Spolu s Botičem ztrácíme i poetiku pražské periferie, říká filmař Josef Císařovský

Dokumentarista Jiří Lehovec zmapoval v roce 1935 sérií fotografií tok asi nejznámějšího pražského potoka, a vytvořil tak fotoscénář s názvem „Botič, potok chudých”. Ten se stal i jakousi dokumentární sondou do života lidí kolem něj. Od té doby část toku Botiče pohltila Hostivařská přehrada, další pak byla v několika úsecích svedena do podzemí. Potok tak ztratil během necelého století všechny své původní sociálně-hospodářské funkce.

Jeho dnešní podobu s tou, kterou zachytil Jiří Lehovec, nyní srovnává v dokumentu Obrazy pražské periferie Lehovcův žák, dokumentarista Josef Císařovský. Prostřednictvím fotografií Josefa Sudka, obrazů Kamila Lhotáka, pasáží z deníku Pavla Juráčka a hlavně prostřednictvím místních lidí přibližuje poezii zmizelé pražské periferie a její proměnu v dehumanizovanou industriální zónu.

Proč Botič, není snad v dnešní akční době nějaké atraktivnější téma?

Není. Nepracuji jako digitál. Pracuji analogově. Botič je jako my. Buď jsme schopni se čistit jako meandrující potok, nebo se staneme stokou zasviněnou jako celá naše civilizace.

Josef Císařovský v akci. Jeho film můžete vidět koncem června na ČT art

Není to zbytečně černý pohled na svět?

Není. Jsem v podstatě optimista. Mám pět vnoučat a chtěl bych, aby se radovala ze světa jako já za svého dětství. Ze světa ale mizí motýli, které jsem chytal jako malý kluk, a hvozdík kartouzek, který proti nitrofilním plevelům nemá šanci. Krásu je potřeba bránit. Ze světa jí mizí stále víc a každá přicházející generace bere ochuzenou přírodu jako normu.

Jak to souvisí s Botičem?

Můj bývalý pedagog na FAMU, režisér Jiří Lehovec, nafotil v roce 1935 cestu kolem Botiče. Vznikl úžasný fotoscénář malých černobílých obrázků, které zachytily celou jeho pouť. Už v té době si všiml jedné pozoruhodné proměny. Kde lidé nechali Botič, ať si teče, kudy chce, tak tam to žilo, chlapi hráli u břehu na harmoniku, kluci lovili raky, holky se koupaly v písečných tůních. Asi od poloviny toku Botiče, někde na začátku Michle, koryto Botiče za první republiky vybetonovali.

Nad tokem Botiče u divadla Na Fidlovačce jsem poprvé v životě viděl ledňáčka. Prolétl dokonce před kamerou, takže máme asi na třech frejmech máznutou duhovou šmouhu.

Odtamtud se z něj stala mrtvá zóna, na břehu už nikdo nesedí, babky neperou pórek, místo hus a koní rámusí vlaky a tramvaje. Naše doba tuhle proměnu završila. Na mnoha kilometrech toku je Botič zabetonován do podzemí. Překáží vlakovému seřadišti Praha-jih a okolní industriální zóně. Z meandrujícího potoka se stala ponorná stoka. Pokusili jsme se rekonstruovat cestu Jiřího Lehovce kolem Botiče po 80 letech a zjistili jsme, že na mnoha místech Lehovec procházel dnes už neexistující krajinou.

Narazil jste při natáčení vůbec na něco pozitivního?

Tak jednak se z Lehovcova Botiče – potoka chudých, stal Botič – potok bohatých. Vyrostla tu místy i příjemná místa na bydlení, prvorepublikové chatrče a boudy zmizely, nahradila je moderní výstavba. A navíc, Botičem už protéká čistá voda. Například z temnoty tunelu pod Vyšehradem se vynořil alternativec s čelovkou na hlavě a vedl zelené kolo. Ptal jsem se ho, kam tudy tou cestou... Pravil, že se tu živí lovem ryb. A některé pasáže pod Hostivařskou přehradou nebo na Zahradním Městě silně připomínají původní vzhled meandrujícího Botiče.

Okolí Botiče ještě pořád periferií zavání, i když tady se nacházíme v Nuslích

A ta nejlepší zpráva nakonec. Nad tokem Botiče u divadla Na Fidlovačce jsem poprvé v životě viděl ledňáčka. Prolétl dokonce před kamerou, takže máme asi na třech frejmech máznutou duhovou šmouhu.

Čím vás Botič po třech letech natáčení obohatil?

Z pátrání po zmizelé krajině Jiřího Lehovce se projekt rozrostl v zamyšlení, proč periferie přitahovala několik generací českých malířů, básníků, fotografů a filmařů. Proč se fotograf Josef Sudek tak rád toulal po pražské periferii, proč jí Pavel Juráček vyznával lásku ve svých denících, proč Kamil Lhoták tak rád maloval dřevěné ohrady a boudy...

Tak tedy proč?

Periferie je naše podobenství. Pod hostivařskou hrází jsme našli tunel, který vrací váš hlas podivně proměněný. V našem filmu do něj autorka hudby křičí slova své písně o periferii: „Ty stránky jsem vytrhla sama!" Dnešní periferie ukazuje ten posun.

Josef Císařovský (1952)

Vystudoval FAMU, obor režie dokumentární tvorby (1977). Po absolvování pracoval jako kovář a prodavač vína. V letech 1979-81 působil jako externí scenárista a režisér v Československé televizi. Od roku 1984 byl scenáristou a režisérem Krátkého filmu Praha. Od 90. let spolupracuje s Českou televizí, pro kterou natočil bezmála třicítku dokumentárních filmů. Dokument Obrazy pražské periferie vysílá ČT art ve středu 26. června ve 21.45, první repríza bude k vidění na ČT art v pátek 28. června v 00.40. (zdroj: ČT)

Jsou tu hypermarkety, překladiště, benzínové pumpy, sklady, fastfoody... Prostě zažívací a vyměšovací trakt současné civilizace. Obraz člověka jednostranně orientovaného na materiální konzum. Kouzlo tehdejší periferie vyprchalo.

Jak to můžete vědět? Třeba se ještě najde...

Vím to, protože jsem ve Strašnicích, což byl ještě v 50. letech konec Prahy, zažil klukovskou éru dřevěných cívek na kabely, prkenných ohrad, asfaltových sudů. To byla ta nejlepší možná surovina dětských her. Už tenkrát jsem lezl se zatajeným dechem do betonového potrubí strašnického potoka svedeného pod zem. Vida, jak si místa uchovávají genia loci. Dnes je na místě vypuštěného rybníka u Staré školy skvělý Vodní svět, asi nejlepší v Praze. Ale jo, jsem v zásadě optimista.