Mnohé zlobí, že nemohou ve všech stanicích metra telefonovat. Protože tam není signál. Prý zaostalost a tak. Jasně, důležitý hovor, jeden si to šine po schodech dolů, navíc se v těchto vedrech těší na chládek. A najednou mu signál vypadne. To zamrzí. Bude muset volat znova asi tak za dvacet minut... No, přiznejme si, že málokdo z nás vykonává tak důležitou práci, aby se bez okamžitého telefonního spojení stalo něco zásadního. Nestane, možná by to chtělo lépe si naplánovat svůj pracovní den. Ale to je jiné téma.
Od jásání nad možností telefonování v metru mě odrazuje zkušenost s telefonujícími cestujícími v tramvaji. Pořád nějak odděluji soukromí od práce a od veřejného prostoru. Co říkám a dělám doma, nemusí někoho zajímat v práci, natož na veřejnosti. Tak to tam nedělám a neříkám. Třeba nevlezu do tramvaje a každému nevyprávím, proč jsem se nepohodl s klientem či pohádal s rodinným příslušníkem. Ale připadám si s tímto ohledem na situaci a prostor v menšině.
Paní jakoby se tím „zvednutím“ telefonu ocitla ve svém obýváku a spokojeně a nahlas řeší své každodenní starosti.
Miluji, když si v tramvaji čtu, paní sedící pode mnou (z toho plyne, že při tom čtení stojím) zazvoní telefon, většinou nějakou melodií z filmu jejího mládí a ona nic... Dál zírá před sebe, patrně přemýšlí, jak má zareagovat. Nakonec telefon začne hledat v kabelce, najde, zvedne a začne hovořit: „Ahojky, Evčo, špatně tě slyším...“ zvýší hlas a já mám možnost cestou z ípáku na Anděl vyslechnout spoustu rodinných příhod.
Telefonuji, tudíž jsem důležitý
Paní jakoby se tím „zvednutím“ telefonu ocitla ve svém obýváku a spokojeně a nahlas řeší své každodenní starosti. To je ovšem ještě ta z lepších variant telefonujícího spolucestujícího neb takové štěbetání bývá aspoň zábavné či si ho do humorného příběhu můžete rovnou převádět, a cvičit si tak svůj literární talent.
No a teď si představte to narvané metro a ty telefonující telefonistky a telefonisty. Proto nemám úplně radost z toho pokrytí signálem.
Horší je, pokud je telefonujícím v MHD mladý muž, který musí dát najevo, jak je důležitý. „Dobrý den, paní starostko, o celém případu jsem přemýšlel celou noc a navrhuji změny v paragrafu osm a devět...“ vytrhl mě onehdá z četby poslední knihy Kotlety jistě úspěšný chlapík v bleděmodrém obleku stojící hned za mnou. Padla jména hejtmanů, právníků, ministrů, v hovoru se to hemžilo miliony, odstavci, riziky a úvahami. Kámo, s těmahle stykama ani nemáš na kancelář, řekl jsem si samozřejmě zbaběle jen pro sebe, načež důležitý muž několikaminutový rozhovor ukončil slovy: „Zavolám z kavárny, zde nemohu mluvit.“ Z tebe budou mít ostatní hosté v té kavárně radost...
Muž-vládce
Ale úplně nejnesnesitelnějším tramvajovým telefonistou bývá muž-vládce. „Co je,“ zařve hned do telefonu. Zatímco důležití mladíci chtějí dát svou důležitost při telefonování najevo tím, že už jim taky někdo telefonuje, muž-vládce, většinou padesátník, na okolí kašle. Spustí do telefonu bandurskou a sepsuje manželku nebo zákazníka, který na něj marně čeká, ale on se zdržel jinde, což je přeci logické a každému jasné. Každému v naší tramvaji aspoň už ano.
No a teď si představte to narvané metro a ty telefonující telefonistky a telefonisty. Proto nemám úplně radost z toho pokrytí signálem. I když samozřejmě, když vám přeruší důležitý hovor s klientem na jezdících schodech, je to otrava. Musíte mu zavolat za patnáct minut znova. Žijeme v náročné době...
Reklama
foto: Profimedia
