Přijeli komisaři z UNESCO a pohrozili, že vyjmou historické centrum města ze seznamu své organizace. Nevím, proč mě napadl Chlestakov, úředník z Petrohradu z Gogolova Revizora. Ale tihle byli asi praví a Praha má problém. Nebo nemá?
O UNESCO jistě nejde v první řadě. Je pěkné, když si někdo ve světě všiml, že jsme světové dědictví, ale co to vlastně znamená? Zakonzervovat jeden pohled, opevnit ten turistický skanzen, jednoduše z toho dědictví udělat kulisu pro selfie lidí, kteří vidí most, hrad a kostel, ale netuší nic o smyslu těch staveb?
Komu kradou duši
Zítra budou ti selfíčkáři zase křepčit před jinou budovou, pokusí se zaměřit alespoň na pár vteřin svou pozornost zase s jiným pozadím. Ani o to pozadí jim nejde, jde o srdíčka pod fotkou „autorů“. Začínám chápat, proč se indiáni nechtěli nechat fotografovat s odůvodněním, že jim to krade duši. Vy někde na těch turistických selfíčkách vnímáte duši Prahy? Instaturisté mi připomínají radující se jepice ze hry bratří Čapků nazvané příznačně Ze života hmyzu.
Měli bychom si tedy říct, zda jsme v první řadě turistická atrakce, která ve prospěch zájezdů vyklidila nejmagičtější místa Prahy, nebo jsme místo k životu.
Ale to je divadelní hra s poselstvím, sdělením, myšlenkou. To dnes nikdo nechce. Umím se vyfotit, tedy jsem. Proč za tím vším hledat ještě něco složitého, jiného, hlubšího, náročnějšího. Vždyť život je tak jednoduše krásný, když se ho zbavím a umístím do smartphonu.
Pokrokoví revizoři
Chci tím říct, že kulturní dědictví města bychom neměli chránit kvůli světovým revizorům, ale měli bychom ho rozvíjet kvůli sobě. Udělali jsme z tajemné, mnohovrstevné, představivost nabíjející atmosféry města plochou, omyvatelnou reklamní ceduli. Ještě k tomu nevkusnou a nekvalitní. Dovolili by tehdejší imaginární revizoři postavit katedrálu gotickou na místě kostela románského? Nebo trvali na tom, že Praha musí zůstat románská a ty gotické výškové nápady by jen kazily její pěkný domácký přemyslovský dojem?
Ti, díky nimž jsme se jako město do světového dědictví UNESCO dostali, budovali město s přesahem tam, kam se my ani neodvažujeme myslet. A my jsme z toho udělali muzeum.
Neříkám, že máme něco dělat s panoramatem. Myslím si, že město je místo k něčemu sloužící. A měli bychom si tedy říct, zda jsme v první řadě turistická atrakce, která ve prospěch zájezdů vyklidila nejmagičtější místa Prahy, nebo jsme místo k životu. K životu, ke kterému patří divadla i šantány, podniky denní i noční, byznys i sport, výstavní síně i hotely. Ale především ulice s domy, kde bydlí lidé, ne jepice.
Využijme kritiku revizorů ze světové organizace k zamyšlení se nad tím, jakou Prahu chceme mít. Ti, díky nimž jsme se jako město do světového dědictví UNESCO dostali, budovali město s přesahem tam, kam se my ani neodvažujeme myslet. A my jsme z toho udělali muzeum. Exponáty dali pěkně do vitrín a vybíráme vstupné. Je rozdíl, když dítě drží plyšáka v ruce a když je plyšák na poličce s tím, že si ho možná někdy ještě dítě všimne. Podobný rozdíl je mezi městem-atrakcí a městem skutečným. Nedělejme město pro žádné revizory. Zvlášť když někteří z nich mají možná k navštívenému městu vztah asi jako ten Chlestakov.
Reklama
foto: Shutterstock