Seděl jsem onehdy v jednom známém pražském lokále a koukal, jak se život pomalu vrací k rituálům před covidem. Hospoda byla už tak alespoň ze třetiny plná turistů, kteří si objednávali česká jídla. Zvláště asijští návštěvníci jeli variantu, na jakou jsou zvyklí z domova. Objednali si každý jiné jídlo, položili si je doprostřed stolu a každý si bral od každého trošku. Takže si ke svíčkové přidali kus smažáku, zelí od vepřového, tlačenku, doplnili to křenem od variace párků a tatarkou z hranolek. S knedlíky si nevěděli rady, tu je přikusovali jako pečivo nebo do všeho namáčeli. Obsah talířů každopádně snědli, zřejmě jim chutnalo. Vše zapíjeli vodou či kolou.
Proti gustu žádný dišputát, řekla by moje babička. Doma jez, co máš, v cizině, co ti dají, dodal by Cimrman. Nejdříve jsem byl vlastenecky pobouřen, že takto ničit původní záměr kuchaře není možné, pak jsem si ale řekl: „Když jim to chutná, tak co.“ Jen jsem si říkal, jak asi budou popisovat naše chutě, když konzumaci přizpůsobili svým zvykům.
Selfíčko se segedínem
Selfíčka spokojených turistů se smažákem plavajícím v segedínském guláši mě pak ujistila, že návštěva exotického města kdesi ve středu Evropy byla zaznamenána a svět o nás ví. Ostatně ovlivněn zahraniční volností, ukrojil jsem kamarádovi kousek párku a spokojeně ho přikusoval ke svým matesům.
Blíží se volby a politici začínají vypouštět různé nápady na řešení problémů, které jim mají přinést hlasy a funkce.
Říkal jsem si, jak často se nám stane, že něco vymyslíme či vytvoříme, ale jiní nebo život věci pozmění tak, že výsledek či použití je odlišné od původního záměru. Lidé z reklamek by mohli vyprávět, jak přinesou ke klientovi první kreativní návrh, a ten, kdo není přítomen jeho dalšímu osudu, se pak diví, co to na webu nebo v televizi vidí. Ostatně ti, kteří se snažili jednat v uplynulých desetiletích s Ruskem způsobem v našem civilizačním okruhu obvyklým, ve víře, že obchod mění návyky jeho účastníků a obrušuje hrany nedorozumění, se také nyní chytají za hlavu.
Každý máme jednoduše jiné představy a zkušenosti, kterým přizpůsobujeme to, co je nám předkládáno. Někdo si řekne, že obraz, který se mu líbí, se skvěle hodí nad postel, jiný prohlásí, že pod takovým výjevem by v klidu neusnul, a umístí jej nad sedačku do obýváku.
Guláš předvolební
Cosi podobného nás nyní čeká v Praze. Blíží se volby a politici začínají vypouštět různé nápady na řešení problémů, které jim mají přinést hlasy a funkce. Řeknete třeba pražská doprava. Někdo si představí zachování a třeba i rozšíření nočního fungování autobusů a tramvají, protože je pro něj důležité nestrávit po půlnoci delší dobu cestou domů, než kolik proklábosil předtím v hospodě. Jiný rozváží ze sídliště na okraji města své tři děti každý den po různých kroužcích a sportovištích po celé metropoli, což na kole opravdu nejde, zato mladý soused by uvítal, kdyby mohl v klidu šlapat po městě bez nebezpečného kontaktu s nervózními řidiči aut, a moje maminka hlavně potřebuje, aby nemusela třikrát přesedat cestou k doktorovi a její ulice byla večer kvalitně osvětlená.
Problém není v těch různých zájmech a potřebách z nich vyplývajících, ale v neschopnosti pochopit, že každý má jiný způsob či styl života a nějak se tu musíme srovnat. Předvolební cirkus pak buď můžeme pojmout tak, že se staneme fundamentálními zastánci jednoho způsobu života ve městě, nebo budeme hledat nutné souznění. To první povede k získání větší pozornosti, jak to u vyhraněných přístupů bývá, ale taky k neřešení problému, protože ostatní Pražané z města nezmizí a budou nám i po zvolení klást odpor.
To druhé by znamenalo trpělivou diskusi, spíše v ústraní, než se největší rozpory omezí na minimum. A až pak předložit řešení, s kterým zcela nebude spokojený nikdo, ale výsledek bude ku prospěchu většiny, protože nikoho úplně nezadupeme do země. Je mi jasné, jakou z variant zvolí stratégové blížící se pražské volební kampaně. Třeba se ale budu mýlit. Protože mi taky vlastně nevadilo, že jeden si dal k pivu párky a druhý rybičky. Ostatně, někteří nepili ani to pivo.
Reklama
foto: Shutterstock
