Zakladatel Vnitroblocku: Jednání s úřady není easy, ale je tam i dost příjemných lidí

Dudes & Barbies, to je parta mladých lidí, která přetváří pražské brownfieldy na stylová místa s takovým citem, že si jejich podniky okamžitě získávají obrovskou popularitu, a to nejen mezi Pražany. Na začátku projektu stáli dva mladí muži, Jakub Zajíc a Lukáš Žďárský, kteří se v roce 2013 nasoukali do montérek a s hrstkou kamarádů začali vyklízet budovu plnou odpadků na pražském Smíchově. Tak vznikl areál Radlické kulturní sportovny.

Jakuba s Lukášem práce chytla a spolu s rostoucím týmem lidí se dali také do přeměny bývalé truhlárny na stylovou a opět smíchovskou Kavárnu, co hledá jméno, ve které je v současnosti narváno snad v každou denní dobu. Jejich posledním projektem se pak stal  Vnitroblock – jeden holešovický vnitroblok, ze kterého vykouzlili multižánrový prostor s kavárnou, tanečním studiem, kinem, multimediálním studiem, prodejnou limitovaných tenisek a eventovou halou.

Když si zákazníci chtějí dát espresso s sebou, ptáme se jich, jestli se raději nezdrží tu minutku u nás na pultu, než aby si to kafe dávali do jednorázového kelímku.

Jakub Zajíc, za kterým jsem se přímo do Vnitroblocku vypravila, působil uvolněně stejně jako industriální prostor kavárny, ve které jsme si povídali. A zdá se, že nadšení pro práci z něj i přes minimum volna očividně nevyprchalo. „Asi budu muset říct, že jsem workoholik, ale už je to rozhodně lepší než dřív. Snažím se nacházet si víc času i na další aktivity. Zároveň práci nevnímám jako práci, takže mi nevadí ji řešit třeba i o víkendu,“ přiznává u rozviklaného stolečku muž, který má prý v současnosti na starost hlavně stavbu, design a to, aby ve Vnitroblocku prostory technicky fungovaly. Ten stoleček ale opravovat nebude. I on má totiž svůj styl.

Co se týká nejen původu, ale i designu, tak vaše podniky v Praze vynikají. Navrhujete si sami i jejich interiéry?

To zní dost honosně, ale vždycky děláme různé brainstormingy, snažíme se vcítit do toho prostoru. Máme také několik prvků, které nás baví, a celkově se snažíme zachovat kouzlo té budovy a jen ji přeměnit tak, aby měla nějakou funkčnost. Navíc máme kromě vlastního marketingového týmu a lidí na servisu i zázemí architektonického studia, které s námi teď spolupracuje. Ale jinak si pořád rádi děláme většinu věcí sami, inspiraci čerpáme ze zahraničí nebo na internetu.

Jak vás napadlo, že budete přetvářet pražské brownfieldy?

Nám šlo hlavně o to získat nějaký objekt a taky samozřejmě o finance. Věděli jsme, že pronajmout si něco nového by stálo hrozně moc. Zároveň nás už tehdy staré baráky bavily, mají svůj specifický feeling. Každopádně to nebylo žádné sofistikované rozhodnutí, že bychom si řekli: Pojďme zachraňovat budovy v Praze. Prostě nás to jen chytlo, tak jsme pokračovali.

Koukala jsem, že jste dost bojovali s úřady. Kavárna, co hledá jméno, byla na čas zavřená, Radlická sportovna je doteď. Co bylo za problém? Vaše počáteční neznalost?

Právě. Na začátku jsme toho moc nevěděli. A pak nám to přerostlo přes hlavu víc, než jsme chtěli. Konkrétně u Radlické, tam jsme si říkali, že to děláme pro pár kamarádů jako takovou klubovnu. Ale pak se to ujalo... Úřady věděly o tom, že se všechny ty formality snažíme dotahovat, ale nešlo nám to tak rychle.

Také byl problém v tom, že objekt vlastní developeři, a už teď se ví, že se jednoho krásného dne bude bourat. Proto jsme nevěděli, jak to uchopit, aby bylo všechno oficiální, ale abychom v tom zároveň neutopili hromadu peněz. Hledali jsme cesty, ale ještě než jsme je našli, někomu z okolí jsme se "zalíbili" a začal nás na úřadech topit.

A jak to vypadá v současnosti? Plánujete znovuotevření?

Kavárnu, co hledá jméno, máme normálně otevřenou, tam chybělo jen pár věcí. U Radlické se to zkomplikovalo i změnou majitele, probíhalo tam dlouhé vyjednávání mezi tím bývalým a současným. A protože ten dřívější nechtěl nic řešit, čekali jsme, až se to přepíše na nového. Nicméně teď je to nastavené tak, že ve čtvrtek 30. května máme kolaudační den, a když všechno dobře dopadne, Radlická se znovu otevře.

Když přetváříte brownfield, co je nejtěžší?

Těžko říct, ono každý den se najde věc, se kterou člověk musí bojovat. A pro někoho, kdo nemá zkušenosti, to není nic jednoduchého. Samozřejmě je hodně náročná ta byrokracie, informace nejsou jednoduše dohledatelné. Pak se tam také potkává přístup úředníků s nadšením člověka, který chce něco měnit. Aktuálně toho na sobě prý mají hromadu a jsou v podstavu, tak je to z jejich strany dost hektické. I když jsme narazili na spoustu příjemných lidí, kteří se nám snažili pomoci, celkově to jednání s úřady rozhodně není easy.

Většina startupů končí do pěti let. Přemýšleli jste nad tím, proč se vám daří?

Ono právě není úplně jisté, že neskončíme taky. Podle mě totiž teď právě jedeme ten zlomový pátý rok, protože v roce 2013 jsme to ještě ani nebrali jako startup. Takže se teprve uvidí, jestli to zvládneme.

Každopádně to asi není tak zlé, když chystáte další rozšiřování…

Rádi bychom. Vzhledem k tomu, že už víme, jak dlouho trvá všechno připravit – písemné podklady, finance a tak dále – tak v dnešní době pracujeme na x dalších místech. Zároveň víme, že ne všechna dopadnou.

Co konkrétně plánujete?

Nevím, co všechno můžu říct. Vždycky toho hromadu povíme a pak se naši zaměstnanci děsí, co všechno vymýšlíme. Ale třeba tady v rámci Vnitroblocku se chceme dál rozvíjet, už máme připravenou halu se dvěma sály, plánovali jsme i pivovar, ten jsme ale pozastavili a místo toho se teď z toho komplexu stávají malé showroomy různých značek. Máme i vinyl shop, připravujeme palírnu džinu. V uličce bychom také rádi otevřeli bistro a doplnili ho nějakým street foodem. Jinak kromě Vnitroblocku ještě komunikujeme s jedním prostorem na Smíchově a také bychom si rádi vzali na starost nějakou loď...

Čím dál víc podniků teď řeší ekologii. Jak ji zapojujete do svých projektů?

Obě kavárny se snaží udržitelnost nějak řešit, je do toho hodně zapojená manažerka obou prostorů Zuzka Vachová, která je takový náš tahoun. Byli jsme součástí kampaně Stop brčkům a Otoč kelímek, kdy se snažíme zbavit jednorázových obalů, které navíc i zpoplatňujeme. A když si zákazníci chtějí dát espresso s sebou, ptáme se jich, jestli se raději nezdrží tu minutku u nás na pultu, než aby si ho dávali do jednorázového kelímku.

Také pracujeme s bioodpadem, snažíme se ho dál používat nebo věnovat lidem, kteří ho dál zpracují. Klademe důraz na třídění a nově se zbavujeme tetrapakových obalů na mléko. Máme teď farmu, která nám ho dováží asi v pětilitrových boxech.

Ve vašem magazínu mě zaujaly recenze na vaše podniky, které jsou někdy velmi osobité. Například tam byla výtka, že máte moc těžké hrnky na kávu. Která připomínka od zákazníka utkvěla v paměti vám?

Nevím, jestli to řeknu úplně správně, ale bylo to něco ve smyslu: "Klidně se pojmenujte U pomeranče a mějte venku citróny, když vás tu dopr… nemůže nikdo najít." Tenhle týpek byl naštvanej, že k nám nemůže trefit, a přitom použil tyhle dva druhy ovoce, což vůbec nechápu. Ale bylo to pěkný...

Do jaké míry připomínky řešíte?

S kritikou, která dává smysl a je konkrétní, se určitě pracuje. Chceme servis posouvat a zlepšovat. Druhá věc jsou takové ty zbytečné recenze na věci, se kterými nic nemůžeme udělat. Třeba komentář s tím, že dává jednu hvězdičku, protože byla moc velká fronta. To určitě zamrzí.

Také jsme nedávno psali posty, aby lidé kritiku nedávali na Facebook, ale spíš ji říkali rovnou servisu, aby s ní mohl hned pracovat. Spousta věcí se dá vyřešit přímo na místě a pak může zákazník odcházet spokojený.

Reklama

foto: Michaela Cásková a Profimedia, zdroj: Vnitroblock