Pátek Karla Křivana: Třicátníci tu mohou konečně vyvětrat

Vidím cosi nadějného v letošních komunálních volebních kampaních. Všímám si několika politiků z různých stran, kterým je tak trochu nad třicet, většinou v nějakém místním zastupitelstvu už byli a nyní se posunuli výš na kandidátkách. Zdá se mi, že je spojuje víc než jen věk. Možná si dělám iluze, ale myslím, že je doba, kdy potřebujeme dobré zprávy. Navzájem se většinou neznají, nejde tady o nějakou generační dohodu. Jsem si vědom, že spoléhání se na mladé, kteří již nebudou zatíženi minulostí jako my, je jedno z nejbanálnějších a stále se opakujících klišé, leč jestli tato země něco potřebuje, tak vyvětrat.

Mají něco společného ti třicátníci, které mám na mysli. Některé znám osobně, jiné jen ze sociálních sítí. Mnohem více mluví o městě, kde kandidují, než o sobě. Budoucnost těch měst či jejich částí vidí dosti podobně. Je cítit, že tam chtějí žít, ne jen přijíždět spát nebo pracovat.

Bez zabedněných soubojů

Potřebují se tam bavit, chodit na koncerty, sportovat, posedět si na zahrádkách. Dopravu promýšlí jako rozličné varianty způsobů, jak se dostat z místa na místo nejjednodušeji a vůči městu co nejméně škodlivě, ne jako nesmyslný zabedněný souboj mezi auty a koly. Jsou zvyklí na technologie a nechápou, proč máme chodit několikrát na úřad a vyplňovat papíry, když si jiné věci dávno vyřídíme ze svého mobilu.

Staré fetiše a symboly úspěchu na ně nefungují, rychlost ve službách i těch veřejných je pro ně samozřejmost a svět za pohraničními horami je pro ně inspirace ne ohrožení.

Příjemné je, že různé progresivistické úlety pro ně nejsou téma, protože jednoduše osobní svobodu ve všech možných jejích podobách a pestrostech berou jako samozřejmost, aniž však je nutné z toho dělat revoluční boj a dobývat se do otevřených dveří. Stejně tak prožívají témata evropská. Nejde o to, že by měli stejné názory na to, co se v Evropské unii děje, ale sebe vnímají jako součást tohoto společenství, které dělá chyby jako vše, co organizuje člověk, ale není kvůli tomu hned nutné zmatkovat a fňukat. Zvlášť když není kam odejít a sami máme máslo na hlavě.

Dál než za humny

Stručně řečeno, oni nerozumí tomu, proč zaostáváme ve správě obcí, když nápady i možnosti k rychlému zlepšení existují. Vidí jinde, že to jde, a vidí i to, kudy ne. Nebojí se změn, protože pro ně to vlastně žádné změny nejsou. Je to způsob života, na který jsou zvyklí a v němž jsou doma. Staré fetiše a symboly úspěchu na ně nefungují, rychlost ve službách i těch veřejných je pro ně samozřejmost a svět za pohraničními horami je pro ně inspirace ne ohrožení.

Idealizuji si je záměrně. Jak říkám, potřebujeme dobré zprávy. A nějak si chci přeformátovat, jak se říká, ten souboj mezi zastánci osmdesátek (ne, nepřeklepl jsem se) a revoluční iluzí opětné násilné tvorby nového člověka, kterého se tu zase někdo snaží vytvořit. To, co z kampaní těch několika lidí, které sleduji, cítím nejvíc, je vášeň. Síla, která dává věci do pohybu. Jsou ostří a důrazní ve výrazech, a tak se mnohých přecitlivělých účastníků diskusí dotknou. Kandidují v různých dresech a mají na spoustu věcí rozdílné názory. V mnohém s nimi nesouhlasím. Slyším-li ale zoufání po nových osobnostech v politice, tak já je zároveň i vidím. Je naděje, že všechno dobře dopadne.