Stál kdysi na Staroměstském náměstí sloup. Dílo barokní s pannou Marií, věc katolická. Po vzniku republiky dav sloup strhl, protože náš program byl „Tábor, ne Řím“, a umění doby pobělohorské by asi citlivým českým duším příliš připomínalo úpění pod Rakouskem. I když se to dalo vydržet, říkal Cimrman.
Minulý týden se na místě mariánského sloupu objevili lidé, kteří ho chtějí obnovit. Byl kolem toho nějaký policejně-úřední zákrok, ale ten zamezil konkrétní činnosti, nikoli myšlence ten sloup znova postavit.
Mnohý měšťan by byl pobouřen, husita by si doma řemdich vycídil, kdyby se zase táhlo na kněžoury, ale Praha by to přežila.
Umění na veřejná místa patří. A není ho nikdy dost. Pokud vycházíme z této úvahy, ten sloup by Staroměstskému náměstí slušel. Jestli tady někdo chce vést diskuse o rekatolizaci a oslavě vítězství Habsburků, nechť se zklidní.
Mariánského sloupu se zatím nedočkáme. V roce 1918 byl stržen chlapci ze Žižkova, kteří tak projevili hrdinný odpor proti Habsburkům
Poslední, co potřebujeme, jsou debaty o husitech a zlé katolické církvi. Zájemci se mohou začíst do knih historika Josefa Pekaře a možná se na tu bělohorskou porážku budou dívat jinak.
Národ dvojího lidu
Ale to není podstatné. Důležité je, že mariánský sloup nemá být diskusí o minulosti, ale o naší budoucnosti. Prahu nelze přece definovat jako město husitské či katolické. Dnes v něm žijí většinou ateisté, ale svoje neznabožské životy prožívají pod kupolemi a věžemi kostelů. Kostelů ne jedné víry. Může-li být na náměstí socha kazatele, reformátora, proč by nemohla vedle stát socha s pannou Marií? Zvykněme si, že jsme byli a asi stále budeme národem dvojího lidu. Nebojme se té rozporuplnosti. Nenaslouchejme amatérským vykladačům dějin a naopak svěřme prostor umělcům. A těšme se, že jejich díla nás budou provokovat, snad i rozčilovat, ale jistě nás nenechají chladnými. Naštěstí.
Budeme umělecká díla do veřejného prostoru umisťovat, nebo nám místo nich postačí cedulky, že zde cosi stálo?
Kdybych měl nějaký vliv na rekonstrukci mariánského sloupu, nestavěl bych jeho repliku, ale zadal bych zakázku lidem mladým, aby postavili "sloup nový". Třeba (pravděpodobně) by to nakonec vůbec nebyl sloup. Mnohý měšťan by byl pobouřen, husita by si doma řemdich vycídil, kdyby se zase táhlo na kněžoury, ale Praha by to přežila. Neb je to město postavené na pestrosti, zvyklé si poradit s růzností a zvláštností jinačího druhu, než je poděkování panně Marii.
Kdyby konšelé hlavního města republiky byli přemýšliví a moderní, pak by využili příležitosti k postavení uměleckého díla na náměstí a nehledali by důvody, proč něco nestavět. Debata kolem mariánského sloupu není diskusí o naší minulosti. Jde v ní o jednoduchou věc: zda budeme umělecká díla do veřejného prostoru umisťovat, či zda místo nich nám postačí cedulky, že zde cosi stálo. Chce to více odvahy a méně tajných hlasování, páni konšelé. Postavte tam ten sloup. Kdyby se nakonec jako nemoderní architektura nelíbil, tak se budou mít aspoň panda s medvědem na Staromáku o co opřít.