Praha v současnosti projednává nový Metropolitní plán. Změny jsou dvojího druhu. Nový Metropolitní plán je výrazně přehlednější a díky tomu, že je připravován také v elektronické podobě, budou se v něm daleko lépe dohledávat změny. A obsahuje i změny systémové. Plán definuje jednotlivé lokality a způsob jejich využití, stanovuje výškovou regulaci, kterou Praha prozatím neměla, nebo třeba určuje míru povoleného zatížení plochy. Tedy například to, kolik bytů může být na území o určité výměře, což je důležité zejména s ohledem na dlouhodobé plány zastavit růst města do šířky a soustředit se na budování města krátkých vzdáleností.
Změny samozřejmě také reflektují vývoj. Současný územní plán je dědictvím devadesátých let, metropole samotná a způsob jejího řízení se od té doby výrazně proměnily. „Současný pražský územní plán je takový schopný senior, který už má obě endoprotézy, pravděpodobně transplantované ledviny a srdeční bypass,“ říká Petr Hlaváček, první náměstek primátora a bývalý šéf IPR.
Proč se vlastně ještě dělají změny v současném územním plánu, když už se jedná o tom novém?
Protože bez těchto změn není stávající plán schopen existovat. My ho prostě potřebujeme udržet při životě. Není to ideál, ale my máme toho našeho dědečka rádi, tak mu tu další endoprotézu prostě uděláme.
Co se tedy v současném územním plánu změní?
Jedná se o výrazné zjednodušení celého procesu. Zavedli jsme standardizované pojmenování změn. Díky novému označení dokážete snadno poznat, o jaký druh změny se jedná. Dříve v tom byl neuvěřitelný zmatek. Projednali jsme 502 změn, celkem 217 jsme poslali dál, 282 jsme zastavili a tři přerušili k debatě a k doplnění.
Spousta změn také ležela dlouho „v šuplíku“…
Ano, a buď se vyřešily samy, nebo se přežily. Anebo se prostě někdo bál je schválit, protože byly kontroverzní.
Co vás vlastně k těmto změnám vedlo?
Veřejný zájem. Máme plochy s výrobními kapacitami z devatenáctého století, kde nemůžeme díky současnému nastavení územního plánu umístit byty. A právě byty přitom akutně potřebujeme. Soukromý sektor je ochoten stavět a naším úkolem je tu změnu procesovat a výstavbu umožnit.
Bez masivních investic do železniční dopravy a do metra nedokážeme lidi motivovat, aby vystoupili z aut do kvalitní veřejné dopravy.
A pak je velké množství velmi partikulárních změn – někdo si třeba chce k rodinnému domku přistavět garáž a v době, kdy se dělal územní plán, tak nebyl v republice a na jeho parcele je nějaký prvek, který tomu brání. Jsou to nápravy historických nespravedlností. Navíc těmi úpravami ušetříme úředníkům obrovské množství práce, protože díky kategorizaci změn se ve spisech daleko lépe vyznají.
Jak konkrétně?
Nejdůležitějším prvkem jsou takzvané krycí vesty. To jsou takové rodné listy, které se založí úplně navrch spisu a jsou v nich shrnuty všechny základní informace. Spis totiž může mít několik desítek stran, k tomu máte mapové přílohy a podobně. Pokud byste to chtěl zkoumat slovo od slova, možná byste se na to vykašlal. S krycí vestou máte informace přehledným způsobem shrnuty tak, že si uděláte velmi rychle představu, o jakou změnu se jedná.
Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi současně platným územním plánem a Metropolitním plánem, na kterém teď pracuje IPR?
Ten současný územní plán je jako děda na vozíku, který potřeboval zachránit. Metropolitní je jinoch, který se připravuje na maturitu a prochází různými testy. Jde například o veřejné projednávání.
V současné době ale už není možné vznášet k novému Metropolitnímu plánu připomínky. Proč?
Protože ty připomínky potřebujeme vyhodnotit a zapracovat, aby Metropolitní plán mohl jít do veřejného projednání a mohl platit. Kdybychom si nedali tvrdou stopku, procesovali bychom ty změny pořád. Městské části definovaly svůj veřejný zájem a podaly podněty, se kterými se my teď na jaře musíme vypořádat, aby to vůbec mělo smysl dělat, abychom mohli říct: starý pán (či plán) je senior připravený na exit a na scénu můžeme přivést právě toho agilního jinocha.
Současný šéf IPR Ondřej Boháč v rozhovoru pro Flowee řekl, že by soukromé projekty neměly ve frekventovaném veřejném prostoru dominovat. Přitom soukromé projekty budou alespoň v roce 2020 výrazně podobu metropole ovlivňovat.
Moje tchyně říká, že architektura a urbanismus jsou o míře a proporcích. Město je živý organismus a ten nejlíp funguje, když ty jednotlivé věci jsou v řádných proporcích a vztazích. Je zřejmé, že ve městě nemohou být pouze veřejné budovy, a zároveň je zřejmé, že soukromé budovy mají mít typický městský charakter.
Město má být v procesu tvorby veřejného prostoru aktivnější než dříve, my třeba chystáme institut městského developera. Chceme totiž umět zpracovávat území ve vlastnictví města. Nové instituci ale bude nějakou dobu trvat, než nějaký produkt nebo projekt představí. A město je v tuto chvíli stavěno především soukromými penězi. Přitom veřejnou a soukromou zástavbu je potřeba chápat ve vzájemném respektu, jedná se o dvě rovnocenné složky.
V současné době se připravuje nový stavební zákon, který má mimo jiné snížit množství stavebních úřadů v Praze…
Záměr Ministerstva pro místní rozvoj je schválit tento zákon do konce volebního období. V současné době je v Praze padesát sedm městských částí a k tomu dvaadvacet správních obvodů – to jsou ty takzvané velké městské části. Uvedu příklad: Je Praha 7, potom Troja, což je malá městská část. A ta má stavební úřad a další odbory na Praze 7. Když žádáte o stavební povolení v Troji, tak to podáváte na Praze 7. Čili je padesát sedm městských částí a dvaadvacet velkých správních obvodů, které mají svůj stavební úřad. V návrhu je jen deset správních obvodů.
Proč je ještě nový stavební zákon tolik potřeba?
Návrh nového stavebního zákona reaguje na složitou situaci, kdy se moc nedaří vydávat stavební povolení ani věci ve veřejném zájmu, jako jsou komunikace nebo vysokorychlostní tratě. V Praze a samozřejmě nejenom tady enormně stoupají požadavky na množství bytů. Stát hledá cestu, jak stavební řízení zrychlit, a přichází s tezí, že povolování bude úplně mimo přenesenou působnost státu a přímo v rukou samospráv.
Praha je specifické město a přijde mi vlastně úplně logické, že bychom měli mít vlastní a unikátní mobiliář, říká Petr Hlaváček
V Mnichově například probíhá územní plánování uvnitř městské samosprávy. U nás platí přenesená působnost státní správy, což znamená, že úředníci města zastupují de facto stát. A stát teď přichází s teorií, že územní plánování bude soustředěno pouze do územních celků s rozšířenou působností. Samospráva se pak logicky obává ztráty autority, navíc samospráva vytváří na úředníky přirozený tlak. Na druhou stranu je potřeba říct, že v oněch územních celcích už dnes fungují katastrální nebo finanční úřady.
My za Prahu a i ostatní města, se kterými komunikujeme, velmi důrazně říkáme, že územní plánování není možno ze samosprávy vyčlenit. Není to čistá úředničina, není to jen o stavebně-technickém procesu a povolení. Územní plánování má charakter společenské dohody a dialogu, jehož je samospráva přirozeným nositelem. Jsem přesvědčen, že úprava je potřeba, protože stávající stav je příliš komplikovaný a složitý, ale obávám se, jestli to bude fungovat.
IPR představil koncem loňského roku novou podobu městského mobiliáře. Jak se vám líbí?
Všechny jeho součásti, lavičky, koše, zastávky, i ostatní prvky – to všechno mi přijde moc prima. Praha je specifické město a přijde mi vlastně úplně logické, že bychom měli mít vlastní a unikátní mobiliář. Je to ale složitý případ… Existuje sice starší smlouva s JCDecaux o pronájmu některých částí mobiliáře, ale zároveň třeba laviček a košů je tady neuvěřitelné množství typů od různých provozovatelů. Já nejsem proti bohatosti prostředí, ale tohle je bohapustý svinčík.
Konec současné smlouvy provázejí ovšem komplikace.
Ano, Praha se musí rozhodnout, jestli starost o vybudování, údržbu a správu mobiliáře i reklam na něm někomu přenechá jako celek, nebo jestli si mobiliář vybuduje sama a na základě koncese pak pronajme některé z firem reklamní prostor. O tom se teď velmi intenzivně debatuje. Cílem je kultivovat veřejný prostor, proto jsme přiměřeně redukovali reklamní plochy a snažíme se snižovat reklamní smog.
Vy jste začínal jako svobodomyslný architekt s hlavou plnou představ o tom, jak proměníte Prahu. Pak jste se coby šéf IPR dostával do konfrontace s politiky, nyní jste jedním z nich a ve vašich rukou leží možnost věci měnit. Daří se vám to?
Musím říct, že mě stále baví tvůrčí proces, a těším se, že se k němu jednou vrátím. Jen jsem měl pocit, že Praze můžu v jiné roli pomoci víc. Česká republika má vzhledem k počtu obyvatel nepřiměřeně velké množství obcí, konkrétně nějakých 6 600, Praha má sedmapadesát městských částí, což znamená, že komunálních politiků je u nás poměrně řádově daleko více než třeba v Německu.
Petr Hlaváček
Architekt a urbanista. Narodil se ve Zlíně, absolvoval fakultu architektury ČVUT v Praze. V letech 2010 až 2015 působil jako proděkan pro rozvoj Fakulty architektury ČVUT, v letech 2015 až 2016 byl ředitelem Institutu plánování a rozvoje Hl. města Prahy (IPR). V současné době je 1. náměstkem primátora hl. m. Prahy. Se svojí ženou vedou ateliér Headhand architekti.
Komunální politika tedy vyžaduje v Česku velké množství lidí a je tam opravdu velmi potřeba těch, kteří rozumí své profesi, ať už se jedná o architekty, urbanisty nebo ekonomy. Parlamentní politika je o idejích, v komunální politice si s ideovým pozadím nevystačíte. Teď se snažíme dělat naši práci co nejlépe a snažíme se najít konsenzus napříč stranami a Praze pomoci. A až přijde čas, tak se k projektování zase hrozně rád vrátím.
Kdybyste měl jedno přání a mohl ho pro Prahu obratem splnit, co by to bylo?
Naší největší zodpovědností je zajistit lidem rozumné bydlení a kvalitní veřejný prostor. A bez masivních investic do železniční dopravy a do metra nedokážeme lidi motivovat, aby vystoupili z aut do kvalitní veřejné dopravy, takže se nevysekáme z toho, v čem žijeme teď. Na jednu stranu máme velmi hustou železniční síť, což je dědictvím Rakouska-Uherska, ale z historických důvodů nemáme příměstské vlaky odděleny od hlavní železniční sítě.
Takže nám po stejných kolejích jezdí rychlíky, pomalíky, nákladní vlaky… A k diverzitě dochází velmi pomalu. Proto jsou také důležité projekty jako propojení Kladna s centrem Prahy nebo trasa metra D, aby se bydlení a veřejný prostor organicky propojily. Kdybychom měli komplexní dopravní infrastrukturu, včetně dokončení obou městských okruhů, tak by se nám stavělo mnohem snadněji.
Reklama
foto: Autor, zdroj: Petr Hlaváček (Praha.eu)
