Michal Jirků z HackPrague: Máme potenciál, ale úřady s inovacemi zaspaly

Přestože je sběr dat jednodušší než kdykoliv dřív, zanalyzovat je a najít v nich nějaký smysl je čím dál těžší. A co potom data skutečně aplikovat na praktické případy. To už je oříšek. V České republice ale máme dostatek chytrých lidí, kteří se podobných výzev nebojí. Skupinka těch nejnadšenějších se každoročně setkává na různých „hackatonech“ neboli hackovacích maratonech. To jsou akce, při nichž programátoři, někdy i ve spolupráci s grafiky a webdesignéry, intenzivně pracují na zadaném softwarovém projektu. Jeho cílem je často vytvoření konkrétní IT aplikace.

Věřím tomu, že se během pár let ty firmy, které teď vyrábí třeba v Číně, kde je levněji, začnou stahovat zpátky do svých zemí.

Jeden takový hackaton proběhne už na začátku května. A protože se v poslední době všechno točí kolem dat, hlavní výzvou letošní soutěže je odpověď na otázku, jak využít dostupná data ke zlepšení kvality života ve městě. O tom, jak akce probíhá a v čem je letošní už třetí ročník výjimečný, jsme si popovídali s jedním z organizátorů, konzultantem v oboru IT Michalem Jirků.

Už máte teď měsíc před akcí uzavřené přihlášky týmů? A kdo je vlastně typický účastník soutěže?

Teď uzavíráme nábor nových sponzorů a připravujeme informační balíček. Také zintenzivňujeme kampaň, abychom nabrali ještě co nejvíc účastníků. Běžně jde zhruba ze sedmdesáti procent o studenty, třicet procent jsou profesionálové. A pochází jednak z České republiky, ze Slovenska, ale i z Německa, Francie, Anglie, tak různě z Evropy.

Máte nějaké kategorie?

Letos máme jednotné téma, a tím jsou „data a jejich využití pro zkvalitnění života ve městech“. V rámci toho jsme se spojili s mnoha institucemi, například s Ministerstvem pro místní rozvoj, s Ministerstvem průmyslu, s Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy a dalšími. Společně jsme se snažili vymyslet nějaké relevantní výzvy, které by bylo možné v rámci tohoto hackatonu řešit.

Můžete prozradit, čeho se budou ty výzvy týkat? Nebo je to ještě tajné?

Tajemství to není. Ministerstvu pro místní rozvoj by se třeba líbila pocitová mapa města. To by znamenalo vysávat z Googlu nebo něčeho podobného hodnocení různých míst a na bázi toho vytvořit nějakou mapu, kde jsou ta místa v Praze pozitivně vnímána, kde zase negativně a kde je třeba nějaký podnět ke zlepšení nebo zkrášlení. S Ministerstvem vnitra jsme zase probírali extrakci dat o obcích, kde je jaké dětské hřiště, kolik je kde lékařů a podobně, a jestli by šel sběr těchhle dat zautomatizovat.

Takže to, co se během hackatonu vymyslí, se i implementuje?

Pokud vzniknou nějaké zajímavé projekty, které se budou zúčastněným organizacím líbit, tak se vynasnažíme, aby se pak uvedly i do praxe. Ideálně by to tak tedy mělo být. Měli jsme to takhle už ze začátku, říkali jsme si, že bychom rádi ten potenciál, co se vytvoří, opravdu zužitkovali.

Jak tedy probíhá samotná soutěž?

Celá akce trvá třicet šest až třicet osm hodin, ti účastníci z toho mají nějakých dvacet čtyři hodin na projekty. Ráno se sejdeme, soutěžící, kteří ještě nemají tým, se zformují s dalšími lidmi tak, aby se znalostně doplňovali. Pak je úvodní ceremonie, kde budeme mít dva speakery, jedním bude Ondřej Spilka z ABB, který bude mluvit o stavbě chytrých měst, a pak z IDC Julia Neuschmid, která bude mluvit o otevřených datech v rámci státní správy.

Soutěžící jsou pak celou dobu někde zavření?

Ano, bude se to pořádat v Centru architektury městského plánování v Praze na Vyšehradě, ale můžou se samozřejmě chodit nadechnout i ven. To programování, hackování, je v sobotu od jedné. V neděli odpoledne začnou dvoukolové prezentace. V prvním kole se týmy rozdělí na dvě poloviny a paralelně budou prezentovat porotcům. Poté porotci vyberou z každé té půlky čtyři nejlepší týmy, takže osm nejlepších týmů, které pak prezentují přede všemi. A z nich se vybírají vítězové.

Vznikl v rámci soutěže v minulých ročnících nějaký zajímavý projekt?

V prvním ročníku se výherní tým spojil s firmou, která ten hackaton sponzorovala, a založili start-up, který sice nedělá to, v rámci čeho byl ten první projekt, ale vznikla nějaká spolupráce, nějaký reálný produkt, který už využívají zákazníci. Také tam byl jeden tým, který se snažil ve svém projektu pokračovat, ale nakonec jsme se dozvěděli, že letos ti samí lidé začali pořádat taky hackaton v Košicích na Slovensku, který je v podobném konceptu, jaký máme my. Hodně nás potěšilo, že takto vznikají další komunity, které se zabývají tím samým a které to rozvíjejí u nich v regionu.

Jak je na tom Praha, co se týče sběru dat a jejich aplikace do praxe?

Praha je považována za takové centrum umělé inteligence. Máme tu dost odborníků. Třeba Tomáš Mikolov, který prezentoval na minulém ročníku HackPrague, ten je uznávaná kapacita v tomto směru. Mimochodem, je z Brna.

Ten ale pracuje pro Facebook v Silicon Valley, ne? Takže už ani v Praze není...

Není, ale ti lidé tady víceméně vznikají, což je super. Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky je plný předních expertů, kteří se touto oblastí zabývají. A tento institut má celoevropský potenciál stát se prvotřídním pracovištěm. My samozřejmě spolupracujeme s lidmi i tam, například s panem Miroslavem Svítkem.

Není ale škoda, že nám tyhle mozky takto odcházejí?

My doufáme, že se zase vrátí, nebo že sem ty firmy, kde teď pracují, převedou část výzkumu. Máme tu velké firmy jako Avast, která tady má hlavní sídlo, a má tu tedy i schopné lidi.

Co podle vás Praze v tomto směru naopak chybí? Třeba co se týče Smart City?

Myslím si, že nějaká legislativa, vůle posouvat to dál. Hlavně je to asi na úrovni státní správy, která v tom trochu zaspala. Lidé technologiím úplně nerozumí, nedůvěřují jim. A trošku asi taky chybí kapitál na to, aby se ta smart řešení zaváděla v nějakém větším měřítku. Co se týče Smart City, tak Praha rozjíždí nějaké pilotní projekty, ať už to jsou chytré lampy v Karlíně nebo lavičky, chytré koše, ale je to pořád na takové malé úrovni. Ještě bude pár let trvat, než se to dostane na úroveň celé obce nebo alespoň celé jedné městské části.

Když jsem studovala v Dánsku, tak mi přišlo třeba užitečné, že mají všechno, co se týče zdravotnictví, elektronicky, ať už jdete k jakémukoli doktorovi, tak se vám všechny zápisy a výsledky ukládají do jednoho systému. Nic podobného tady pořádně ještě není.

Není, no. My jsme nedávno pořádali přednášku na téma umělé inteligence v medicíně. Bylo to na První lékařské fakultě ještě společně s pár lidmi právě z toho Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky. A tam jsme narazili na tuto otázku z publika. Museli jsme odpovídat, že na to zdejší systém není úplně připravený, že je pořád spousta různých typů systémů od různých dodavatelů, není to sjednocené a není tam žádná standardizace.

Ale věřím, že se pracuje na tom, aby ve smlouvách, které se budou uzavírat do budoucna s dodavateli systémů, byly nějaké požadavky na standardizaci, na jednotnost v datech, přístupech a komunikaci, aby se to pak dalo integrovat do nějakého většího celostátního systému, který bude fungovat pro všechny.

Není problém trochu i ve společnosti, že na to není připravená nebo že to odmítá?

To si nemyslím, společnosti by to právě hodně věcí usnadnilo. Jdete na chirurgii, něco vám tam odříznou, dostanete výsledek z laborky, pak ho musíte odnést na kožní, protože to nefunguje automaticky. Myslím si, že by lidé uvítali, kdyby k doktorovi nemuseli jet několikrát. Spíš je problém v doktorech nebo v ordinacích, aby se s tou technikou nějak víc sžili.

Sám ale říkáte, že k technologiím lidé nemají obecně moc důvěry. Není tedy ten obor úplně odstřižený od zájmu veřejnosti?

Podle mě se čím dál víc lidí, nebo aspoň mám takový pocit, zabývá třeba programováním, základy už začínají pronikat do osnov i na středních školách. Daleko víc lidí tomu oboru začíná rozumět a celá ta problematika se čím dál víc přibližuje veřejnosti. Takže si myslím, že do budoucna skoro každý bude umět něco základního naprogramovat nebo vytvořit webové stránky.

Zkoušela jsem s Czechitas absolvovat jednodenní kurz a přišlo mi to zajímavé, ale zároveň i docela složité, protože potřebujete mít aspoň nějaké  základní matematické myšlení, ne?

Záleží, co člověk dělá. U webových stránek to je spíš o tom umět s tím dobře pracovat, dobře to rozvrhnout a používat tam různé kontejnery. Pak jsou samozřejmě nějaké nástroje, které řeší efektivitu, aby se obsah co nejrychleji načítal a aby to všechno spolu nějak dobře fungovalo, když tam máte třeba e-shop a podobně. Těmto nástrojům také moc nerozumím, ale co se týče programování, tak tam když se člověk naučí nějaké základní věci, for loopy a if, else, tak pak používá víceméně jenom to a nějakými externími funkcemi se už nemusí zabývat. Převádí data do různých skriptů.

Jak myslíte, že ten obor bude vypadat třeba za deset let?

To nevím. Když si ale vezmeme průmysl 4.0, kdy už máte víceméně celou továrnu navrženou v počítači, v CADu, máte tam navrženy všechny ty mechanické součásti a můžete optimalizovat, jak vám ten robot bude svářet určité díly na autech, tak věřím, že pak budou existovat takové detailní simulace pro celá města, možná i pro počasí a tak. Budeme moct dost předvídat nebo modelovat blízkou budoucnost.

Jak moc se máme naopak robotizace bát?

To záleží. Když tomu rozumíte, tak jsou pro nás roboti využitelní, můžeme ty stroje programovat, řídit a pracovat s nimi ruku v ruce. Když tomu nerozumíte, tak můžete asi pracovat jedině v té kreativní sféře, tam zatím ještě prostor trochu je, ale už se jí ty stroje také blíží.

Takže je reálné, že mnoho lidí na dělnických pozicích přijde o práci?

Tak to už se děje dlouhou dobu, třeba v továrnách, kde dělnickou sílu nahrazují automatizovaní roboti. Taky věřím trochu tomu, že se během pár let firmy, které teď vyrábí třeba v Číně, kde je levněji, začnou stahovat zpátky do svých zemí. Protože levná pracovní síla už byla víceméně vytlačena těmi roboty. A ty experty, kteří robotům rozumějí a kterým stejně musíte platit docela dobré peníze, si firmy mohou už najmout ve vlastní zemi a využít je tam.

Reklama

foto: Autorka a archiv HackPrague, zdroj: HackPrague