Ostrá tužka Karla Křivana: Proč je město plné zábradlí, ohrad a omezení

Před pár lety jsem byl v Etiopii. Vzpomínám si na návštěvu vodopádů Modrého Nilu. Šlo nás tam asi šest turistů s místním průvodcem. Nikde žádná zábradlí, žádná varování, že voda je mokrá nebo že ze stráně můžeme spadnout. Mohli jste se potulovat, kde jste chtěli. A také jste mohli spadnout. Proč byste to ale dělali, že? V řece pod vodopády napájeli etiopští kluci dobytek. Evropan měl jakýsi pocit zbytku divokosti Afriky a mohl si zapřemýšlet i o budoucnosti. Tady bude za pár let view point, kamínky vystlané cestičky, všude zábradlí, cedule „danger“ a pod stříkající vodopády se nebude nikdo moc přiblížit, neb to je nebezpečné. Byl jsem rád, že tomu zatím tak není, že ještě někde mohu být sám zodpovědný za svoje kroky a že zde lesní cesta nevypadá jako dětské dopravní hřiště.

Na ten zážitek jsem si vzpomněl na výstavě Cityblok. Také podle mě znáte ve svém okolí tramvajové zastávky, jejichž ostrůvky spíše připomínají ohradu pro dobytek se dvěma výpustěmi. Jednak je to nepříjemné a jednak tam lidé do sebe vráží, když se jedni snaží dostat do tramvaje a druzí z ohrady pryč.

Prostě to tam flákneme gotika negotika, baroko nebaroko. Přitom by stačilo dát za úkol návrh betonových zátarasů třeba umělecké škole.

Trochu jiným příkladem omezení jsou bezpečnostní betonové zátarasy v centru, třeba na Staroměstském náměstí. Město, které by dbalo svého vzhledu, by nepoložilo něco tak odporného a nevkusného do svého centra. Ty kusy betonu říkají, je nám úplně jedno, v čem žijeme, nezáleží nám na tom, jak to u nás vypadá. Prostě to tam flákneme gotika negotika, baroko nebaroko. Přitom by stačilo dát za úkol třeba umělecké škole, aby navrhla zátarasy účinné, ale k městu a lidem ladící.

Zabarikádovaný vládce Hradu

Mě osobně ale nejvíce irituje zábrana největší, nejviditelnější a člověka, občana nejvíce ponižující: omezení přístupu na Pražský hrad. Bývalé sídlo králů s katedrálou je srdcem země. Země republikánské, občanské a svobodné. Současný vládce Hradu situaci postavil na hlavu. Ne my jemu, ale on nám propůjčuje prostor, kde pracuje.

Do areálu Pražského hradu projdete jedině s dětským kočárkem bez výbušnin

Nemůžete se jít volně projít místy nejsvatějšími ani si jen zkrátit cestu nebo se jen tak projít. Bojí-li se pracovník na Hradě o svoji bezpečnost, nechť svoji kancelář přestěhuje třeba na Úřad vlády. Tam se návštěvník bez problémů a bez kontrol dostane do budovy a až uvnitř na recepci ho čeká první bezpečnostní rám.

Zvolíme-li opatrnost místo odvahy, pak to neskončí jen zbytečnými zábradlími.

Zbytečných omezení je v Praze víc. Je tak nějak projevem doby, že méně věříme osobnímu úsudku jednotlivce a více moudrosti úřadu, který ví nejlépe, kudy smíte a kudy nesmíte jít či jet. Konšelé se snaží lidi chránit před nimi samotnými. Přestaneme-li sami nést odpovědnost za vlastní rozhodnutí, zvolíme-li opatrnost místo odvahy, pak to neskončí jen zbytečnými zábradlími. Ta jsou jen viditelnými symboly posunu ve společnosti. Posunům od svobody k ohradám.