vašek si řekl: „Ha! To je ženská! Tu bych chtěl.“ A začali spolu chodit. Ale bylo to celý hodně divoký. Oba byli v období, že když se napili, tak to byla Itálie.
Jak se z toho dostali?
Po nějaké době se rozešli a bylo to celé opravdu hodně bolestné. No a potom se sešli v době, kdy už ani jeden nepil. A tehdy zjistili, že je jim spolu hrozně krásně, a uvědomili si, jak moc je ten alkohol ovlivňoval. No a představ si, loni jsme jim pomáhali uspořádat svatbu a já jsem šla Vaškovi za svědka.
A byl to strašnej doják. Oni jsou spolu tak šťastný... Vlastně můžu říct, že ten jejich vztah je pro mě inspirující. Nastěhovali se spolu do penzionu, mají to tam moc hezky zařízené, oba dva mají práci. Ivanka sice pracuje v Pragulicu, což není úplně ideální, ale tu práci mají. Oběma dvěma je okolo šedesátky a jsou prostě dokonalí. Je to krásný případ toho, že životní trajektorii můžeš změnit i v tomhle věku.
Václav byl úplně první zaměstnanec, jehož příběh skončil svatbou, prací a bydlením...
Je to tak. Nedlouho po Vaškovi pak přišel Richard. Richard je u nás už rok nebo rok a půl. Nastoupil k nám v době, kdy už dva měsíce chodil na substituční léčbu. Na léčbu pořád dochází a snižuje si dávky, protože se chce od toho všeho úplně odstřihnout. Nechce být žádným způsobem závislý už ani na samotné léčbě. Odešel z azylového domu a nastěhoval se do spolubydlení.
Pracuje tady u nás a k tomu má ještě jednu práci v Dropinu. No a před pár dny získal i práci v Kasárnách Karlín, kde bude dělat hlídače. Richard je prostě naprosto úžasnej. Je tak úžasnej, že my ho jednak nechceme nechat jít, protože je důležitou součástí celého týmu, a druhak to má o to složitější, že tím, jak ještě dochází na léčbu a má záznam v rejstříku, tak pro něj bylo hledání práce strašně náročný. Ale my tady v Přestupce na něho nedáme dopustit a rádi bychom z něj udělali provozního v nové pobočce. Aby tu zůstal a aby byl už napořád přestupkovej.
Takže i tady u vás zažívají zaměstnanci kariérní růst.
Přesně tak. Mají pořád kam postupovat.
A kam přestupovat.
Ano, u nás jde totiž o to, abychom umožnili lidem přesun z ulice někam do vnějšího světa, do nového života. Dále tady máme Markétu, která má teda velký štěstí. Třeba Richard se totiž strašně snaží, ale pořád má smůlu, která ho provází kamkoli se hne. On cokoli udělá, tak je šance padesát na padesát, že to buď bude dobrý, nebo to bude hroznej průšvih. O Richardovi by se dalo vyprávět hodiny. Ale Markéta, která je mimochodem taky na substituční léčbě, protože přestala brát drogy a začala tady teď pracovat, má taky druhou práci a získala sociální byt, ve kterém bydlí sama a který bude mít na dva roky. Takže dva roky bude v pohodě, bude mít nějaké svoje zázemí a platit přiměřenou částku ke svému příjmu.
Když o těch lidech takhle mluvíš, tak je jasné, že si k nim musíte vybudovat vztah. Že by asi pokusy přijmout víc lidí a zkoušet je zařadit do společnosti nefungovaly.
To je složitější. My bychom v aktuální Přestupce ani nemohli mít víc lidí, protože by se sem ani nevešli. Neměli bychom na ně peníze a tak. I proto chceme rozjet další pobočku, abychom mohli dát prostor více lidem. My chceme, aby ti lidé uspěli, aby se mohli rozvíjet a aby v tom, co dělají, našli nějaký smysl.
A jak to je tady s množstvím zájemců z řad lidí bez domova, kteří by stáli o zapojení?
Na jednoho člověka, který tady skutečně nastoupí, připadají další čtyři odmítnutí zájemci. Přemýšlíme nad tím, kdo má větší potřebu se k nám dostat, kdo má třeba míň dluhů a větší šanci je splatit. Ale u těch dluhů jsme si nakonec řekli, že je to stejně k ničemu, že ta dluhová past je pro všechny víceméně stejná, že všichni jsou na tom stejně špatně. Každopádně naše výběrová řízení nikdy neprobíhají jako klasický pohovor. Protože tohle není klasická práce. Ano, ptáme se i na dluhy, životní historii, ale jde nám hlavně o to, jak daný člověk komunikuje, jaké má ambice a jestli chápe, že tohle není jenom práce. Že tady existuje ten komunitní přesah.
Říkala jsi mi, že Václav to tady dokonce nazval svým "druhým srdcem".
To souhlasí. A třeba Richard mi teď říkal, že už zná úplně všechny žižkovský psy. Tady přibližně za patnáct minut půjde kolem Béďa. Béďa jde vždycky na procházku na Parukářku. Potom se támhle proběhne Alenka. To je na tom to krásný: sledovat, jak se tady do toho fakt dokážou zapojit. A je na ně fakt spoleh! Ať se stane cokoli, tak na Richarda se mohu spolehnout. On udělá všechno pro to, aby Přestupka fungovala. A to je nádherný. Opravdu ušel obrovský kus cesty.
Kolik jsou tady lidi schopný si přibližně vydělat za měsíc? A jak často tady jsou?
V Přestupce máme pro veřejnost otevřeno od pondělí do soboty od 12 hodin do osmi do večera. Kromě toho tady pořádáme různé workshopy a vůbec je tady spousta práce s věcmi okolo. Peníze pro zaměstnance se pak odvíjí od toho, kolik dní v týdnu tady jsou a jaký mají typ smlouvy. Mzdy se tak pohybují od hodiny nebo fixního měsíčního platu, minimálně to vychází 100 korun za hodinu. Jenže když k tomu ještě splácí dluhy, tak jim stát zabaví všechno nad 6 500 korun a když jsou vedeni v evidenci úřadu práce, nemohou mít dohodu o provedení práce, protože by je vyloučili a tím by přišli o hmotnou nouzi.
Eva Dudová
Eva Dudová vystudovala sociální práci a nedávno dokončila magisterské studium v oboru řízení sociálních organizací. Před dvěma lety se rozhodla vytvořit prostor, kde by na pár měsíců mohla lidem bez domova snažícím se o návrat do normálního života poskytovat zázemí na místě bez stresu, a usnadnit jim tím přechod do normální práce. A tak vznikla Přestupní stanice. A brzy by se měla otevřít druhá. Aktuální dění, workshopy, akce, přednášky a úspěchy zaměstnanců Přestupky můžete sledovat na jejich facebookové stránce, a pokud budete mít doma nepotřebné oblečení, doplňky, boty nebo knihy, určitě se s nimi v Přestupce na Praze 3, v ulici Chelčického 17 zastavte. Bude tam na vás čekat příjemná atmosféra a za kasou člověk, kterému Přestupka změnila život.
To je povinné minimum, které člověku musí zůstat. Z toho pak musí platit nájem a všechno ostatní. Ale to už se dostáváme k exekucím a obchodu s chudobou. A dostat se z toho ven, to je zapeklitej proces. Když pak nabízíme jiné formy smluvního vztahu, tak musíme třeba skoro jednou tolik odvést na daních. A to pak začíná jít do tuhého.
To se přihodilo letos v zimě, ne? Že to s Přestupkou vypadalo bledě.
Ano, to bylo hrozný, upřímně už jsme si mysleli, že zavřeme. Ale spustili jsme kampaň na Darujme.cz, která mimochodem pořád běží, a lidi nás podrželi. Přispěli nám, a my díky tomu přežili zimu.
A teď už přitom chystáte Přestupku číslo dvě...
Teď jsme ve fázi, kdy hledáme místo, nějaký větší prostor a pracujeme na tom, abychom začali crowdfundingovou kampaň na Hithitu stejně jako u první Přestupky. Ta idea je, že někdy v srpnu nám dojede Hithit a my bychom v září otevřeli. Tentokrát bychom chtěli přijít s mnohem širší nabídkou věcí a udělat to fakt hezký. Abychom trochu změnili představu, že sekáče jsou špinavé a takové zanedbané. Naše věci budou levné, moderní a bude to vždy to, co se aktuálně nosí. A byli bychom hrozně rádi, kdyby se lidi z mainstreamu pomalinku dokázali přesunout k tomu, aby přemýšleli nad tím, co nakupujou, jestli to vážně potřebujou a koho svými penězi podporujou.
Co by v novém prostoru ještě mělo být jinak?
Měla by tam být i větší komunitní kuchyňka nebo spíš kavárna, ale v komunitním slova smyslu, asi tak, že si tam člověk za dobrovolný příspěvek sám udělá kafe nebo čaj. Bude tam velká knihovna, chill out zóna... A taky paní bez domova, která dokáže cokoli na počkání přešít. Bude to vlastně spočívat i v tom, že když tam nakoupíš, budeš mít ze sebe dobrý pocit, že jsi neudělala nějaký rychlý nezodpovědný rozhodnutí, ale šla jsi někam, kde jsi součástí něčeho většího a přitom místního, blízkýho. Hned totiž vidíš, komu ty peníze půjdou. Ty peníze nemusí cestovat stovky tisíc kilometrů na konec světa. Ale k lidem pár metrů od tebe. Víš, že Richard z toho dostane svůj plat. A víš, kdo je Richard...
Zkrátka razíme názor, že každý nese odpovědnost za to, co se v naší společnosti děje. A že každý má zároveň obrovskou sílu to změnit. Ať už se na to cítí nebo ne. Spousta lidí si říká: „Vždyť já jsem jenom jeden bezvýznamný člověk, jak já tady můžu něco změnit?“ Jenže když tohle nastavení překoná tisíc lidí a začnou nakupovat například v Přestupce, tak za chvíli bude Přestupek třeba pět a díky nim pak budeme další lidi z ulice integrovat zpátky do většinové společnosti.
Reklama
foto: Michaela Cásková, zdroj: Přestupní stanice